Skip to main content

Necháme se inspirovat?

By 1. 7. 2021Novinky, Top

Katolická církev na druhém vatikánském koncilu znovuobjevila mimo jiné tradiční hodnoty také hodnotu synodality. O Synodální cestě německé katolické církve hovoříme s prof. Julií Knopovou, profesorkou dogmatiky z Katolické teologické fakulty Univerzity Erfurt.

Papež Pavel VI. zřídil roku 1965 biskupskou synodu jako trvalý orgán, který se pravidelně schází ke generálním shromážděním k významným tématům života církve. V prvních desetiletích po koncilu byly navíc v mnoha zemích svolány národní synody.

V prvních dvaceti letech po koncilu nebylo možné organizovat synody v tehdy komunistických zemích. Výjimkou byla NDR, kde se konala synoda v letech 1973–1975. U nás sněmovní proces začal z iniciativy kardinála Vlka v druhé polovině devadesátých let. Jenže tato doba se velice lišila od atmosféry a situace let sedmdesátých. To byl jeden z důvodů celkového nezdaru Plenárního sněmu katolické církve v České republice. Ačkoliv se podařilo schválit (2005) a později vydat (2007) závěrečný dokument sněmu, neměl nakonec žádný praktický dopad.

Dnes se ovšem situace změnila. Papež František povzbudil národní biskupské konference k novým synodálním procesům. V Německu začal tento proces v roce 2019, v Itálii byl oficiálně zahájen letos. Když přemýšlíme o situaci katolické církve v České republice, přijdeme na to, že i u nás potřebujeme změnu, a to zejména v „kultuře jednání“ církevních institucí. Proto jsem požádal zástupkyni německých teologů a teoložek, kteří jsou zapojeni v Synodální cestě (což je oficiální název pro současný německý sněmovní proces) prof. Dr. Julii Knopovou o rozhovor. Jsem přesvědčen, že nás svědectví ze sousední země může povzbudit, a to přes všechny kulturní rozdíly mezi Čechy a Němci, abychom hledali cestu k uskutečnění nového sněmovního procesu v české a moravské katolické církvi.

Autorem rozhovoru je salesián Michal Kaplánek, který působí na Teologické fakultě JU a VOŠ Jabok.

Autorem rozhovoru je salesián Michal Kaplánek, který působí na Teologické fakultě JU a VOŠ Jabok.

Kdy a proč vznikla Synodální cesta?

Všechno to začalo v roce 2018. V září vyšla studie o sexuálním násilí, kterého se dopouštěli duchovní římskokatolických diecézí v Německu na dětech a mladých lidech. Tato studie vyvolala velký šok. Ve výzkumné zprávě nebyly uvedeny pouze počty pachatelů a obětí. Autoři zároveň prezentovali hypotézy o tom, jaké institucionální faktory umožňují zneužívání nebo alespoň jeho krytí. Pak uběhlo půl roku a v březnu 2019 měla biskupská konference studijní den k těmto tématům. Biskupská konference rozhodla, že upřednostní témata, která byla ve výzkumu označena jako rizikové faktory. Jednalo se přitom o tato témata: moc, kněží, obraz kněze, koncepce kněžství, ale také sexualita a vztahy mezi pohlavími. Při tomto setkání sami biskupové intenzivně debatovali o těchto tématech. Brzy bylo jasno ve dvou věcech. Předně: něco se musí stát, a potom: biskupové to nemohou řešit sami. Z toho vznikl záměr, aby DBK pod vedením tehdejšího předsedy kardinála Marxe a Centrální výbor německých katolíků (ZdK) pod vedením Thomase Sternberga společně zahájily strukturovaný proces, při němž by se řešila právě zmíněná témata. Vše proběhlo velmi rychle, takže projekt „Synodální cesta“ byl zahájen v roce 2019, na první neděli adventní.

Co jste očekávala od Synodální cesty?

Julie Knopová, profesorka dogmatiky z Katolické teologické fakulty Univerzity v Erfurtu Autor: www.uni-erfurt.de

Sama jsem se zúčastnila plenárního zasedání na jaře 2019, protože jsem moderovala studijní den. Zažila jsem, jak tato myšlenka vznikla a jak najednou všichni biskupové zářili, když odcházeli z konferenčního sálu, a říkali: Máme představu o tom, co budeme dělat! Ale co to přesně znamená a jak by to mělo probíhat, to tenkrát ještě nikdo nemohl přesně říci.

