V pondělí 20. prosince 2021 brzo ráno zemřel v Ostravě skromný a nenápadný salesián Alois Hurník.
Měl jsem tu čest s Lojzíkem v nemocnici mluvit ještě v sobotu, den po jeho 86. narozeninách, vyřídit pozdravy, číst mu blahopřejné SMS zprávy. Když jsem řekl slovo „zprávy“ (myslel jsem SMS), tak se ptal, zda prezident jmenoval celou vládu. Stále se zajímal o dění kolem sebe.
Lojzík byl salesián, se kterým jsem prožil nejvíce let v komunitě. Nejdříve nás provinciál Benno Beneš dal dohromady na 5 let v Plzni, kam byl Alois poslán v roce 1992 z klidného farářského fleku ve Slaném u Prahy, aby se stal ředitelem v mladé komunitě v Plzni, kde se budovalo salesiánské dílo na zelené louce. To mu tehdy bylo již 56 let a šel do toho jako pravý salesián s pokorou a odvahou. Když jsme ho s Jožkou Mendelem vytočili, tak jsme slyšeli: „Térem namazaný…neštvěte mě!“ Pak ale brzy vychladl a omlouval se. Byl vždy a všude komunitním odborářem a ombudsmanem.
Zaměstnanci, spolupracovníci, mladí u něho nacházeli zastání, když my, tehdy mladí salesiáni, jsme byli patrně příliš dynamičtí. Když se v Plzni jako ředitel dobře zaběhl a Plzeň se stala výkladní skříní provincie, tak se v roce 1999 hledal ředitel do Ostravy, kde vládly neutěšené poměry a nikdo tam nechtěl. Lojzík se smiloval nad provinciálem Johnym Komárkem a rozhodl se přestěhovat z pohodové Plzně. Jeho rozhodnutí jsme v Plzni komentovali, že je „naivní charismatik“.
Lojzík to vůbec neměl v Ostravě jednoduché, ale postupně do komunity vnesl zklidnění, řád a komunikaci. Já jsem ho pak z Plzně v roce 2004 následoval a již jsem přišel do celkem klidné fungující komunity. Lojzík byl velkým čtenářem literatury a odběratelem knížek z Portálu a dělal tím distributorovi Dědkovi radost. Rád nosil trička Starých pák. V ostravském domě byl šiřitelem klidu a laskavosti. Před dvěma roky si na plese ve scénce Dva papežové zahrál životní roli Františka, kterému byl myslím nejen vizuálně a charakterově podoben, ale dokonce se oba narodili 17. prosince s tím, že papež o rok později.
Termín svého odchodu na věčnost Lojzík sladil s mladšími předskokany, salesiány, bratranci z rodné Polanky nad Odrou: Jendou Hurníkem (+ 19. prosince 2018) a Václavem Hurníkem (+26. prosince 2020), zvanými Bič Boží a jeho stín. A tak se tři králové sešli, aby se poklonili Králi.
Lojzíku, díky za společná léta v komunitě, za tvou trpělivost a pochopení. Pozdravuj nebeského předsedu Vlády, všechny ministry a hlavně Dona Boska, náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy.
Jirka Caha, ředitel komunity v Ostravě
Fotografie: Zdeněk Poruba, Člověk a Víra
Alois Hurník
se narodil 17. prosince 1935 jako nejstarší z pěti sourozenců v Polance nad Odrou, kde byl pokřtěn a prožil krásné dětství, i když bylo poznamenáno válkou a nástupem komunismu. Ve svých vzpomínkách popisuje strach z bombardování a také vnitřní štěstí z eucharistické adorace na Velký pátek, které prožil jako asi devítiletý ministrant sám v kostele. K tomuto zážitku se později vracel, když mu nebylo dobře.
Dva bratři a bratranec jeho otce byli kněží, ale na kněžské povolání Lojzík jako kluk nemyslel a nevěřil si. Po letech v roce 1990 v dotazníku pro salesiánské vedení v kolonce „zájmy“ napsal: „Jsem osobností dost průměrnou a nevýraznou s velmi širokou škálou zájmů, takže mi je velmi obtížno formulovat nějaký specifický zájem. Snad to je jakási touha pronikat do tajemství formování lidské osobnosti u mládeže, nevyjímaje z toho stáří.“
V roce 1946 začal studovat na klasickém gymnasiu v Ostravě, které pak komunisté zrušili. Pak pokračoval u jezuitů na Velehradě do roku 1950, a nakonec odmaturoval v roce 1954 na jedenáctileté střední škole v Hlučíně. Poté pracoval v chemické továrně.
