2/2022 REPORTÁŽ
Polský salesián P. Michal Wocial je misionářem na Ukrajině. Na svém Facebook popisuje válečnou situaci a každodenní realitu v odstřelovaném městě Žytomyr (130 km západně od Kyjeva). Je to jedno z míst, kam směřuje humanitární pomoc české salesiánské rodiny. Tady je výběr z jeho příspěvků.
Třetí den války
(…) Město se připravuje na obranu. Lidé staví barikády z pytlů s pískem. Mnoho mužů se hlásí k obraně území. Ženy chtějí pomoci s lékařskou službou nebo přípravou jídla. Mnoho dalších opustilo město a hledají bezpečné místo.
Jako salesiáni sloužíme lidem pastoračně. Farnost funguje. Místní obyvatelé se ukrývají v suterénu školy přeměněného na kryt. Přemýšlíme, jak pomoci dětem a mládeži v této těžké době. Je však těžké předvídat, co přinese noc a zítřek…
Mnoho z vás se ptalo na možnosti pomoci. Nejdůležitější je modlitba a půst. (…)
Pátý den války
Mám dojem, jako by uplynul celý měsíc. Mozek funguje jinak ve stresových podmínkách. Je těžké se soustředit. Začal jsem si nahlas říkat, co teď dělám, protože během chvíle to můžu zapomenout.
Noc jsem strávil na školní chodbě, protože tam nejsou okna a po obou stranách jsou silné zdi. Den v Žytomyru proběhl celkem klidně, i když několikrát zazněly protiletadlové sirény. (…)
Díky iniciativě našich spolubratří jsme shromáždili a odvezli do Polska 18 žen a dětí z Žytomyru. Jedna z nich byla hezká mladá žena se dvěma malými dětmi. Říkala, že už v roce 2014 utíkala před válkou z Luhansku. Několik z těchto lidí chce jet do Itálie. Jiní chtějí prostě uprchnout do Polska, bez jasného plánu, kam jít. Aby byli dále od války…
Snažíme se být našim studentům nablízku. Vyzýváme učitele, aby je kontaktovali a organizovali nějaké aktivity, aby je zaměstnali něčím jiným. (…)
Slyším sirény protivzdušné obrany. Musím jít do našeho suterénu přeměněného na kryt…
Týden války
Většina věcí se náhle zastavila a už týden se můj život točí jen kolem jednoho tématu. A to jsem měl dokončit doktorát…
V úterý večer dopadly kilometr od naší školy rakety. V důsledku útoku bylo zničeno 10 domů. V naší budově to vysklilo několik oken. Spolu s desítkou dalších lidí jsem strávil noc v suterénu školy. Rozhodl jsem se mít olej na poslední pomazání vždy s sebou.
Ve středu v 7:00 jsme vyjeli v koloně sedmi aut směrem k polským hranicím evakuovat ženy a děti. Plán byl jednoduchý. Muži nechají své rodiny na hraničním přechodu a vrátí se do Žytomyru. Bohužel po 200 kilometrech náš školní autobus Renault Master utrpěl vážnou poruchu motoru a nemohl jet dál. Porouchal se, když jsme ho tolik potřebovali pro přepravu lidí a humanitární pomoci… Opět na mě velmi zapůsobila solidarita lidí. Pár minut po poruše se našel někdo, kdo nás odtáhl k mechanikovi. Za hodinu a půl se našlo jiné auto, které zavezlo naše pasažéry 250 km na hranice a nechtěl za to ani korunu.
Na hranicích se ukázalo, že na přechodu do Korczowé je taková fronta, že musíme stát celou noc v mrazu. (…)
Dnes se další skupina 30 lidí vydala směrem k polským hranicím. Mezi nimi i naši studenti. Kdy se vrátí a jestli vůbec? Co bude s naší školou po 27 letech její existence? (…)
Dvanáctý den války
Před několika hodinami došlo v Žytomyru k raketovým útokům na továrnu na tanky, na čerpací stanici Okko a ještě jeden na letiště v Ozernoje. Na některé věci si zvykáme čím dál víc. Poplachy sirén jsou stále méně ohromující. Někdy mě ani nevzbudí. Adrenalin pomalu opadá…
Exodus populace pokračuje. Ze 198 studentů naší školy je již 85 v zahraničí. Odešlo přes 100 farníků z naší farnosti v Korostyšivu. Dnes další sousedé, kteří se skrývají v našem suterénu, oznámili, že zítra pojedou ženy a děti k polským hranicím.
