Dopis hlavního představeného, dona Ángela Fernándeze Artimeho, k příležitosti prohlášení Služebníka Božího Ignáce Stuchlého, kněze a člena Společnosti Svatého Františka Saleského, za ctihodného.
Drazí spolubratři salesiáni a drazí bratři a sestry Salesiánské rodiny,
21. prosince 2020 Svatý otec František autorizoval Kongregaci pro blahořečení a svatořečení k vyhlášení Dekretu o heroických ctnostech Božího služebníka Ignáce Stuchlého, kněze, člena Společnosti svatého Františka Saleského, narozeného 14. prosince 1869 v Boleslawi (dnes Polsko) a zesnulého v Lukově (Česká republika) 17. ledna 1953.
Pro církev, a zvláště pro naši salesiánskou kongregaci a pro všechny členy salesiánské rodiny, se jedná o další obdarování potvrzující vitalitu charismatu, které Bůh dal Donu Boskovi a které je dodnes živé. V době poznamenané koronavirovou pandemií nám Ignác Stuchlý také představuje svědectví člověka a řeholníka, který ve svízelných situacích a časech dokázal žít v naději a síle evangelia. Jak jsem napsal v letošní Strenně: „Naděje je rostlina s kořeny vrostlými do hlubin a sahajícími daleko. S kořeny, které mohutní těžkými časy a velkou obětí.“
Ignác se narodil 14. prosince 1869 v Boleslawi, na území bývalého pruského Slezska. Jeho rodiče byli rolníky. První intenzivní zkušenost víry prožil Ignác ve škole, když ho učitel Jan Kolibaj, velký ctitel Panny Marie, povzbuzoval ke kněžství. Se zdravím na tom Ignác nebyl příliš dobře. K náhlému zlepšení došlo až v důsledku změny stravování. Doporučil mu ji místní ovčák, za kterým přicházeli lidé z širokého okolí. Kromě dobré rady mu předpověděl, že se stane knězem. K uskutečnění snu došlo až po mnoha letech a obtížích.
Ignác se doslechl o Donu Boskovi. Po různých peripetiích ho na cestu povolání přijal a následně ho po ní doprovázel nástupce Jana Boska don Michal Rua. Ignác vstoupil do aspirantátu na Valsalice. Poznal tam ctihodného dona Andrea Beltramiho, který poznamenal jeho cestu víry. Roku 1895 začal Ignác noviciát v Ivrei. V předvečer skládání slibů prožíval krizi povolání. Překonal ji díky otcovské pomoci dona Ruy, který ho vybídl složit hned věčné sliby. To se stalo 29. září 1896.
V roce 1901 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Giacoma Missia, arcibiskupa v Gorici. Až do roku 1910 se Ignác Stuchlý věnoval chudým chlapcům. Byl vyhledávaným zpovědníkem a zkušeným duchovním vůdcem. Byly to pro něj roky plné obětí, ale přinesly bohaté duchovní plody. Později působil ve Slovinsku, mezi Lublaní a Veržejí. Až do roku 1924 zajišťoval provoz salesiánských domů a stavbu nádherné svatyně Panny Marie Pomocnice v Lublani-Rakovníku. Mezi lety 1925–1927 byl opět v Itálii v Perose Argentině (Turín), pověřen formací chlapců z Čech, Moravy a Slezska. Měl tak zasadit výhonek salesiánské kongregace „na severu“, podle prorockých slov pronesených před lety Michalem Ruou.
V roce 1927 se Ignác vrátil do vlasti. Ve Fryštáku zastával funkci řeholního představeného, od roku 1935 dokonce na úrovni provinciála pro Československo. Zažil mimořádný rozkvět salesiánské přítomnosti. Působil coby provinciál jak za druhé světové války, tak v době rozmáhající se komunistické totality. V obou případech došlo k zabavení salesiánských domů, nuceným odchodům spolubratří na vojnu a nakonec k jejich rozehnání a věznění. Na závěr života viděl zničené dílo, kterému věnoval celý svůj život.
Čtyřicet dní před osudovou „Bartolomějskou nocí“ v březnu 1950 byl stižen mrtvicí. Poslední tři roky svého života strávil v domově důchodců ve Zlíně a potom v Lukově, pod stálým dozorem státní moci, izolován od svých spolubratří. Tím došlo na jeho proroctví, že bude umírat v osamění. Na závěr života šířil kolem sebe pokoj a radost. Živá úcta, kterou vždy budil u svých nadřízených, a jeho velká schopnost milovat a být milován, dozrávala více než kdy jindy až k pověsti svatosti. Ignác pokojně zesnul večer 17. ledna 1953.