V letech 1955 až 1956 absolvoval vojenskou službu, kterou hodnotil takto: „V mnohém jsem postupně přejímal mentalitu vojenského prostředí a zhrubl jsem v jednání, mluvení i myšlení, a vzdaloval se od nebeského Otce jako marnotratný syn.“ Ve vzpomínkách dále pokračuje: „Zásadní obrat v mém životě se stal po jednom rozhovoru s otcem, kdy vytáhl knihu spisovatele Schrijverse Umění dávati se. Byla to kniha, která mi opravdu pomohla znovu obnovit vztah k Bohu a uvědomit si kdo jsem já a kdo je Bůh.“
Po vojně pracoval v Ostravě jako úředník na stavebním odboru a přitom si dálkově dodělal stavební průmyslovku. V roce 1962 motivován strýcem knězem Vincencem podal přihlášku do semináře, ale nebyl přijat, neboť byl nepostradatelným na stavebním odboru a církevní tajemník přijetí tedy nedoporučil. Alois to bral jako projev Ducha Svatého a kněžství za uzavřenou záležitost. Od roku 1966 byl zaměstnán 3 roky u Ostravských vodáren.
Skauti v Polance měli klubovna hned vedle domu, ale rodiče tam Lojzíka nepouštěli, neboť se jim vedoucí nějak nezdáli, a tak chodil pravidelně cvičit do Orla. Do skauta se zapojil až v roce 1968 a to tím, že byl hned jmenován duchovním rádcem. V roce 1969 absolvoval skautskou lesní školu v Červeném Hrádku u Sedlčan, kde se seznámil s Aloisem Jargusem z Ostravy, který mu svou rozhodností pomohl se v životě více zorientovat a posunout se blíže k salesiánům. Klíčové pak bylo seznámení se s P. Václavem Filipcem, který se ho při každém setkání ptal: „Už ses rozhodl s tím odchodem z domova?“ Bylo mu totiž již 35 let, stále váhal a tak nakonec po určitém nátlaku a motivován scénou o bohatém mládenci z filmu od Passoliniho, opouští v roce 1970 Ostravu, rok pracuje se salesiány na Vodní stavbě Želivka, rok žije v Praze, kde pracuje jako kostelník v katedrále sv. Víta a jeho salesiánské povolání mimo Ostravu zraje.
První sliby
složil 30. prosince 1972 ve svých 37 letech. Po studiích v Litoměřicích byl vysvěcen na kněze v Praze 2. července 1977 kardinálem Tomáškem.
První kněžská léta prožívá v Západních Čechách (Mariánské Lázně, Dolní Žandov), pak 10 let byl farářem ve Slaném. V roce 1990 ve zmíněném dotazníku v kolonce „změny“ napsal: „Schází mi salesiánská komunita. Sám voják v poli vydrží určitou dobu. Nechci utíkat a také si nemohu ani stěžovat. Jsem pevně přesvědčen, že toto moje poslání má v Božím plánu smysl a hodnotu. Život v salesiánském charismatu mi však mizí někde v nedohlednu.“
To se ale za dva roky změnilo, když byl dle jeho vlastních slov ze Slaného „unesen“ do Plzně, kde na sebe vzal nelehkou službu ředitele mladé komunity budující zcela nové dílo. V roce 1999 z pohodového společenství přichází zpět do Ostravy. Byl přivítán slovy jednoho z bratří: „To se nemělo stát!“ Lojzík začal jako nový ředitel vnášet do neutěšených poměrů v komunitě zklidnění, řád a komunikaci.
Byl komunitním odborářem a ombudsmanem. Zaměstnanci a spolupracovníci u něho nacházeli zastání, když mladí salesiáni byli příliš dynamičtí. Rozčílil se, když se mu zdálo, že se někomu ubližuje. Pokud mu zdraví dovolilo, jezdil na skautské tábory. Lojzík byl salesián rodinného typu. Setkání rodu Hurníků by se neobešlo bez něj a rád rodinu navštěvoval. V lednu 2020 si na plese ve scénce Dva papežové zahrál roli Františka, kterému byl nejen vizuálně, ale i charakterově podoben. Dokonce se oba narodili ve stejný den.
Lojzík byl pokorný, skromný, nenápadný, někdy váhající, laskavý, rovný chlap a věrný kněz.
Poslední roky se léčil na leukémii. Termín svého odchodu na věčnost sladil s mladšími bratranci z rodné Polanky nad Odrou: Jendou Hurníkem (+ 19. prosince 2018) a Václavem Hurníkem (+26. prosince 2020). Alois zemřel 20. prosince 2021 ve FN v Ostravě-Porubě po krátké hospitalizaci důsledkem nákazy virem Covid 19.