Moje očekávání se týkaly a nadále týkají dvou rovin. První rovina je tematická: musíme jednat o problémech a otázkách, o které se už po desetiletí přeme a hádáme, ale které nyní nabyly nebezpečné podoby. Nejde přitom o to, zda být konzervativní či progresivní, zachovat tradici nebo reformovat. Jedná se o faktory, které mohou uškodit dětem a mladým lidem a které jsou opravdu nebezpečné. Moje očekávání se ale týkají také roviny komunikační, způsobu konzultací: Kdo je ten, kdo radí? Kdo přitom rozhoduje? Mohou biskupové při této krizi najít řešení sami, a nebo si vyžádají expertízy od věřících a od odborníků? Synodální cesta je důležitá v obou rovinách, tematicky i komunikativně.

Mezitím jsme již uprostřed procesu. Pozorujeme, že některé věci jsou nové a musíme si je teprve nacvičit. Všichni se musíme znovu učit a leccos vyzkoušet: jak spolu vycházet, jak mluvit, jak dosáhnout toho, aby se nám dařilo se spolu radit a docházet k rozhodnutí, a jak zacházet s konflikty. Témata jsou náročná, problémy velké – a praxe společných konzultací biskupů a laiků teprve začala.

Mohla byste stručně načrtnout strukturu a témata Synodální cesty?

Máme čtyři pracovní skupiny. První se zabývá strukturálními otázkami, rozdělením moci a participací věřících. Teologicky řečeno jde o „potestas regiminis“ a „potestas ordinis“ a jejich vzájemný vztah, tedy o oprávnění vést a jejich spojení s mocí a svěcením v katolické církvi. Druhá pracovní skupina se zabývá kněžským úřadem, kněžskou spiritualitou a životní formou. Jedná se o otázky, které začínají přípravou ke kněžství a dalším vzděláváním kněží a dosahují až k otázkám životního způsobu kněží, tedy i kněžského celibátu. Dotýkáme se krize, v níž se nyní kněží nacházejí. Krize církve je totiž současně fundamentální krizí kněžství. Na základě výzkumů o zneužívání vzniká starost, že kněží budou celkově považováni za podezřelé. Kromě toho jde o vztah mezi kněžími a laiky, např. ve vedení farností – a v Německu také o laiky zaměstnané v pastoraci jako pastorační nebo farní referenti: jakou roli mohou přijmout? Třetí skupina se zabývá rolí žen v církvi. Toto téma bylo navrženo Centrálním výborem (ZdK), protože je jasné, že nemůžeme mluvit o moci, násilí a kněžství, aniž bychom přitom mluvili také o tom, že v římskokatolické církvi existuje strukturální diskriminace žen. V této pracovní skupině jde jak o každodenní, tak o zásadní otázky. Ženy by některé úkoly mohly už dávno převzít, a to beze změn v církevním právu. Ale ze zvyku jsou tyto úkoly rezervovány kněžím. Ostatní otázky, jako zejména otázka svěcení žen, vyžadují diskusi na úrovni světové církve. Také o tom se mluví na Synodální cestě. Čtvrtá pracovní skupina se zabývá otázkami sexuality a katolické sexuální etiky. Má komplikovaný název: „Život ve zdařilých vztazích. Prožívat lásku v sexualitě a partnerství“. Jedná se o obnovené pochopení vztahů, erotiky a intimity. Jde také o „aggiornamento“ ve vnímání homosexuality, jelikož v této oblasti došlo v humanitních vědách, v politice i ve společnosti k enormnímu vývoji, který církev dosud ignorovala. Obecně řečeno: jde o to, jakým způsobem lze tradiční církevní chápání manželství a sexuality spojit s dnešními zkušenostmi a jaké reformní potřeby z toho vyplývají. Na tom, že právě v této oblasti je velká potřeba reformy, se shoduje většina synody, včetně biskupů. Ale také zde je nakonec nutná diskuse v rámci světové církve. My můžeme v Německu takové debaty podnítit, připravit argumenty a prezentovat přehled o postojích v Německu – ale dále se musí postupovat v dalších zemích a ve světové církvi.

Jste spokojená s průběhem?

