Skip to main content

P. Michael Martinek: Sociální nauka církve je aktualizací evangelia pro současný svět

By 19. 3. 2021Novinky, Top

Za Teplickými komentáři stojí salesián P. Michael Martinek. Na přibližně deset minut dlouhých videích komentuje aktuální témata, ale také otevírá ta, o kterých se moc nemluví. Na pomoc si bere evangelium a sociální nauku církve. Nebojí se mluvit i o citlivějších tématech, která rozdělují společnost, jako je očkování, globalizace, politika, přistěhovalectví. Mluví jasně, věcně, bez obalu a takový je i rozhovor s ním. Podělil se v něm také o své zkušenosti vězeňského kaplana. Teplické komentáře vycházejí každou středu na Bosco pointu (#teplickekomentare).

Proč jste se pustil do natáčení Teplických komentářů? Na jakou potřebu odpovídají?

To nás napadlo v komunitě při podzimním lockdownu: na jedné straně se snížily možnosti komunikace, na druhé straně se šířily spousty fakenews a konspiračních teorií, a to i mezi křesťany. Tak jsme hledali způsob, jak na to reagovat, a facebookové komentáře se ukázaly jako dobré řešení. Mám radost, že je později začaly sdílet další stránky ze salesiánského prostředí – Boscopoint, Jabok, ASCczech.

Jak si vybíráte témata? O jakých tématech byste v budoucnu ještě chtěl mluvit?

Dal jsem si jednoduché zadání: reagovat na aktuální dění z perspektivy víry a sociální nauky církve. Mluvím tedy buď o tom, o čem se zrovna hodně mluví a jsou na to různé názory (např. Proč křesťané volí Trumpa, Očkování ano či ne, Umírání s covidem), nebo o tom, co je spíš mimo pozornost, ale mně to připadá důležité (např. ekologie – Dítě s hvězdou a zvířaty, ekuména – Sjednocení církví, rozdělení křesťanů, nebo problémy vězeňství – Výchova zločinců v Česku). Do budoucna bych se chtěl zaměřit třeba na nerovnost ve vakcinaci v globálním měřítku, diskusi o eutanázii v Německu, potratovou politiku v Polsku, pronásledování křesťanů v mnoha státech… Samozřejmě budu rád, když mě posluchači upozorní na další témata, která je zajímají.

Dotýkáte se témat, která rozdělují jak společnost, tak církev. Jaké vám přicházejí na videa reakce?

Zpočátku se objevilo několik velmi odmítavých reakcí, někdy i vulgárně vyjádřených, ale postupně to ustalo. Teď jsou reakce spíš souhlasné, někdy konstruktivně kritické – takové vítám, protože se z nich může rozvinout zajímavá diskuse. Myslím, že je to logický vývoj – nový projekt si postupně najde svou komunitu, která s ním souzní. Zastánci jiných názorů zase hledají sobě blízké. Nevýhoda je v tom, že nelze vést téměř žádný dialog mezi jednotlivými „bublinami“.

To je ale přece hrozná škoda. Dají se nějak tyto bubliny propichovat?

Je to o našem vnitřním nastavení: být ochoten připustit, že někdo jiný může vidět věci jinak než já, a přitom to nemusí být hloupý nebo zlý člověk. Teprve potom budu schopen se s ním o těch věcech bavit s úctou a respektem. Když jsem ale v kontaktu jen s lidmi ze své bubliny, tak je těžké najít vůbec k takovému dialogu příležitost – nejsnazší to může být mezi kolegy na pracovišti nebo v sousedských vztazích. V digitálním prostředí si můžu třeba rozšířit kritéria, podle nichž si vybírám přátele, nabízet své příspěvky cíleně i lidem či skupinám s jinými názory, nebo naopak reagovat na odlišné názory kultivovanými komentáři. Přiznám se ale, že je to náročné a že sám nemám k takovému vycházení ze své bubliny dost energie.

