V čase předadventním přicházejí bolestné zprávy ze všech stran. Jedna z nich dnes přišla z Prostějova: na věčnost odešel salesián P. Emil Matušů. Dej mu Pán Bůh odpočinutí ve své laskavé náruči!
Chci na něho v den jeho úmrtí vzpomenout jako na salesiána, mladého kněze a také svého mentora z období, kdy jsem za ním v raných osmdesátých letech jezdil jako hledající mladík na kole z Veselí nad Moravou do Hroznové Lhoty na faru. Byl to první kněz, s nímž jsem se v životě setkal tváří v tvář. Měl jsem spoustu otázek, byl jsem plný četby Platóna, Nietzscheho, Dostojevského, otázky jsem na něho jen střílel: Jak se modlí mladí lidé? A jak staří? Má modlitba nějaký smysl? Kam přijdou po smrti buddhisté? A kam ateisté? A co nás tam čeká? Byl brilantní, laskavý, sršel humorem, rozdával knihy, na faře se dveře netrhly. Odvážel jsem si od něho samizdatové vydání jakéhosi katechismu a pamatuji se, že se mi ty sešity dostaly do špic od kola a vracel jsem mu je docela potrhané. Jen se tomu pak smál. Na toho mladého dynamického Emila nikdy nezapomenu.
V Praze-Kobylisích jsem pak byl jako novokněz jeho kaplanem, ještě předtím nás mladé salesiány-bohoslovce vedl jako ředitel komunity. Měl toho tehdy hodně, byl také v Praze farářem u Terezičky, rozjížděl přestavbu kostela, neměl na nás moc času a ten jiskřivý dojem z mládí se trochu vytratil. Přesto jsme k sobě měli mimořádně blízko, protože on stál coby první kontakt s církví za mým rozhodnutím pro křesťanství a pro křest. Nikdy mu to nezapomenu a vždycky budu vděčný za jeho otevřenost mladému hledajícímu studentovi, který se vyptával, jak se dostat do Božího království.
Emil Matušů už do Ježíšova království nahlíží, rozkoukává se tam. R. I. P. Modleme se za něj, salesiánská rodino!
Zdeněk Jančařík