Emílie Novotná, dobrovolnice salesiánské misijní organizace SADBA, má 23 let a je ve čtvrtém ročníku medicíny. Na začátku března odletěla na Papuu-Novou Guineu. Po čtrnáctidenní karanténě dorazila do Gabutu, střední školy pro tisíc chlapců. Její nové působiště je ošetřovna, kde se stará nejen o studenty. Přečtěte si její dopisy a nahlédněte do života místních lidí.
Lano, co nás k nebi poutá
Na ošetřovně se začínají štosovat převazy ran, které by žádný převaz nepotřebovaly, kdyby se v době utržení alespoň vyčistily. Všichni zde chodíme v sandálech nebo pantoflích, a i malé rány se velice rychle zanítí, takže já se k nim dostávám až ve chvíli, kdy hnisají a bolí. V tomto týdnu jsem s velikou pomocí kluků, kteří zůstali na internátě, uklízela celé své nové království. Velký kus práce je za námi a větší před námi, je třeba udělat kompletní inventuru, nakoupit potřebné léky a materiál, založit karty pro všechny studenty a personál (tzn. asi 1100 lidí) a dohlídnout na různé opravy. Zejména mě zlobí „zpívající kohoutek“, jak tomu starému vrzajícímu krámu, který nejde zavřít, žertovně přezdíváme. Na ošetřovně teď rok nikdo nepůsobil, ale vidím potenciál pro celkem pohodlný kancl.
Kromě velice častého kašle a bolení v krku (jsem si vcelku jistá, že se nám tu šíří i covid, někteří kluci už hlásí, že přišli o čich a chuť), mě hned v prvním týdnu potkalo několik lékařských dilemat. Pootevřu vám okénko do naší školní ošetřovny a pokusím se přiblížit realitu místního zdravotnictví skrze příběhy, které se mě hluboce dotkly (jména jsem pro jistotu změnila).
Pan Jirka je srdcem celé školy a obětavý otec dvou mladých dcer. Učí zde už 20 let, kluci si ho nesmírně váží. Dokonce i svou manželku z Filipín potkal v Gabutu a jejich život je s tímto místem úzce spjat. Dnes je jeho stav velice vážný, selhávají mu ledviny. Několik týdnů ležel ve státní nemocnici, jediné v celém městě a centrální provincii, kde se za léčbu nemusí platit. Bohužel, vzhledem k nedostatku financí, personálu a momentálnímu přetížení covidem je úroveň péče zoufalá. Chybí odborníci. Doktoři si berou materiál na své soukromé kliniky. Před nemocnicí se kupí pacienti, na slunci čekají několik hodin, než se jich někdo ujme a pak se na ně stejně často nedostane.
Po celkem traumatické zkušenosti a s rozsáhlou infekcí převezli pana Jirku do soukromé nemocnice. Tam jsem ho šla s otcem Pedrem navštívit. Vezli jsme i manželku a dcery. Přicházím do čisté, nové nemocnice, která působí celkem příjemně. Jsem mile překvapená a je mi vysvětleno, že tohle je nejlepší nemocnice v zemi. Holky si jí taky pochvalují: „Tady je to hezké. V té minulé pořád někdo křičel bolestí a lidé leželi na zemi.“ Poznamenává sedmiletá Gábinka. Když však poznávám chod instituce blíže, jsem poněkud zhnusena. Za vše, a tím myslím za úplně všechno – od vizity lékaře po poslední kanylu – se platí předem naprosto šílené sumy peněz. Nemáš? Tak si klidně umři. Neubráním se rozhořčení, protože vzhledem k cenám služeb bych očekávala i odpovídající úroveň, ale v celé nemocnici není nefrolog, který by se na pana Jirku podíval. Domů odchází se zprávou od radiologa a s výsledky laboratorních testů, ale bez jakékoliv představy o dalším postupu či závažnosti stavu. Bez řádné dialýzy jsou jeho vyhlídky bídné.
S rodinou jsem strávila dost času, každé ráno a večer jsem chodila k nim domů podávat injekce antibiotik. Na dialýzu opět dochází do státní nemocnice, která ovšem dokáže zajistit jen třetinu potřebné dávky. V soukromé nemocnici by dle mých výpočtů jen za první měsíc dialyzačního procesu zaplatila rodina kolem 50 000 Kč. Jakákoliv zdravotní péče, pokud nepatříte do velice malého procenta těch, kteří mají zdravotní pojištění, je balancování mezi cenou a nutností. Proto mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře, či si ji prostě nemůže dovolit. Případ pana Jirky je zásadně komplikován i epidemiologickou situací. Operace, které by mu mohly zachránit život, se na Papue neprovádí a původní plán odjet na Filipíny, kde by se mu mohlo dostat potřebné zdravotní péče, nelze momentálně vzhledem k proticovidovým omezením uskutečnit. Nad jeho dalším osudem visí veliký otazník.
Marečka přivedli na ošetřovnu hned první den. Jakmile se zaměstnanci školy dozvěděli, že dorazila nové sestra, nelenili a hned se jí vydali omrknout. Marek však nepřišel s kašlem, ani se zvážit či cvičně změřit tlak. Rodiče (či jiní příbuzní, tady se to tak neřeší) mi na postel posadili asi desetiletého chlapce. Každý den mu okolo poledne vylítla nahoru horečka, navíc hodně močil a málo pil. Dlaně měl zbarvené do žluta. Po dalším vyšetření jsem usoudila, že malárii jsem v životě neviděla, ale takhle nějak si ji představuji. Urgovala jsem rodiče, aby syna vzali na kliniku, kde mu mohou udělat test, a zjistit o který druh malárie se jedná, neboť moje zásoby léků jsou značně omezené. Prvních pár dnů se rozhodli počkat, tak jsem alespoň tlumila horečku a snažila se vysvětlit důležitost dostatečné hydratace, když však ani další dny toho moc nevypil a rehydratační roztok jsem do něj nedostala, po průzkumu možností rodiny jsem poněkud paternalisticky rozhodla, že musí na testy stůj, co stůj. A ejhle, potvrdila se nám malárie, nasadila se patřičná léčba a Mareček si už vesele hraje s ostatními.
