V sobotu 7. června 2025 po dlouhé a těžké nemoci zemřel náš spolubratr salesián a kněz P. Pavel Klimovič. Mnozí si ho budou pamatovat jako člověka, který s nimi šel kus cesty, který uměl být nablízku – naslouchat, povzbudit, říct věci na rovinu i sdílet obyčejnou radost ze života. S vděčností za všechno, čím nás obdaroval, s prosbou za spásu jeho duše a ve víře v Ježíše Krista s ním vytvoříme společenství při mši svaté v pátek 13. června ve 13 hodin v kostele sv. Terezičky v Praze-Kobylisích a poté jeho tělesné ostatky uložíme mezi spolubratry na ďáblickém hřbitově.
Pavel Klimovič letos v březnu oslavil 75. narozeniny. Narodil se 25. března 1950 v Poštorné u Břeclavi jako první z dětí Vojtěcha Klimoviče a Věry Klimovičové, rozené Zálešákové. Měl dvě mladší sestry, Ludmilu a Jarmilu. Po absolvování základní školy v Poštorné navštěvoval Střední ekonomickou školu v Břeclavi. Hned po maturitě začal studovat teologii v Olomouci, kde se také seznámil se salesiány. První sliby složil 31. 7. 1970. Studia ukončil a na kněze byl vysvěcen v roce 1974; jeho prvním působištěm bylo Znojmo. V roce 1978 nastoupil na základní vojenskou službu. Mezi lety 1980 a 1983 působil v Brně. Poté byl přeložen do Kostelního Vydří, kde zůstal do roku 1990. Následně působil v Brně-Líšni (do roku 1992). V letech 1995 až 2005 byl členem řádu paulánů, poté se vrátil k salesiánům. Od roku 2005 žil v komunitě v Kobylisích a zároveň byl farářem v Bohnicích. Měl rád lidi a farníky znal jménem. Svou životní pouť dokončil na faře v Bohnicích v laskavé péči tamních farníků. „Máme Vás rádi, otče Pavle. Vděčíme vám mnozí za mnohé. A jednou se s Vámi opět setkáme,“ loučí se s P. Pavlem farníci z Bohnic. Kněžskou službu vykonával 50 let.
I my děkujeme za jeho život, službu a přítomnost mezi námi. Prosíme o modlitbu.
Salesiáni
Foto: Renáta Molová, Člověk a Víra
Na rozloučenou s Pavlem Klimovičem
aneb Neúplně, kým jsi pro nás byl a co jsi pro nás znamenal
Bylo to 13. září 1980, v kostele na Starém Brně, v předvečer svátku Povýšení svatého Kříže: kněz právě vyučoval dělat kříž nejen správně, ale uvědoměle, žádnej klikyhák. Osudové setkání. V dalších dnech trávím všednodenní bohoslužby v pravé boční lodi, která se stala útočištěm nás, mladých.
Pavel s přáteli na hostině po primici P. Jiřího Veselého v roce 1990
Pak jsi mě oslovil a pozval mezi ostatní a ve tvé kaplance jsme poslouchali pořady Radia Monte Carlo, které začínaly písní „Když se dívám ke hvězdám“. Později jsme se scházeli u Ševelů pod legendárním „lentiškem“. Probíral jsi s námi přes kopíráky namnoženou Moji cestu 1, 2 a 3. Jednou jsme přišli nadšení s nápadem nastříkat si na tričko Dona Boska. „Až ho budete mít ve svém srdci, pak si ho dejte i na tričko!“ A z nadržených kohoutů se rázem staly zmoklé slépky. Místo toho jsi nás učil denní tiché chvíli a zasvětil nás Panně Marii. Před obrazem Svatotomské Madony, po tmě za zamčenými dveřmi, aby nás nevyhmátli estébáci. Každé ráno v 6 hodin u Milošů mše svatá – nechápu, jak jsem mohl tak brzy vstát – pak v kapli milosrdných bratří rozjímání nebo spíše pokus, kanadský trojboj (tlačenka s cibulí a octem) u sester vincentek, a pak rychle do školy. Představená sestra Leokádie nás zásobovala formačním nápojem (Coca-Cola) a ty jsi ji nikdy neopomenul zatahat za čepec s onikajícím oslovením „oni, paní strapatá.“ Vzpomínám si, jak mě jeden kněz v pohraničí z hnutí Focolare poslal právě za tebou, abych s tebou mohl probrat svou touhu stát se salesiánským knězem. Tehdy jsi mi řekl: „Tak přijď za rok.“ Další rok jsem se připomněl a ty: „Tak mi to připomeň, za rok.“ Ale aniž bych to věděl, tak jsi začal můj nenápadný přednoviciát s Danem a Michalem. Třetí rok jsem se opět připomněl, ale protože nás tehdy bylo z Brna asi 8, museli jsme se přihlásit každý za nějakou jinou farnost.
