Česká salesiánská misijní organizace SADBA vysílá dobrovolníky do mnoha koutů světa. Skrze projekt Adopce nablízko se dostanou na místa, kde děti a mladí potřebují pomoc. Jedna z nejúčinnějších forem pomoci je dát dětem někoho, kdo se jim bude s láskou věnovat a doprovázet je. Jejich úkolem je také posílat domů dopisy, aby se i druzí mohli dozvědět o životech tamních dětí a významu pomoci. Dobrovolníci před odjezdem projdou intenzivním ročním kurzem Cagliero, o kterém se dočtete třeba v článku z květnového přípravného víkendů.
Když nemůžou děti k nám, půjdeme my k nim
Dobrovolníci v Bulharsku hledají nové možnosti jak být s dětmi. „Koronavirová omezení naši činnost v centru velmi omezila. A protože děti nemohly k nám, rozhodli jsme se, že my půjdeme k nim. Vždy po obědě jsme vyrazili do nejchudší části Machaly, kde spousta dětí nenavštěvuje školská zařízení. Společně s dětmi jsme hráli hry, fotbal, badminton, skákali přes lano nebo si jen tak povídali. Vzhledem k tomu, že se tyto děti setkávají častěji s romštinou než bulharštinou a jen některé se domluví bulharsky, bývá pro ně naše povídání zároveň hodinou „konverzace v bulharském jazyce“. V této odpolední činnosti vidím velký smysl, obzvláště v tom, že díky pravidelnému setkávání můžeme s dětmi pracovat a postupně je připravovat na další vzdělávání.“ – Anna Rotreklová (více zde)
Půlroční ohlédnutí
Po více jak půl roce v Albánii se Zdiška blíží do cílové rovinky. Čas na to, se trochu ohlédnout. „V prvních týdnech jsem měla být více nápomocná při zvládání dvou neposedných kluků. V průběhu času, kdy jednoho si vzala pod křídla jiná asistentka, a s druhým ve třídě téměř nešlo pracovat, se rozhodlo, že budu s Leandrem po celou dobu jeho pobytu ve školce (cca 3 hodiny) mimo třídu a děti a budu se snažit s ním pracovat samostatně a učit ho komunikovat a spolupracovat s jednou dospělou osobou – totiž se mnou. Byla jsem zprvu dost vyděšená, ta představa mi přišla nereálná, nevěděla jsem, co budu ježkovi voči dělat tři hodiny s klukem, co neposedí, neposlechne, nereaguje na zavolání… Realita naštěstí nakonec nebyla tak černá – a po pár týdnech jsme si oba zvykli a je nám spolu moc fajn. A je pro mě největší odměnou, když vidím drobounké pokroky, které dělá. Méně se vzteká. Nechá si rychleji věci vysvětlit. Je schopný na mě počkat, když na něj zavolám. Vydrží u předčítání pohádky klidně i 10 minut. Wau. Tohle všechno pro mě bylo ještě před dvěma měsíci nepředstavitelné. Dalším krokem je začít ho včleňovat pomalu do kolektivu…“ – Zdislava Poláčková (více zde)
Dávat víc, než se očekává
Některé aktivity se daří, některé ne. Ale o tom je život a práce dobrovolníka také, jak dokládá dopis ze Zambie. „Snažím se, aby v oratoři byly všechny čtyři body Salesiánského systému: škola, kostel, hřiště a domov. Co se daří, je hrát hry a učit se sem tam i číst. Když se trénuje s dětmi zpěv a zakončíme denně oratoř modlitbou, tak i kostel funguje, ale domov, a aby se moc nehádaly a nezáviděly si, to je někdy oříšek. Jak už jsem kdysi napsal, ty nejmenší mám nejraději, ale jsem tu abych měl rád každého a dnes mi to ‚Mít rád‘ dalo vážně zabrat. ‚Potvory jedny…‘ můžu teď dodat s humorem. Chtěli jsme si zahrát pexeso, piškvorky a vymalovávat. Některé věci hold někdy neuspějí, a tak se dost dětí rozprchlo a pár tužek se někam schovalo v cizí kapse. Oni nikdy nekradli, jen si půjčují za zády na dobu neurčitou.“ – Ondřej Škvařil (více zde)
Brňáci z Didie
Jirkův 4. vlog, tentokráte o tom, jak dva kluci z Brna hospodaří v Tanzanské vesnici. – Jiří Vácha (více zde)
Převzato z Adopce nablízko