Dnes 1. prosince zemřel u sester boromejek v pražských Řepích salesián Benno Beneš (1938–2020).
Od
chází protagonista celé generace salesiánů, kteří provedli salesiánskou kongregaci přes čtyřicetiletou poušť. Podkrušnohorský rodák, po mamince bilingvní, osecký a teplický patriot, velký kazatel a zpěvák, podporovatel umění. Uměl jódlovat, při pozdravu krásně halekal, že se to rozléhalo celým domem. Salesián tělem i duší, žil i umíral pro kongregaci, do posledních dní sledoval tisk, často volal a reagoval na naše salesiánské mediální aktivity.
Neúnavně za totality organizoval salesiánský dorost, vzdělávání, finanční podporu salesiánského díla ze zahraničí, byl pravá ruka provinciála Ládi Vika v době přechodu do svobodných časů, posléze se stal na celé jedno desetiletí provinciálem. Stál za založením nakladatelství Portál, školy Jabok, za rozvojem salesiánského díla po roce 1990. Bulharsko byla jeho srdeční záležitost, bez něj bychom v Bulharsku asi nikdy nebyli.
Neúnavný entuziasta, nadšenec, inspirátor – s Bennem odchází kus naší historie a kus našeho salesiánského mládí. Benno, vzpomínáme v modlitbě, dnešní adventní roráty budou za tebe!
Parte • Nekrolog
Salesiáni
Životopis
Benno Beneš se narodil 19. dubna 1938 v Oseku, kde také navštěvoval základní školu. Většina jeho spolužáků byla německé národnosti. Po válce museli do odsunu. Jeho otec pracoval v Uhelném průzkumu. Během 10 let byl třikrát propuštěn z práce z politických důvodů jak za války, tak po válce a v posledku ještě v roce 1948. V Oseku na Benna zapůsobili salesiáni, kteří po válce přišli do zdejšího kláštera, kde byli od roku 1946 až do záboru 1950. Se salesiány udržoval kontakt i během docházky na chemickou průmyslovou školu v Mostě. Po vojně pracoval v uhelné laboratoři v Oseku. V roce 1965 odešel na nové pracoviště do Výzkumného ústavu paliv v Praze. Tím mohl znovu obnovit kontakt se salesiány. V roce 1967 se stal salesiánem (pozdější SDB za jménem), až do roku 1989 působil tajně, i když StB o jeho příslušnosti věděla. Po noviciátu stále pracoval na plný úvazek a staral se o rodiče, zároveň věnoval všechen volný čas svému poslání. Věnoval se práci s mládeží, jezdil se studenty na letní pobyty, mimo jiné též do Bulharska a Rumunska. Salesiáni byli i přes zákaz aktivní po celou dobu normalizace. V roce 1972 byl Benno Beneš v Poznani tajně vysvěcen na kněze. Od roku 1973 byl (stále tajným) zástupcem provinciála salesiánů. V roce 1993 byl jmenován na šest let provinciálem pražské provincie. Měl velký podíl na rozvoji salesiánského díla po roce 1989. Staral se o misie v Bulharsku, působil na salesiánské škole Jabok. Poté byl novým provinciálem poslán do svého rodného kraje na sever do Teplic a do teplické komunity patřil až do smrti, přestože poslední rok žil v domě pro seniory u sester boromejek v Praze-Řepích.
Jan Martinovský, převzato z Paměti národa
(v této databázi najdete celý příběh Benno Beneše a jeho osobní vzpomínky)
Fotografie Petr Macek, Člověk a Víra