S nástupem naší štatlácké sajtny do semináře jsi musel nastoupit na území jiného krajského proticírkevního tajemníka, do Kostelního Vydří. Tehdy jsme netušili, co to přinese. Poutní místo u Dačic se stalo zastávkou na cestách mezi Brnem a Litoměřicemi. Horní sál jsi proměnil na noclehárnu, zadní pokoj na posluchárnu (včetně gramodesek Abby, AG Flek a Beatles), naučili jsme se topit v kamnech, nosili jsme uhlí a dřevo, na zahradě jsme museli postavit kurníky pro slepice a králíkárnu. Rádi jsme potkávali tvé rodiče a sestry Lilku a Jarmilu. Boženka měla čuch na lenochy, vždy ale zázračně navařila, i když nevěděla, kolik nás bude. Bohoslovecká praxe u tebe na Karmelu probíhala nejen o prázdninách při poutích kolem 16.července, ale i během roku. Občas jsi nám pomohl rozvázat pusu nějakou štamprdlí, zatímco ty jsi usnul. Ochotně jsi za námi jezdil i do semináře a po celodenní zpovědní službě jsme tě vozívali spícího zpět. Opět 13. září jsme tam v klášterní knihovně tajně složili svůj řeholní slib a tehdy jsi nám dal do vínku: „V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, na to se teď kvůli Kristu dívám jako na škodu. A vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za… (vy víte, za co), abych mohl získat Krista a byl s ním spojen.“ (Flp 3,7n) Často jsi mi říkal: „Musíš být velkorysý, musíš mít široké srdce.“ A já si myslel, kdoví, jak mi to už jde, zatímco opak byl pravdou. Zaúkolovával jsi nás i kázáním a své farníky jejich posloucháním. Velkorysí jste byli ty i tví farníci. A jako apoštol Pavel se radoval s radujícími a plakal s plačícími, tak jsi na federálu ve Slovenském rudohoří na Klenovský Vepor funěl s funícími. Po škále primičních kázání jsi nás postupně pouštěl do života, jak kdo potřeboval. Odjel jsi studovat do Říma a vrátil ses jako paulán. Vau! Ale i na Vranově jsi byl k dispozici. Když to jen trochu šlo, sobotní růžence od zastávky u hřbitova až do poutního kostela byly útěšné. Škoda, že se tě církevní vrchnost v tvé rodné diecézi bála. Vau! Podruhé. Mohl ses tak vrátit mezi salesiány. Kdo chtěl, musel za tebou do Prahy.
Pavle, děkujeme za tvé lidství. Díky za tvé porozumění, za tvou náruč, za tvé slzy, za tvou velkorysost. A za nedorozumění se nezlobím. Když bylo potřeba, aniž bys to možná tušil, zhmotňoval jsi Ježíšovo mužské tělo i Ježíšovu ženskou duši – a to je Ježíšův duch. Byl jsi vzat v předvečer svatodušní neděle. Věříme, že ti dal svou sílu a že ti dal víc, než sis mohl přát. Co bude dál, nevíme, ale je krásné, že i díky tobě Ježíše známe. Nebo aspoň trochu. S tím Donem Boskem na tričku mám zábrany už napořád. Měli jsme na tebe štěstí. Díky tobě a díky za tebe.
P. Jiří Veselý
Foto: archiv P. Jiřího Veselého