Jako každý rok (i ten druhý pandemický) se letos vydáme na pouť po hrobech blízkých i vzdálenějších. Ty salesiánské naleznete nenápadně skryté na mapě ČR dole na naší webové stránce: Plánky hřbitovů
Ty letošní Dušičky jsou zvláštní i tím, že se už dva roky nemůžeme vymanit z pandemie a zprávy o nemocných, umírajících zemřelých nás provázejí už dlouho stejně jako zprávy o počasí. Známe už zpaměti počty nakažených na jaře, v létě i na podzim, dokážeme za ty dva roky odhadnout, kolik bude covidových zemřelých v prosinci i v lednu. Na něco se zvyknout dá, na něco opravdu ne! Především na to, že vám kdykoli může zavolat někdo z vašich nejbližších nebo přátel, že zrovna umírá kamarád, babička nebo dědeček, abyste se modlili, že je to opravdu vážné. A stalo se to jistě už každému z nás, nejen očkovaným, ale i odpíračům, mně zrovna včera dvakrát.
Tím spíš bychom se měli semknout v našich společenstvích, farnostech, rodinách a komunitách a pracovat na společné rezistenci vůči nemoci i vůči pesimismu. Jedním z hlavních prostředků je modlitba – a pak také očkování.
Když budeme letos objíždět a obcházet hroby našich zemřelých, vzpomínejme na ně, ale i na živé, aby zůstali živí co nejdéle.
Cituji z dušičkové odpovědi Libušky Šafránkové, herečky, ale také katoličky od svaté Anežky z pražského Spořilova na otázku, jak to bude na druhé straně vypadat, a je-li peklo:
„Představy o pekle si nevyvolávám, na tuhle vlnu nejsem prostě naladěná. Ale jedno vím jistě – jak strašně potřebují naši modlitbu lidé, kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku. Stojí tam pokorně v zástupech, ani se nehnou. A čekají, až se za ně někdo pomodlí.“
Zdeněk Jančařík