Skip to main content

Hlavní představený: Síla naděje, Vánoce v době pandemie

By 28. 12. 2020Novinky, Top

Zdravím vás, vážení přátelé a čtenáři. V čase Vánoc se s vámi chci podělit o dialog mezi jednou babičkou a její vnučkou. Tato babička zná a chápe lidské srdce z bohatství zkušeností, které získala na cestě životem:

„Babičko, kdybys byla moje kouzelná víla, jaký dárek bys mi dal?“ zeptala se malá holčička.

„Kdybych byla tvá víla, nedala bych ti šaty ani kočár,“ řekla stařenka a usmála se na vnučku.

„Darovala bych ti jedno tajemství: umění žít v naději. Existuje jedno zlaté pravidlo: světem procházíme pouze jednou. Takže všechno dobré, co můžeš udělat, nebo laskavost, kterou můžeš projevit kterémukoli člověku, musíš udělat hned. Neodkládej to na později ani to nezanedbej, protože světem nepůjdeš dvakrát. Milovat je nejambicióznější výzvou celého života, tou nejintenzivnější a nejuspokojivější. Zakopej postupně sekeru svých vnitřních válek, aby na tvé cestě životem zavládl pokoj, protože až do dne tvé smrti, vždy budeš nacházet něco, co bys chtěla změnit.

Tancuj s větrem změn, ale nohy měj pevně ukotvené na zemi svých zásad, snů, své touhy být velmi lidskou a zároveň velmi božskou.

Nevzdávej se. Bojuj. Odpouštěj. Zpívej si ve sprše. Zastav se a sleduj rozkvetlé třešně. Vždy pamatuj na to, že tvé srdce je velké a pružné, schopné pojmout každého, kdo se k tobě přiblíží s naléhavou prosbou v očích. Buď vždy milá, protože každý člověk, kterého potkáš, už vede tvrdý boj. Nauč se žehnat jiným a v modlitbě prosit o svobodu vidět, slyšet, dýchat, vědět, doufat, dělat chyby.

Toto je dar, který bych ti dala, moje milá, ale ty už máš svou dobrou vílu: život a lásku, kterou ti Bůh v životě každý den dává.“

Přátelé, i když se slzami v očích kvůli těžkému, zvláštnímu, tvrdému a bolestivému roku 2020 pro nás, a zejména pro mnohé rodiny a pro mnohé starší lidi, má opravdu smysl dívat se s nadějí na Život i na Světlo, které nám Pán života nadále nabízí.

V roce, ve kterém vzrostla chudoba mnoha lidí, ale také velkorysost mnoha lidí, ve kterém došlo k bolestivým odloučením od blízkých a ve kterém jsme se objímali pouze očima, má smysl – jak říká tato babička – přát si takový život, který se buduje den co den, někdy se slzami a s únavou, ale také s úsměvy, se sny a s nadějí.

Jeden neznámý té noci

Svátek Vánoc se vrací naplněný svým světlem a nadějí. I tento rok, určitě ne příznivý pro svátky kvůli Covidu-19, který nás stále nechce opustit, se Betlémské jesličky objeví před našima očima a před naší pamětí v celé své lidské podstatě. Díky informacím nějakého kolemjdoucího, jehož jméno zůstalo pro historii neznámé, Maria a Josef našli jeskyni používanou jako stáj a strávili v ní poslední noc čekání. Ježíš se takto narodil absolutně chudý.

Umělecká ikonografie obklopila tuto trojici, kterou tvořila Maria, Ježíš a Josef, anděly a hvězdami. A přece kolik strachu a obav zažili! I dnes nám některé reportážní fotografie našich dní ukazují osamělé a opuštěné děti ve své bezbranné a nevinné slabosti. Vánoce konfrontují každého z nás s věčnými hodnotami, které přineslo toto Dítě vtělené pro hladové a někdy nemocné lidstvo, které je bez dosažitelného horizontu a možná i bez kompasu života. Lidstvo, které se během pandemie cítí křehčí, vůbec ne plné síly, které potřebuje naději – naději, která se rodí v hloubce naší lidské bytosti, aby byla obrazem a podobou Boha, který je Láska.

Covid-19 nás nutí oslabovat vztahy a uzavírat se, zatímco Dítě Ježíš nás zve otevírat se až do takové míry, abychom dávali svůj život nebo jeho část bližním. Je to světlo, které se spojuje s láskou. Z tohoto důvodu nám svátek Vánoc pomáhá prožívat i nejistotu, omezení a nemoci a pomáhá nám každé ráno znovu začínat s vírou a nadějí.

Ve vánočním pozdravu, který jsem napsal jako své přání přátelům, jsem si vybral vzácný a hluboký text papeže Benedikta XVI. z jeho encykliky Spe salvi (v naději jsme spaseni, říká svatý Pavel Římanům i nám: Řím 8, 24). Říká nám přesně o tom, jak je život cestou a cílem, jako je cesta po moři dějin, někdy uprostřed bouří, které se mohou nazývat pandemie Covid-19 nebo jiné pandemie, s nimiž žijeme každý den a které nám mohou tak velmi ublížit. Je cestou, kde skutečnými hvězdami, které nás vedou, jsou lidé, vyzařující světlo a naději, abychom se dostali k tomu, který je největším Světlem, k Ježíši, Pánu, Božímu a Mariinu Synu, který si v tu vánoční noc postavil svůj stan uprostřed nás.

Zde je ten pozdrav, toto jsou ta krásná slova:

„Lidský život je cesta.
K jakému cíli? Jak k němu najdeme přístup?
Život je jako cesta na bouřlivém a nejednou temném moři dějin.
Cesta, při které sledujeme hvězdy,
které nám ukazují směr.
Pravými hvězdami našeho života jsou lidé,
kteří dokázali správně žít.
Oni jsou světly naděje.
Zajisté, Ježíš Kristus je skutečným světlem,
sluncem zářícím nad všemi temnotami dějin.
Abychom však dospěli až k němu, potřebujeme blíže světla,
lidi, kteří nám dávají světlo tím, že berou z jeho světla
a tak nabízejí orientaci i našemu putování.
Kdo z lidí by mohl být pro nás více světlem naděje než Maria,
která svým ‚ano‘ otevřela samotnému Bohu bránu našeho světa,
ta, která se stala živou Archou smlouvy,
v níž se Bůh stal tělem, jedním z nás
a postavil si svůj stan uprostřed nás?“
(Spe salvi, 49)

Takže přeji požehnané Vánoce každé rodině, všem vám a zejména těm, kteří se cítí osamělí a opuštění, ale kterými hýbe naději.

Hlavní představený salesiánů don Ángel Fernández Artime

Salesiánská informační agentura ANS