Jsou kněží, kteří mají jiné názory: ‚Globalizace je hrozba. Papež je nebezpečný liberál. Epidemiologická opatření nám berou svobodu. Muslimové jsou nepřátelé. ’Jak mají křesťané rozlišovat, který kněz opravdu hlásá evangelium?

Především by křesťané měli číst a studovat samotné evangelium a jím pak poměřovat různé názory. Zároveň by měli používat kritický rozum, což znamená třeba prověřovat kvalitu svých informačních zdrojů, nebo v odborných věcech (např. vývoj vakcíny, ochrana klimatu) důvěřovat výsledkům vědeckých výzkumů. A konečně máme velký zdroj inspirace v sociální nauce církve. Sociální encykliky papežů a další dokumenty tvoří kontinuální myšlenkový směr už 130 let. Za tu dobu musely reagovat na většinu situací, které prožíváme i dnes – od sociálních nerovností přes války, násilí a totalitní režimy až k otázkám lidských práv, migrace nebo ochrany přírody. A je zajímavé, že v těchto tématech mluví církev jedním hlasem, nenajdeme zásadní rozpory třeba mezi názory různých papežů. Pokud věříme, že sociální nauka církve je aktualizací evangelia pro současný svět, pak může být i kritériem pro rozlišení, který kněz opravdu hlásá evangelium.

Chtěl jsem se vás zeptat také na vaše působení ve vazební věznici Teplice, kde jste kaplanem. Předpokládám, že řada vězňů se před nástupem trestu s knězem nikdy nesetkala. Jak na vás reagují?

Duchovní služba je nabídka, nikoli povinnost. Většina vězňů o ni tedy nepožádá. Těch, kteří projeví zájem, je asi 5–10%. Někteří z nich jsou křesťané, víra je pro ně samozřejmou součástí života, mají zájem o modlitbu, četbu Božího slova, svátosti apod. Jiní využívají možnosti a vrací se k víře svého dětství, nebo se o ni začínají zajímat pod tlakem osamělosti, životních krizí či výčitek svědomí. A pak jsou takoví, kteří od kontaktu s kaplanem očekávají nějaké výhody, snaží se ho manipulovat ve svůj prospěch, nebo u něj hledají chvilkový únik z ponorkového prostředí své cely. Je to tedy různé, mezi vězni jsou specifické typy osobností, lidé s pestrými životními příběhy, a kaplan se snaží ke každému přistupovat bez předsudků, s úctou k jeho lidské důstojnosti.

Jak vězni zvládají současnou epidemiologickou situaci? Vnímáte nějaký posun v jejich chování?

Vězni pociťují současná omezení mnohem méně než my, kdo jsme na svobodě. Jejich možnosti byly totiž velmi omezeny už před pandemií. Změnu pociťují pouze v tom, že teď nemohou přijímat návštěvy (v běžných dobách mají právo na tříhodinovou návštěvu každý měsíc). Se svými blízkými jsou ale v kontaktu přes telefon nebo Skype (ten jim byl umožněn jako náhrada za zrušené návštěvy), sledují také televizi, a tak prožívají nervozitu, nejistotu a strach podobně jako my.

Co můžeme pro vězně udělat dobrého my na svobodě? Jak jim můžeme pomoci?

Velkou pomocí je služba dobrovolníků, kteří docházejí do věznic ve spolupráci s kaplany. Do ní se může zapojit každý, znamená to ale, že na sebe vezme závazek pravidelných návštěv (v rámci současných opatření jsou dočasně zastaveny). Jiná možnost je dopisování. Jeden z největších problémů vězeňského systému lze ovšem řešit bez nutnosti vstupovat přímo do věznic. Jde o návaznou pomoc těm, kteří z věznic odcházejí. Často jsou to lidé, kteří nemají kde bydlet, nemají práci ani sociální zázemí, a nezbývá jim nic jiného, než se živit jediným řemeslem, které umí – krást. Brzy tedy skončí opět ve věznici a kruh se uzavírá. Institucí, které by těmto lidem nabízely kvalifikovanou podporu, je zatím velmi málo. Zde vidím otevřené pole právě pro křesťany.

 

Jan Kvapil