Salesiáni a množství přátel Dona Boska se ve Fryštáku v sobotu 4. prosince rozloučili se salesiánem P. Emilem Matušů. Hlavním celebrantem byl Kája Herbst, homilii a vzpomínku na Emila měl Zdeněk Jančařík. Na závěr Emilovi zazpíval horňáckou piesničku Pri tých Nových Zámkoch. Po obřadech v kostele sv. Mikuláše všichni doprovodili zesnulého na místní hřbitov, kde byl otec Emil uložen do salesiánského hrobu, kde odpočívá spolu s Karlem Petrášem a Františkem Pospíšilem.
Dva učedníci kráčejí zarmoucení směrem do Emauz na večeři. Připojí se k nim Ježíš a vyptává se, o čem si to povídají. Spolu s Emilem a dalšími salesiány jsme kráčeli nějakou dobu, povídali si o Ježíšovi, a nakonec jsme s ním slavili večeři tady na zemi a budeme ji slavit také na druhé straně, v nebeských Emauzích.
Když jsem coby vyhublý mladíček jezdil na Favoritovi do Hroznové Lhoty, abych se Emila vyptával na modlitbu, církev a na to, kam přijdou mrtví a proč se nepočítá se spásou buddhistů, občas mně taky připravil večeři. Jako kuchař se v tom vyznal, jídlo bylo dobře kořeněné, u něho jsem poprvé jedl čínu nebo restovanou zeleninu a mořské plody. Tehdy v raných osmdesátkách jsem netušil, že se asi pět let od toho prvního setkání nechám pokřtít a že budu Emilovi dělat kaplana v Kobylisích u Terezičky, že budeme spolu pár let v jedné komunitě a že budeme ještě mnohokrát slavit večeři.
Některé naše vzpomínky na živé i zemřelé jsou ostré, jiné rozostřené. První moje vzpomínka na Emila je mimořádně ostrá, je to nejlepší fotografie, jakou ve svém mentálním albu mám.
Učedníci na cestě z Jeruzaléma Ježíše poznali až při lámání chleba. Spolu s Emilem se mnozí z nás, co tu v kostele slavíme, stali učedníky, dokonce apoštoly. Díky, Emile! Teď už se u Ježíše učíš jinačí recepty, tak jsem zvědav, co nám, až se sejdeme znova, připravíš. Ten guláš bude jistě mimořáný!
R. I. P.
Zdeněk Jančařík
Fotografie: František Ingr, Člověk a Víra