Lidé jsou často ztraceni a nevědí, co budou dělat nebo kde budou bydlet, až překročí hranici. Je mi trapné fotit je, když odcházejí… S naší pomocí bylo ze Žytomyru evakuováno 170 lidí.
Ve městě zároveň probíhá demonstrace sounáležitosti. Humanitární pomoci je tolik, že ji lze nyní sdílet s Kyjevem. S evakuací civilistů pomáhá řada organizací. Podniky se spojují, aby pracovaly pro potřeby obrany.
V sobotu večer jsem jel 30 km do Korostyšivu. V 19:00 se téměř v celém městě potemnělo, ulice a chodníky byly prázdné. V neděli jsem musel projet 6 stanovišť s kontrolou dokladů a auta.
Nedělní farní služba probíhala v normálním rytmu. Eucharistie, zpověď, začátek roku svatého Kříže atd. Jen je méně lidí v kostele… (…)
Půl měsíce války
Stále více pociťuji, jak potřebuji v této době pravidelnou modlitbu: eucharistii, lectio divina, liturgii hodin. Bez času na modlitbu propadám únavě, sklíčenosti nebo strachu. Každý den se modlíme ve 21:00 s naší komunitou sousedů z „krytu“.
Mnoha lidem, kteří napsali „Jak ti pomoci?“, jsem navrhl postní den o chlebu a vodě a čtyři desátky růžence za mír. Jsem ohromen tím, kolik z nich souhlasilo a potvrdilo, že tak učinilo. Někteří z nich už mnoho let nechodí do kostela. Děkuji mnohokrát. To je opravdu účinná pomoc.
V Žytomyru máme každý den protiletadlové poplachy. Během posledních dnů došlo k bombardování kotelny, ubytovny a čerpací stanice. Podle starosty města Sergeje Suhomlina asi 100 000 lidí odešlo (z 265 000). Mnoho obchodů je zavřených, provoz v ulicích je mnohem menší. Město je plné barikád čekajících na potenciální obléhání. Ti, kteří zůstali, jsou velmi solidní. Slyšel jsem včera o chudé stařence, která nasbírala asi 2000 lahví na Molotovovy koktejly. (…)
Humanitární pomoc stále přichází. Včera jsme dostali další čtyři tuny jídla a dalších základních potřeb. Rozdáváme to především našim zaměstnancům, ostatním farnostem, seniorům, nemocným a osamělým. Léky a obvazy jsou převáženy do centra, kde je tým Matfieje Hrenowa (zástupitele a lékař) předává dál.
Každý den někteří novináři žádají o rozhovory a materiály. Někteří lidé jsou velmi hladoví po adrenalinu a vzrušení. Pro italského novináře se rozhovor z Žytomyru ukázal jako málo „atraktivní“, protože jsme příliš daleko od tanků.
Stále častěji se opakuje otázka: „Jak má vypadat salesiánská misie v Žytomyru…? Zatím zná odpověď pouze On. Ježíši, věřím ti!
Dvacátý šestý den války
Nemohl jsem psát každý den. Čas je stále dost „unesený“ a děje se spousta nečekaných věcí. Kromě toho by se mnoho věcí během války z bezpečnostních důvodů nemělo zmiňovat.
V Žytomyru jsou bombové poplachy stále naší každodenní rutinou. Nicméně v posledních dnech v oblasti nebyly žádné letecké útoky. Včera jsem potkala absolventku naší školy, která je v současnosti terénní sestrou. Mladá hezká žena v uniformě a s puškou v ruce. Zeptala se, jestli může do kostela vstoupit se zbraní… Bylo to poprvé, co mi někdo položil tuto otázku.
Město se snaží vrátit do normálu. (…) Naší prioritou je zachování školy. Online výuka je stále pravidelnější. Snažíme se, aby se děti a teenageři co nejvíce vraceli ke svým běžným aktivitám. (…)
Pokud jde o podporu obětí války, evakuovali jsme cca 170 lidí a rozdali cca 7 000 kg humanitární pomoci. Snažíme se pomáhat především početným rodinám v nouzi a nemocným.
Převzato z Facebooku P. Michala Wociala
Přeložil a zpracoval Jan Kvapil