Poslední říjnový víkend se konalo tradiční setkání koadjutorů. Na tato podzimní setkání vždy zveme nějaké hosty nekoadjutory. Letos nás svou přítomností poctili přednovicové Ondřej Škvařil a Filip Ondráček.
Zúčastnil se i pan provinciál. Setkání se konalo na Míčově v péči pardubické komunity. Z koadjutorů chyběl Indián – Lubomír Laža. Sjeli jsme se v pátek 25. října večer. George (Jiří Woclawek) pro nás měl připravenou skvělou večeři. Obdivovali jsme změny, které se na Míčově udály od naší poslední návštěvy. Dům a jeho vybavení velice pokročily.
Sobotu jsme zasvětili práci. Jedna skupina natírala nově vystavěnou pergolu. Druhá skupina naopak jinou pergolu bourala. No, on to byl spíše takový malý cihlový altánek, ale jeho zbourání dalo docela zabrat. Vybourané cihly jsme pečlivě očistili a uložili na připravené palety, aby si je případní zájemci mohli snadno odvézt. Večer jsme pak slavili Lišákovu (Pavel Liškutin) šedesátku. Jeho šedesátiny se slaví porůznu po celé provincii, a každý, kdo v Salesiánské rodině něco znamená, se oslav jistě zúčastnil.
V neděli jsme vyrazili do Pardubic. Mši svatou jsme slavili v nově rekonstruovaném pardubickém domě. Po mši nás spolubratři domem provedli. Mohli jsme vidět i zničenou podlahu v sále, kterou poškodil přívalový déšť. Ale i podlaha bude brzy opravena.
Odpoledne jsme vyšli na procházku po městě. Lišák nás pozval do cukrárny, takže jsme v oslavách pokračovali. Navštívili jsme několik hezkých míst v Pardubicích. Pravděpodobně nejkrásnější byla návštěva Automatických mlýnů. To byly kdysi mlýny na obilí – prostě fabrika, která vyrábí mouku. Jejich majitelé si je nechali postavit s krásnou architekturou od Josefa Gočára. Neváhali vynaložit velké peníze na to, aby tak prostá věc jako továrna vypadala krásně. Dnes je v Automatických mlýnech kulturní centrum, které opravdu stojí za zhlédnutí.
V neděli večer nám Trubka pouštěl vzpomínky zemřelých spolubratří. Na řadu přišla magnetofonová nahrávka toho, co říkal Jaroslav Vrátník. (Neděste se, neměli jsme tam kotoučový magnetofon, vše bylo digitalizováno.) Tenhle kluk se v mládí dověděl o salesiánech. Když mu bylo patnáct let, rozhodl se, že odjede do Itálie a vstoupí do kongregace. Vydělal si peníze na cestu, obstaral si pas, domluvil vše potřebné, v Hulíně nasedl na vlak a přes Vídeň odejel do Itálie do Perosy Argentiny. Známe obdobný případ v našich zemích ve 21. století? Toto vyprávění bylo pro mne nejlepším zážitkem z celého víkendu. Státní svátek (28. října) v pondělí jsme oslavili prací. Dobourali jsme altánek, poskládali cihly na palety, snědli jsme skvělý Georgův oběd a rozjeli jsme se do svých komunit.
Tomáš Kubalík
