V letošním roce nemá výročí jenom neslavná Akce K, likvidace řeholních společenství, ale také první ředitel kolébky českého salesiánského díla – salesiánského ústavu ve Fryštáku. Je jím Ital don Giuseppe Coggiola. Osmého prosince uplyne 50 let od jeho odchodu do nebeského domova. Jelikož byl nedílnou součástí rozbíhající se salesiánské činnosti v Čechách a na Moravě a velkou osobností, která velmi rozvoji salesiánské kongregace pomohla, nesmíme na něj zapomenout.
Giuseppe Coggiola se narodil 15. 6. 1899 ve Frassineto Po blízko Alessandrie v Piemontu v severní Itálii. První sliby složil 1. 11. 1915 v Turíně v oratoři. Probíhala právě I. světová válka, a tak byl nucen nastoupit vojenskou službu. Když konečně nastal mír, strávil řadu let v mateřském domě v Turíně jako vedoucí úseku školství a jako profesor matematiky. Na kněze byl vysvěcen 15. 3. 1924 v Turíně na Crocettě.
V roce 1927, když odešel P. Ignác Stuchlý s českými chlapci z Perosy Argentiny na Moravu do Fryštáku, kde byl otevřen první dům v českých zemích, žádal P. Ignác představené, aby mu poslali za ředitele nějakého italského kněze, který by do začínajícího díla věrně přenesl Don Boskova ducha. Don Rinaldi mu poslal dona Coggiolu, jenž byl poslední dobou řemeslnickým rádcem škol v ústředním domě v Turíně. Byl o 30 let mladší než P. Stuchlý. Přesto si výborně rozuměli. Pro dona Coggiolu to nebyl lehký úkol, neznal poměry a ani slovo česky. Ale složil slib poslušnosti, proto šel. K tomu nadřízení věřili, že právě on dobře splní přidělenou úlohu.
První rok ve Fryštáku tedy dělal ředitele. Na něm závisel vnitřní chod domu. Zvládal to výborně. V dalším roce podepsala tehdejší československá vláda se Svatým stolcem dohodu „Modus vivendi“ a don Giuseppe se zde cítil nežádoucí. Podle této dohody mohl být představeným řeholního domu jen československý občan. Ředitelem se tedy musel stát P. Stuchlý. Don Coggiola odjel do Turína a vylil své srdce donu Rinaldimu, jaké má těžkosti s češtinou a jiné obtíže. Byl přesvědčen, že zůstane v Itálii. Don Rinaldi však prý otevřel zásuvku ve stole a nabídl mu bonbón se slovy: „Prendi Coggiola sei troppo amaro“ (Tu máš, Coggiolo, jsi moc hořký…), a poslal ho zpátky. Don Coggiola se poslušně vrátil a vše šlo po starém. Oficiálně dělal školního rádce a pilně se učil k velké radosti kluků česky. Chodil hodiny po dolní chodbě ústavu a hlasitě, už pro tu legraci, odříkával česká skloňování a časování.
Don Coggiola byl obrazně řečeno duší domu. Řídil vyučování, rekreaci, dbal na dodržování domácího řádu, pracoval v místní oratoři, s panem Hlaváčem na salesiánském věstníku. Vedl konference asistentů o prospěchu a chování chovanců. Vždy veselý, humorný, dovedl povzbudit, nadchnout, trpělivě řešit často svízelné situace. V roce 1931 došlo k přestavbě fryštáckého domu. Don Coggiola podle svých zkušeností z Itálie navrhl řešení a staral se o jeho realizaci. Když se začalo s Ostravou, zase měl don Coggiola hlavní slovo. Stavbu před veřejností řídil a hlavně sháněl finanční prostředky don Trochta, ale ideové řešení stavby a pak praktický dozor nad jejím prováděním, aby vše bylo podle plánu, to byla práce dona Coggioly.