Ctihodný don Ignác Stuchlý (1869–1953) žil v době významných dějinných, politických a společenských proměn. Musel se stále znovu adaptovat na nové kontexty, ale také reagovat na výzvy, v poslušnosti církvi a ve službě mladým:
- Když byl jako čerstvý salesián, klerik, poslán do Gorice v r. 1897 a spolupracoval tam s arcibiskupem kardinálem Giacomo Missia. Spolu s dalšími salesiány pozorně bděl nad konviktem sv. Aloise, určeným pro péči o kněžská povoláním v diecézi. Ignác tím podpořil skutečný rozkvět povolání v arcidiecézi Gorice.
- Když se přestěhoval do Lublaně ve Slovinsku a tam s neúnavným nasazením přispíval k rozvoji počínajícího místního salesiánského díla. Především ale dokončil stavbu svatyně P. Marie Pomocnice v Rakovníku.
- Když byl náhle povolán do Itálie, aby doprovázel povolání kandidátů salesiánského řeholního života pro Čechy, Moravu a Slezsko. Moudře a vytrvale uplatňoval svoji schopnost rozlišovat.
- Když přesadil salesiánské dílo do vlasti a byl v jedné osobě zakladatelem a průkopníkem salesiánské přítomnosti v Čechách a na Moravě, čímž odpověděl na konkrétní potřebu místní církve.
Don Stuchlý přispěl tudíž nejen k šíření salesiánské kongregace do nových zemí, ale k jednotě v katolické církvi, a to s intenzivním nasazením a mravenčí pílí; začal od mladých a těch, kteří měli povoláni k zasvěcenému životu.
Jako zakladatel rodící se salesiánské přítomnosti v českých zemích, později provinciál Československé provincie (1935), následně provincie české (1939), don Stuchlý doprovázel v letech 1925–1948 v Čechách a na Moravě alespoň 200 nových salesiánských povolání. Zakládal domy, převedl salesiánské dílo dramatem druhé světové války, dramatem zabavení majetku a rozehnání spolubratří. Ignácovi se podařilo předat salesiánům ve své zemi nikoli pouhé „struktury“, ale především živého ducha salesiánské tradice. Osvojil si ho v Piemontu a také díky blízkosti blahoslaveného Michala Ruy a salesiánů první generace. Od nich převzal plnost pravého salesiánského ducha, která ho za jeho života učinila věrným a autentickým interpretem charismatu Dona Boska. Interpretem schopným zasadit toto charisma do velmi odlišných kontextů, aniž by se zpronevěřil jeho duchu.
Pod tíží nacistického režimu, následovaného komunistickou totalitou, a také během posledních let svého života, který strávil v osamocení domova pro seniory, don Ignác zůstával věrný církvi a salesiánské kongregaci. Dodával odvahu nejmladším a svědčil o tom, že žádné utrpení nebo nespravedlnost nemůže odloučit od plnosti darování se Kristu a službě církvi.
Narodil se a vyrostl v poměrně chudém prostředí, v němž se víra projevovala prostou lidovou zbožností. Z Moravy přijel do Itálie a pak se vrátil do zemí slovanských jazyků (Slovinsko, Čechy, Morava, Slovensko). Zdá se, že podmínky, ve kterých žil, a charakter praktických starostí, které musel řešit, jsou na hony vzdálené od dnešních starostí a priorit. To ale neplatí o jeho poselství. Především o jeho duchovním pohledu na dějiny.
V čem je Ignácovo poselství dodnes aktuální? Především, Ignác byl svědkem plnosti sebedarování v kněžském a zasvěceném životě. Toto naprosté sebedarování roste, čím náročnější funkce v kongregaci mu byly svěřeny: prefekt a zástupce ředitele, ekonom, ředitel, provinciál, zakladatel salesiánského díla v novém prostředí. Autoritu chápal jako službu, poslušnost jako kvas jednoty. Dařilo se mu přikazovat s přirozenou autoritou, vyzařoval ctnostný život, a řídil se principem, že jestliže představený jde ve všem vzorem jako první, může strhující silou svého příkladu žádat po ostatních, aby ho následovali.
Namáhavé hledání svého povolání ukončil až v Turíně. Ve svém povolání setrval i přes obtíže dané věkem, chybějící počáteční kulturní přípravou a relativní chudobou prostředí, ze kterého pocházel. To ukazuje, že Ignác postupně vnímal souhru darů přirozených a nadpřirozených a vždy zachovával poslušnost představeným. Námaha a úsilí dona Stuchlého při rozlišování svého vlastního povolání a později při rozlišování povolání nových, a to v náročných dobách a za náročných okolností, a často u osob, kterým chyběl předchozí lidský a morální růst, to vše dnes může být důležitým podnětem při našem nasazení pro formační a vokacionální doprovázení.
