Svátek Michaela Ruy slaví salesiánská rodina 29. října, tedy v den jeho blahořečení. Letos, 6. dubna 2020, uplynulo 110 let od jeho odchodu do nebeského doma. Tento muž, první nástupce Dona Boska, byl pro své důsledné dodržování pravidel, která sepsal zakladatel Salesiánské kongregace, nazván „mužem pravidel“. Tato velká osobnost salesiánské rodiny však, zdá se mi, je dosti opomíjena. Musím přiznat, že se mě poněkud dotklo prohlášení typu: „Víš, askeze dnes moc nepřitahuje, don Rua není moc přitažlivý světec!“
Přitom tento člověk, který poznal Dona Boska ve svých osmi letech, měl takové vlastnosti, že si jej Don Bosco již v útlém věku vybral jako svou pravou ruku. Vybral si jej za nejbližšího spolupracovníka. Známá je epizoda o jejich setkání, kdy Don Bosco rozdával chlapcům shromážděným kolem sebe medailky, a když se k němu konečně dostal i malý Michael, byly již všechny rozdány. Místo medailky k němu tehdy Don Bosco napřáhl ruku a druhou naznačil, že ji chce rozdělit napůl. Tím gestem chtěl Michaelovi říci, že ode dne, kdy k němu přijde, se budou o všechno dělit napůl, vše budou sdílet spolu. Radosti i starosti. A tak se také stalo. Don Bosco v něm vycítil člověka, na kterého se může ve všem a vždy spolehnout. Neobával se na delší dobu opustit Oratoř a vydat se na cesty. Věděl, že Michael Rua bude jednat stejně, jako by jednal on.
Slib poslušnosti Michael složil, když mu bylo 18 let, tedy v roce 1855. To byla ještě Salesiánská kongregace, lépe psáno Zbožná společnost sv. Františka Saleského, „v plenkách“. Oficiálně vznikla 18. prosince 1858. Přesto už tehdy věděl, že chce svůj život cele věnovat Bohu a Donu Boskovi. Na kněze byl Michael vysvěcen 29. července 1860. Od přijetí kněžského svěcení po den, kdy zemřel Don Bosco a don Rua na sebe vzal nejvyšší vedení salesiánského díla, uběhlo 28 let. Byly to roky skryté, ale obrovské práce, nepřetržité a obdivuhodné, a zároveň roky ustavičného studia ducha, myšlenek a příkladu Dona Boska.
Když rozmlouval se salesiány nebo oratoriány, nikdy neříkal „Já vám říkám, já vám radím…“, ale vždy „Don Bosco nás učil, Don Bosco chtěl, Don Bosco říkal…“
V každém člověku viděl don Rua bratra, přítele, duši drahou Bohu a proto se ke všem choval s význačnou laskavostí. S těmi, kdo kdysi patřili k jeho duchovní rodině jako spolubratři, ale když odešli, udržoval přátelské styky a při každé příležitosti jim prokazoval různé pozornosti. Totéž si přál, aby navzájem udržovali bývalí chovanci a proto usiloval všemožně o vznik a rozkvět „Sdružení bývalých chovanců“. Jeho pozornost a péče patřila všem – i posledním posluhovačům v domě.
Don Rua se sklání k Donu Boskovi
Ať na něj přišly sebetěžší dny, přecpané prací, slovem, starostmi, nikdy ho nikdo neviděl rozčileného, zmateného nebo netrpělivého. Vždy mu z tváře zářil podmaňující klid a vnitřní veselost. Málokdo na světě se uměl tak ovládat jako on: nikoliv z lidské vypočítavosti, ale z oddanosti Bohu. Byl to muž velmi ušlechtilého charakteru, jemně vychovaný, duchovní, udivující paměti a neúnavné pracovitosti, který celým svým zjevem budil všude úctu a obdiv. Nikdo z jeho okolí u něho nepozoroval ani jedinou dobrovolnou nedokonalost. Jeho život byl naplněn prací, modlitbami a oběťmi.
Roku 1936 papež Pius XI. zahájil papežský proces blahořečení. Válka zdržela jednání, a tak teprve 26. června 1953 vydal Pius XII. dekret o hrdinských ctnostech dona Ruy. V době, kdy končil výslech o hrdinských ctnostech, začalo v biskupství Crema šetření o zázračném uzdravení kněze salesiána Ondřeje Pagliariho na přímluvy dona Ruy. A za dva roky na to následovalo ve Ferraře a v Turíně šetření o zázračném uzdravení Benedetty Vaccarino. Deset let trvaly technické výzkumy a teologické diskuse o těchto dvou vybraných zázracích. Další velmi přísné výzkumy ukázaly v letech 1960–70, že jsou to opravdu dvě zázračná uzdravení a že se stala na přímluvu Božího služebníka Michaela Ruy.
Dne 19. listopadu 1970 vydal Svatý otec Pavel VI. dekret o zázracích, že totiž dva zázraky předložené tribunálu projednávajícímu proces blahořečení dona Michaela Ruy, jsou autentické a dostačující k jeho slavnému blahořečení. K blahořečení došlo (až) za dva roky 29. října 1972.
Pro mě je don Rua velkým příkladem, jedním z nejbližších v salesiánské rodině… A krom toho – byl to také on, kdo přijal „našeho“ Ignáce Stuchlého!
Pavla Jungmannová
(Zpracováno podle Bosco, T. Svätci saleziánskej rodiny a AMADEI, A. Un altro don Bosco: il Servo di Dio don Rua, překlad NOVOSAD, J.)
Stručný životopis dona Ruy najdete např. v knize Teresia Bosca Svätci saleziánskej rodiny, s. 49-57 (DON BOSCO, 2003), dále AMADEI, A. Un altro don Bosco: il Servo di Dio don Rua, v překladu P. Josefa Novosada SDB. Blahoslavený don Michael Rua – druhý Don Bosco (elektronická podoba – přepis ze strojopisu-samizdatu v úpravě M. Mydlarčíka) a do třetice, ve formě beletrie, si můžete přečíst životopis dona Ruy v knize Guida Quarza Don Bosco mi ukazoval cestu (Portál, 2011).
