Severovýchodní evropský region má nového rádce. P. Tadeusze Rozmuśe nahradil další polský kněz, někdejší provinciál z polského severu P. Roman Jachimowicz. Do jeho rukou skládal věčné sliby v Brně-Žabovřeskách začátkem září Vlastimil Vajďák.
Otče Romane, jsi novým regionálním rádcem hlavní rady salesiánské kongregace pro naši oblast střední a východní Evropy. Je to tedy týž region, jaký měl na starosti tvůj předchůdce Tadeusz Rozmuś?
Vlastně je stejný, ale žijeme v turbulentní době, takže musíme i s ohledem na náš region brát v potaz různé faktory: sociální proměny a také zmenšování provincií co do počtu spolubratří.
Myslíš asi především na severu a na západě evropského kontinentu?
Ano, přesně. Mohli bychom například spojovat provincie podle jazykového kódu, takže bychom třeba propojili německou a rakouskou provincii. Měli bychom to ale promyslet trochu jinak. Například bychom mohli provincie, které mají většinu přestárlých spolubratří, propojit s provinciemi, kde jsou ještě mladší spolubratři, aby to oběma bylo ku prospěchu.
Tohle přemýšlení bude asi ještě součástí dlouhodobějších úvah…
Ano, musíme se setkávat, vážně o těchto věcech mluvit. Neměli bychom myslet na konec některých provincií, ale spíš přemýšlet, před jakými možnostmi takové provincie stojí a jak by šlo pokračovat v práci pro nejchudší mládež za pomoci laiků a mladších spolubratří. Měli bychom především hledat cesty vlastními silami. Myslím si, že nebude cestou pomáhat Evropě prostřednictvím mimoevropských spolubratří. Především totiž musíme hledat vlastní síly z našich zdrojů.
A co takzvaný projekt Evropa (výpomoc salesiánů z Ameriky, Afriky a Asie)?
Samozřejmě nám v jistém smyslu pomohou překlenout nějaké období spolubratři z Asie nebo z Afriky, ale Evropa musí hledat východisko vlastními silami.
Otče Romane, z jaké provincie vlastně pocházíš?
Pocházím z provincie Piła, což je celkem velká polská provincie, v níž je na 300 spolubratří. Sloužil jsem tam čtyři roky jako provinciál.
Máte školy?
Několik škol. Provincie má poměrně dobrou základnu mladších spolubratří. Patří k ní také jedna misie ve Švédsku, v evropském Rusku, v Gruzii a řada spolubratří působí také v Německu jako výpomocní duchovní v salesiánských farnostech.
Máte v pilské provincii ještě duchovní povolání?
V celém Polsku i v Pile mají salesiáni momentálně problémy s dorostem, ale máme poměrně velké rezervy ve stávajících salesiánech a v krásných dílech, takže máme dobrou perspektivu.
Pro tebe jako Poláka teď nebude snadné pochopit salesiánskou realitu v Holandsku nebo v Belgii…
Určitě nebude snadné promýšlet spojování provincií. Budeme muset propojovat ty, které mají podobné mentality – například bychom mohli uvažovat o sbližování Česka a Rakouska, ne? Nebo Slovenska a Maďarska…
Pro nás je jednodušší přemýšlet o větším sblížení Čechů a Slováků, protože si jsme jazykově nejblíž…
Ale proč nepřemýšlet trochu napříč – třeba o Češích a Rakušanech? Obě provincie mají krásná díla a úžasné domy. V Rakousku chybí střední a především mladší generace – a ta je přece v Česku nebo na Slovensku.
Takže dnes je třeba překonat mentalitu jazykových bariér a hranic?
Určitě!
Co bylo tvým nejoblíbenějším salesiánským místem?
Určitě školství. Pracoval jsem skoro dvacet let jako představený na školách, nejprve ve Štětíně, což je naše největší škola, kterou jsme založili po převratu roku 1990.
Není to škola pro lodníky?