Ostrava byla od roku 1935 sídlem inspektora, vydával se tu věstník, vedly se bohoslužby v novém kostele, hrálo se divadlo, organizovaly se sportovní hry, kroužky, družiny, byl tu filosofický a pak i teologický studentát, jeden rok dokonce noviciát… Usměrnit ten babylón, aby vše klapalo a navzájem si nikdo nepřekážel, to bylo umění dona Coggioly, který sem z Fryštáku přešel. Lidského vděku se však příliš nedočkal. Dokonce proti němu roku 1938 vznikla jakási opozice a byl nepěkně pomluven.
Don Tirone neváhal přijet věc vyřešit. Najednou nikdo nedovedl nic určitého říci. Ukázalo se, že jde skutečně jen o pomluvu. Chovanec, který dal k řečem podnět, a jeho bratr klerik v ostravském studentátě od salesiánů odešli. A aby bylo jasné, že představení chtějí dona Coggiolu odškodnit a plně rehabilitovat, Turín mu dal satisfakci: Koncem školního roku se konala v Turíně generální kapitula. Dodatečně byl do Turína povolán i don Coggiola. Pak přišla zpráva, že byl jmenován inspektorem v Peru v Jižní Americe.
Do Peru přijel don Giuseppe v těžké době. Zanedlouho propukla II. světová válka a spojení s Turínem bylo přerušeno. Byl nucen rozhodovat sám, ovšem vedl si výborně. Např. na žádost nuncia v Peru mons. Fernanda Centa zorganizoval diecézní semináře v Ayacucho a v Piura v Peru a seminář v La Paz v Bolívii. Ještě mnoho jiných zásluh obohatilo jeho konto během funkce inspektora: Četné stavby v Bregna, v Magdalena de Mar, Callao, Piura, Huancayo, Arequipa, La Paz a Sucre, které odkryly jeho organizační schopnosti. Zvláštní zásluhy si don Coggiola získal také tím, že účinně pomáhal při zřizování opravdové misijní stanice v Puno ve prospěch domorodců.
V roce 1947 se mu dostalo zadostiučinění za jeho činnost v Československu. Když bylo po kapitule v Turíně oznámeno, že Svatý otec jmenoval dona Trochtu litoměřickým biskupem, hlavní představený don Ricaldone poslal dona Coggiolu jako svého zástupce na Trochtovu biskupskou konsekraci. Don Coggiola byl s velkou slávou přijat ve všech ústavech, které v Československu při té příležitosti navštívil.
V roce 1949 požádal představené, aby zmenšili rozsah jeho odpovědnosti. Bylo mu vyhověno. Odešel do Buenos Aires, aby řídil rodící se nakladatelství Don Bosco. Při tom neúnavně kázal duchovní cvičení spolubratřím i sestrám FMA a byl velmi ceněn pro své zkušenosti, učenost a plného salesiánského ducha. Bohužel, podlomené zdraví i přes houževnatý odpor zmenšovalo jeho pole činnosti. Po nějakou dobu byl správcem nakladatelství, pak se stal vedoucím sekce knihvazačů. Jeho činnost v tomto období byla neutuchající a obětavá navzdory slabosti srdce, jíž trpěl a jež nakonec neúprosně zlomila jeho tělesné síly.
Jeho příbuzní v Itálii mu nabídli, aby si přišel odpočinout do své vlasti. Souhlasil v naději, že se zotaví a bude se moci vrátit ke své práci v Argentině. Pán rozhodl jinak. Povolal věrného služebníka pro odměnu věčnou. Don Giuseppe Coggiola zesnul ve svém rodišti 8. 12. 1970, na svátek Panny Marie Neposkvrněné, kterou miloval a jejíž úctu všude šířil.
České salesiánské dílo mu vděčí za mnoho. Jeho činnost u nás byla neokázalá, ale významná. Jeho zásluhou bylo, že se všude vytvářelo rodinné ovzduší, ve kterém se všichni cítili jako doma. Don Coggiola byl pro hlavní představené zárukou, že dílo svatého Jana Boska v zemích sv. Cyrila a Metoděje poroste v duchu a intencích zakladatele. Jeho dnes již více jak devadesátiletá historie, zvláště rozmach prvních dvaceti let, ale i přežití čtyřicetileté perzekuce a znovuvzkříšení dokazují, že tomu tak skutečně bylo.
Pavla Jungmannová