Bezvýhradné nasazení pro salesiánské dílo s podporou ctností chudoby, pokory a poslušnosti, to vše nám připomíná, jak „dej mi duše“ je neoddělitelně spojeno s „ostatní si vezmi“. To se dnes nám, synům Dona Boska, stává výzvou znovu objevit autentický kořen tohoto povolání, vrátit se k rozjímání postojů a základních ctnostných návyků, na kterých povolání stojí, a ukotvit ho vzhledem k prvotnímu cíli: sebeposvěcením posvěcovat („svatí pro mladé“, ale především „svatí spolu s mladými“).
Mladý laik, žasnoucí nad krásnými věcmi a vážený mezi svými vrstevníky. Později muž, postupně hledající své osobní povolání, následně rozhodnutý pro misie, a nakonec „misionář na severu“. Vyučoval klasické předměty, odpovídal za hospodářské záležitosti v salesiánských domech. Pracoval v úzkém kontaktu s laiky a uměl je zapojit. Pracoval spolu s koadjutory a podílel se na běžných činnostech. Ve službě autority zůstával prostým v srdci. V závěru svého života byl sledovaný a persekvovaný komunistickým režimem, zemřel násilně izolovaný od svých spolubratří. Don Stuchlý představoval ztělesnění mnoha rysů syna Dona Boska. Zastával celou sérií rolí a žil nesobeckou láskou. Tím vším by se mohl stát orientačním bodem pro ty, kdo by se jím chtěli inspirovat, ať už jsou to laici nebo zasvěcené osoby, členové salesiánské rodiny nebo církve.
„Radost z evangelia“ měl jasně vtištěnou v úsměvu, kterým obdarovával maličké a chudé; sám zemřel jako poslední mezi posledními. Žil v době velmi náročné pro víru. Je tedy ukazatelem také pro současnou společnost a církev. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout jeho schopnost doprovázení starých lidí. Na posledním úseku své pozemské cesty byl s nimi, sám starý a nemocný, zavřený v domově pro seniory pod přísným dohledem státního aparátu. I tam ukazoval, že život stojí za to žít v jakékoli jeho fázi a lze ho pojmout jako radostné svědectví i tehdy, když ubývá sil.
Ignácův život se odehrával v četných a velmi odlišných zeměpisných, jazykových a kulturních kontextech (dnešní Česká republika, Slovensko, Polsko, Slovinsko, Itálie), v pomezních oblastech na severní Moravě na hranici s Polskem; jako dítě žil na konci 19. století ve slezském Prusku, kde se mluvilo německy, jako salesián působil v Gorici počátkem 20. století, která ještě patřila k Rakousko-Uhersku, a posléze ve slovinské Lublani). Ctihodný Ignác Stuchlý tak vystupuje jako člověk pokoje, jednoty a smíření mezi národy. Utrpení, které snášel v době fašismu a komunismu zvýrazňuje další jeho kvality: moudrost a prozíravost, musel se zasazovat o pravdivost proti pokrytectví a prospěchářství; měl schopnost přijmout zodpovědnost a vedoucí funkce jako formu služby, nikoli vlastní seberealizace; plně a svobodně přilnul k pravdě evangelia, která je protilátkou vůči totalitární ideologii a odpovědí na nejhlubší potřeby lidského srdce; uměl probouzet v mladých vědomí odpovědnosti a vést je k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší prostřednictvím důvěry, ohrožované šířící se mentalitou kontroly a manipulace.
Postava dona Ignáce Stuchlého září dodnes, kdy znovu vyvstává potřeba hojit dějinné a psychologické rány a podporovat kulturu smíření a pokoje.
Ignác Stuchlý s velkou vírou a nadějí čelil nesčetným výzvám v těžkých podmínkách. Nový ctihodný nám zanechává velice aktuální poselství: „Pracujme, dokud je den. Až přijde noc, Pán se postará.“ S touto důvěrou a s duchem, který vedl dona Ignáce Stuchlého, opakuji pozvání vyjádřené ve Strenně: „Jako vychovatelé, jako ti, kteří doprovázejí rodiny, lidové vrstvy a Boží lid, neztrácejme nikdy naději, pěstujme vůči životu pohled plný naděje, nezhášejme ji nikdy ve svém srdci, buďme svítilnami, které zvou k naději svědectvím vlastního života, a předávejme štěstí tím, že budeme žít naši víru prostě, ale autenticky.“
V Římě 17. ledna 2021 V den narození pro nebe ctihodného Ignáce Stuchlého
D. Ángel Fernández Artime, SDB, hlavní představený
(přeložil Antonín Pražan)