O knize německého kněze a sociologa náboženství Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí se na sociálních sítích živě diskutovalo už před jejím českým vydáním. Tomášové Halík i Petráček ji v české verzi obohatili předmluvou a doslovem. Autorův radikální styl uvažování o nezadržitelném postupu sekularismu komentoval ve svých pravidelných Komentářích také salesián Michael Martinek. Čím je pohled teologa vyučujícího v holandském Utrechtu tak převratný?
Náboženství jen „na chvíli“
Jako při loupání cibule autor postupně odhaluje iluze a vzdušné zámky, které si v církvích a v náboženských kruzích rádi budujeme: přibarvujeme počty věřících, pastorační úspěchy, a především přehlížíme nový fenomén, který je v západních společnostech podle dostupných dat nezadržitelný – náboženskou lhostejnost. V teologii a duchovní literatuře obecně se vlastně nejsme moc ochotni zabývat indiferencí jako takovou, protože „co s ní“? Jak přistupovat k lidem lhostejným, co jim říkat, když nenaslouchají, čeho se u nich chytit? Mnohem raději diskutujeme s opravdovými ateisty nebo alespoň agnostiky, zatímco lidé nábožensky „nepolíbení“ jsou nám dost cizí.
Jan Loffeld vystudoval teologii v Münsteru a Římě a v roce 2003 byl vysvěcen na kněze. Získal doktorát z pastorační teologie, byl studentským kaplanem a asistentem na katedře dogmatiky v Münsteru. Od roku 2019 je profesorem praktické teologie a vedoucím Katedry praktické teologie náboženských studií na Tilburg University School of Catholic Theology v Utrechtu.
Pro mnoho lidí, a to nejen mezi laiky, ale i v řadách kléru, se angažovanost v církvích a „kolem kostela“ stáhla na několik aktivních let života. Když před časem odcházel jeden kněz ze služby, řekl mi: „Církvi jsem věnoval 25 let svého života, teď se budu věnovat osobnímu životu.“ Někdy je za tím zklamání, frustrace ze spolupracovníků, přepracování a vyhoření, jindy prostě „jiná volba“, které Jan Loffeld říká „distrakce“, tedy odklonění pozornosti. Bylo by zajímavé udělat sociologickou studii, jak vypadala i ta naše česká církevní realita (a to v různých církvích) před covidem a po covidu. Kolik lidí zůstalo prostě doma a do kostelních lavic už se nevrátilo. I to by patřilo k realistickému pohledu, který nelakuje na růžovo a nestrká hlavu do písku. V knize je mnoho příkladů ze života, které ukazují, že dnešní lidé jsou spíš schopni v životě hledat krátkodobé životní projekty, než aby přemýšleli o nějakém celostním „smyslu života“, jak se mělo v teologii dlouho všeobecně za samozřejmé. Typické uvažování dnešního člověka je hledat spíš „meaning in life“ (omezené životní cíle) než „meaning of life“ (smysl života jako takového). Tak se i pobyt v církvích dneska stává pro mnoho lidí dočasným a před pravidelností a stabilností „nedělní návštěvy bohoslužeb“ upřednostňují občasné vytržení z běžného provozu při epizodické svátostné pastoraci (křty, svatby, pohřby).
Spiritualita Bílé soboty
„V teologii se toho hodně napsalo o Bílé sobotě jako o dni prázdnoty, přechodu a setkání starého s novým,“ píše Jan Loffeld v kapitole, která je skutečnou teologickou nabídkou knihy. „Patristika vykreslila velkolepé obrazy Ukřižovaného, který ve své osobě spojil minulost a budoucnost. Na povrchu zůstává prázdno. Bílá sobota, evidentní čas prázdnoty, neznamená, že se nic neděje. Podle tradice je obojím: už ano a ještě ne. Nese v sobě zárodek něčeho nového a zároveň radikální nicotu. Jde o prázdnotu, která musí nastat, aby se mohlo uskutečnit něco nového a aby to mohlo růst. To je možná podstatné poučení současného křesťanství, že bezmoc je místem prožitku Boha. Tam, kde se všechny koncepty a recepty ukázaly jako marné, přichází vyšší a skrytá moudrost. Zima dává vzrůst setbě, která zatím není ani patrná, ani k užitku.“ Ježíš, který se vydal do krajnosti, „vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 6,9). Bílá sobota je nabídka spirituality „ne-nutného“ Boha, a třebaže o Bílé sobotě většinou už nacvičujeme obřady velikonoční vigilie a chystáme v kostele výzdobu, měli bychom se zastavit a možná i do budoucna přijmout za svou tu část spirituality, v níž Bůh už nevystupuje jako mocný, silný, vševládný, ale jako nenápadný služebník, který je tady pro ty, kdo zaslechnou jeho tichý hlas.
Prázdnotu Bílé soboty lze přezdobit a překrýt, vytěsnit. Tomáš Halík v textu, který cituje Loffeld, vyzvedá étos předkonstantinovské církve, která vyrůstala ze společenství ohrožených a otřesených pronásledováním a teprve po Konstantinovi přijala privilegia a mocenské pozice, které často neměly s evangeliem mnoho společného: „Chceme-li Krista následovat, musíme se zříci touhy po privilegovaném postavení na tomto světě; každý z nás musí ,přijmout podobu člověka‘, musí vzít vážně solidaritu s lidmi naší doby, k níž se církev zavázala v úvodních slovech encykliky Gaudium et spes. Nesmíme se bát, že se kvůli tomu rozplyneme v mase a připravíme se o svou křesťanskou identitu. To, co nás odliší od masy lidí kolem (co nás zároveň ale spojí s těmi, s nimiž bychom spojení možná nehledali), nebudou kříže na transparentech, ale ochota ,vzít na sebe podobu služebníka‘.“
Jako překladatel knihy jsem chtěl její název původně přetlumočit slovy Když Bůh skoro nikomu nechybí – ale nakladatel nakonec přijal titul Když Bůh nikomu nechybí. To „skoro“ je, myslím, i v naší společnosti stále platné.
Zdeněk Jančařík, SDB