Ne, vůbec ne! Jistě, Štětín leží poblíž Baltského moře a je tam přístav a loděnice, ale naše škola byla původně učňák pro stolaře a dnes je zde několik škol najednou, tedy základní škola, učňovské středisko a také gymnázium s velkým internátem. Celkem k nám chodí kolem tisíce žáků a studentů. Všechno je nové a moderní. Pak jsem byl na dalších školách v pilské provincii, jako je naše nejstarší škola založená roku 1918 v Aleksandrově Kujavském. Škola byla po druhé světové válce zestátněna, ale po roce devadesát vrácena salesiánům. Všechno jsme museli sanovat a přebudovat a je to dnes krásná škola. Pak jsem se vrátil do Štětína, kde jsem byl chvíli ekonomem a pak jsem se stal provinciálem. Během služby provinciála jsem se učil také osobnímu doprovázení jednotlivých spolubratří, snažil jsem se navázat a povzbuzovat vztahy s laiky a s mnoha skupinami aktivních lidí, kteří s námi spolupracují.
V osobním rozhovoru jsi mi říkal, že jsi už v raných osmdesátých letech navštívil Brno. Alespoň vzdáleně si tedy vzpomínáš na někdejší Československo. Když se tak rozhlédneš po dnešní sekularizované Moravě a současných ateistických Čechách, jak to vidíš s budoucností víry v našem regionu?
Mnozí lidé, kteří se vykazují jako ateisté, mají jakési reziduum nebo zárodek víry. Nebo jsou aspoň hledající. Co se týká katolicismu, mají České země úplně odlišnou historii než Polsko. Jsou to odlišné světy. Ale věřím, že je tady dost hledačů a právě s nimi bychom měli pracovat. To, že se v Polsku tolik lidí proklamuje jako katolíci, vlastně neznamená, že jsou opravdovými katolíky. Často si to spojují spíš s nacionalismem a tradicí, ale chybí jim hlubší rozměr víry. To samozřejmě souvisí s historií, protože církev se vždycky v těžkých obdobích dějin zastávala lidu – během dělení Polska, za války, během komunismu, vždycky to byla oáza svobody. Hnutí Solidarita se zrodilo v církevním podzemí. Dnešek má ovšem úplně jiné potřeby a požadavky a církev se tomu těžko přizpůsobuje. Nesmíme zůstat u představy „nedobytné pevnosti“ vůči nepřátelům. Měli bychom se snažit vykročit směrem k moderní společnosti a nabízet jí duchovní hloubku a sociální citlivost. To jsou pro nás velké výzvy. Jinak zůstaneme dvorečkem pro tradicionalisty a nenáročné patrioty bez vlivu na společnost. Další výzvou je, aby se polská církev distancovala od politiky. V Polsku byl primas dlouho vnímán jako polský král. Takové smýšlení bychom měli opustit. To je už historie.
V našem prostředí jsou dnes populární kulturní války, ať už jde o mariánský sloup v Praze nebo o interpretaci různých kulturních událostí nebo uměleckých děl. Někteří lidé se přidružují k církvi kvůli „křesťanské identitě“, kvůli jakési potřebě návratu k tradicím, nikoli kvůli víře v Krista.
Podobné je to v Polsku. Církev by už dnes neměla sloužit jako vehikl národního uvědomění. Mnohem víc bychom měli mluvit o evangeliu a o Kristu. V některých oblastech ale církev pořád hraje onu stmelující roli, například na Ukrajině. Tam hraje církev velice důležitou roli…
Posiluje patriotismus v dobrém slova smyslu…
Ano, přesně. A to je třeba také pochopit. Ukrajina není Německo, Polsko nebo Francie – tam má církev asi i dnes důležitou historickou roli.
Jakou roli by v tomto měnícím se světě měli mít salesiáni? Ti jsou tady přece spíš pro chudou mládež a „lidové vrstvy“, ne?
Jistě, ale musí být dobře připraveni. Aby mohli lidem ukazovat na širší souvislosti a horizonty, musí být vzdělaní. Na to nesmíme zapomínat. Práce s prostými lidmi musí u salesiánů vždycky stát na kvalitním vzdělání. Vzdělávání neškodí! To je velice důležité! Lidi nechceme ponechat v chudobě a nevědomosti, ale vždycky bychom je měli táhnout výš a nabízet jim perspektivy, jak se lidsky rozvinout. Tak to zamýšlel a dělal Don Bosco.
Co tě teď čeká a kdy k nám přijedeš na oficiální návštěvu?
Musím se trochu rozkoukat, zatím jen krátce procestovat region. V Evropě poznávám rozmanitost a bohatství naší kongregace. Je tu opravdu život a síla našeho charismatu!
Zdeněk Jančařík