Knopová: V zásadě ano. Pandemie toho mnoho samozřejmě ztížila a zdržela. Přesto i v digitálním formátu postupujeme dopředu na všech čtyřech fórech. To, že začala fáze, v níž konflikty přibraly na intenzitě, se dalo očekávat. Spory o moc, kněžství, ženy a sexualitu nejsou přece nic nového. Jenže dosud se o těchto tématech nehovořilo otevřeně. Tato témata byla tabu. V církvi nebyla příležitost, aby se různé názory v církvi setkaly a prodiskutovaly otevřeně a upřímně. Nyní jsou na stole a diskutuje se o nich v rámci strukturovaného procesu. To samozřejmě není snadné. Ocitáme se právě v citlivé fázi konzultací. V říjnu, při příštím plenárním zasedání synody se ukáže, které návrhy usnesení budou odsouhlaseny a jak silný bude konsenzus. A tak vzniknou nové otázky: Jak naložit s tím, když usnesení bude schváleno tříčtvrtinovou většinou shromáždění, ale čtvrtina bude zastávat zásadně protichůdný postoj? Kolik souhlasu nezbytně potřebujeme, kolik nesouhlasu se dá snést? Všichni nakonec budou muset zaujmout nějakou pozici; budou muset žít s tím, že možná zastávají menšinový postoj, a přece musí respektovat usnesení. Na to nejsme v katolické církvi zvyklí. Zatím jsme se málo cvičili v konstruktivní kultuře konfliktu.

Co byste nám doporučila, abychom mohli také v České republice začít něco podobného, jako je Synodální cesta?

Především si myslím, že se můžeme docela dobře odvolat na papeže Františka, který říká, že potřebujeme decentralizaci. Místní církve vědí lépe než centrála v Římě, co je pro ně důležité. Potřebujeme více synodality – a synodalita je katolická. V tom můžeme vzít i papeže za slovo. Synodální struktury a formy rozhovoru jsou chtěné, ale nelze je centrálně nařídit nebo řídit. Synodalita musí růst zdola a musí se nacvičit. K tomu je potřeba odvaha a důvěra – v jednotlivých místních církvích i mezi místní církví a Římem. Jaké formáty synodality se nakonec zvolí, bude v každé zemi jiné. Musí to odpovídat mentalitě a kultuře dialogu určité země nebo kultury. Například v Německu bylo velmi důležité, že byly vyjasněny role: biskupové vystupují jako biskupové, teologové jako experti; procesu se účastní také zástupci dalších vědeckých disciplín, jako je sociologie, historie, politologie; řeholníci, řeholnice a katolické spolky se podílejí zase jinými strukturovanými formami. Jsou zapojeni laici. Bylo a je velmi důležité, aby všichni účastníci synody, biskupové i laici, měli nějaký mandát a byli delegováni; to znamená, že mají důvěru těch, kdo je vyslali, a tak svým způsobem reprezentují nějakou část nebo dimenzi katolické církve v Německu. Navíc je velmi důležité, abychom si vzájemně porozuměli v otázce, proč vlastně potřebujeme reformy. Budou jen samoúčelné, anebo existuje nějaký teologický základ, kvůli němuž jsou nevyhnutelné?

U Synodální cesty je to jasné: motiv k debatám spočívá v poznání, že máme v církvi strukturální problémy, které mohou vést k zneužívání a jeho krytí. Nejde tedy o to, zda je někdo konzervativní nebo progresivní, ale o to, zda chápeme, že existují struktury, mentality, učení nebo dokonce spirituality, které mohou pro ty, které mají chránit, představovat nebezpečí. Zneužití moci a sexuální násilí není totiž jen individuální problém, ale má svou systémovou rovinu. Tuto rovinu je nutné poctivě analyzovat a konstruktivně zpracovat.

Společné konzultace a rozhodování laiků, expertů a biskupů na Synodální cestě vlastně nějak performativně anticipuje cíl procesu: zavést transparentní a participativní struktury, abychom společně vytvořili z církve přátelské a bezpečné místo, na němž se lidé rádi angažují a vyjadřují svou víru. Prostřednictvím Synodální cesty zkoušíme v Německu novou formu synodality, která bude mít, doufejme, ještě větší dosah. Doufáme, že tím prospějeme také světové církvi. Ostatně, příští biskupská synoda se má zabývat výslovně tématem synodality. Na ni můžeme přinést naše zkušenosti.

Převzato z Christnet.eu, kde rozhovor vyšel ve spolupráci s redakcí revue Universum