Někdy tkví problém v tom, že okolí nedokáže posoudit závažnost choroby. Standa a Verča, moji nejmladší pacienti, to jen potvrzují. Už se zvedám, že zavřu ošetřovnu, když v tom přichází žena, jestli by mohla přivést svého chlapce, který má na nohách malé boláky. Během čekání si připravuji věci na jednoduché ošetření rány. Za chvíli se vrací maminka – ze Standy se klube pětiměsíční miminko a z malých boláků rozsáhlá bakteriální infekce, která se šíří i do obličeje. Jeho plíce zpívají písničku, která se mi vůbec nelíbí, kašle a hlení. Budu velice upřímná, nejsem pediatr. Nikdy jsem neléčila takhle malé dítě a jediné, co mohu použít jsou léky z vlastních zásob. Prosím maminku, aby ho vzala k doktorovi na kliniku či do nemocnice. „Ne.“ – „Opravdu to nejde?“ –„Ne.“ – „Jeho stav se může zhoršit velice rychle, tyhle typy infekcí jsou u dětí záludné, může na to snadno umřít.“ –„My do nemocnice nemůžeme.“ Matka žije s dvěma dětmi a sestrou sama, ona jediná pracuje. Dozvídám se, že je zde nová. Na škole učí první rok a pochází z jiné provincie. „Když vás teď pošlu do nemocnice, protože je to opravdu potřeba, je ve vašich možnostech se tam dostat?“ – „Ne.“
Buď něco udělám, nebo nechám Standu svému osudu. Začínám kouzlit s jedním ze dvou antibiotik, které mám s sebou k dispozici. Vypočítávám dávku u tak malého dítěte a odhadem odsypávám potřebné množství z tobolky. Několikrát opakuji jak a kdy lék podávat a usilovně se modlím. Další den jdu na domácí vizitu, z čehož už se stává tradice. Marek i Standa a Jirka bydlí blízko sebe na kopci, takže je vždy můžu navštívit a zkontrolovat jejich stav. Ťukám na dveře, sousedé mi pomáhají najít správný byt, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli přiběhne žena, kterou považuji za matku, ale ukazuje se, že je to vlastně teta a rodiče nejsou doma. Otevírá dveře a na zemi leží malý Standík.
Ztuhne mi krev v žilách, ale ukazuje se, že nechat pětiměsíční dítě samotné na podlaze je v pořádku a mimčo jenom spinká. Když se nad tím zamýšlím, tak je pravda, že zima mu rozhodně nebude a hned za dveřmi je vždycky spousta sousedů. Rodinu tvoří celá komunita. Pana Jirku oslovují někteří studenti na návštěvě „tati“, zkrátka protože jsou v jeho domě. Není neobvyklé nechat si říkat jménem toho, u koho bydlíte.
Zpátky ke Standovi – zhodnotím vývoj, ošetřím rány a nadávkuji další léky. Stále jsem trochu nervózní ohledně způsobu jejich podávání, ale jeho stav se lepší. Nechci však říkat hop, dokud jsme nepřeskočili. Brzy zjišťuji, že podobné boláky se šíří i u pětileté sestry Verunky. Zasahuji obdobně. Když jednoho dne odcházím, pronásleduje mě Verča zpátky na ošetřovnu. Mluví trochu anglicky a jinak pidžinem. Já mluvím trochu pidžinem a jinak anglicky. Za několik hodin, které tam se mnou stráví, však vydá sotva pár slov. Nevím, jak jí to tam může bavit, protože mám plné ruce práce s administrativou, ale kreslí si na zemi. Po chvíli se chopí koštěte, nebo se pustí do dezinfekce povrchů. Naposled se osmělila a tuze jí zaujal fonendoskop. Jak poznávám rodinu víc, dozvídám se, že Verčin jídelníček se skládá kompletně z vařené mouky. Překousnu nutkání jí začít nosit jídlo. Proč? Protože já za pár měsíců odjedu, ale ona se bude muset něčím živit dál. Raději si tedy sednu s maminkou a bavíme se o potřebě vyvážené stravy, jak ovlivňuje imunitu a jak skutečně zrealizovat potřebnou změnu. Matce na dětech záleží, jen nevěděla, že vařená mouka nestačí. Pro nás možná těžko pochopitelné, zde každodenní realita.
Po dni na ošetřovně dobíhám na večerní modlitbu breviáře s komunitou, po které následuje růženec i pro kluky z internátu. Překvapuje mě, že nečiní problém ani jim, ani mně. Doma jsem se začala kopat do zadku po prvním desátku. Vždycky jsem se považovala za spíše akčního člověka a repetice stejné modlitby pořád dokola mi byla cizí. Teď se na své “lano” vysloveně těším. Zavřu oči, mezi prsty mi projíždí malé korálky a mumlám anglické verše. V hlavě se mi honí mnoho myšlenek – každý případ, každé rozhodnutí, úkol na další den a zážitky toho dnešního, ale postupně utichají. Někdy mám pocit, že lezu po strmé skále a kdykoliv se můžu zřítit do hluboké propasti – o to pevněji se držím lana.
Převzato ze stránek Adopce nablízko