Některé historické události už můžeme hodnotit s nadhledem a s větší znalostí kontextu, například první vatikánský koncil a rozdělení, které tehdy způsobilo dogma o papežské neomylnosti.
Církev byla ve druhé půli 19. století v defenzivě, Evropa se nacionálně dělila a vymezovala, vědecký progres šel ruku v ruce s rostoucím ateismem a sekularizací státu, s vírou v překonání náboženských „báchorek“ a v konečné vítězství rozumu. Církev, zahnaná do kouta, se obrnila v zákopech zákazů a vyobcování jinak smýšlejících a v jejím čele stála postava, která nabyla nadlidských rozměrů: papež. Centralizace a hierarchizace církve dosáhla vrcholu. Zajímavý citát, dosud neznámý v salesiánském prostředí, cituje ve své knize Křesťanství ve víru kulturních válek Tomáš Petráček: „Papež je více než proroci, než Jan Křtitel, výše než andělé.“
Jak vyplývá z osobních dopisů z vatikánských archivů, Don Bosco nebyl teolog, ani církevní učitel, byť napsal řadu knih a spisků, které byly určeny především mládeži, katechezi nebo povzbuzení věřících. Zakladatel kongregace salesiánů byl především vychovatel a učitel mládeže a také jeho úzký vztah k papežům jeho života, tedy Piu IX. a Lvu XIII. byl v mnohém motivován starostí o „své kluky“.
Poslední dopis papeži
Z posledního dopisu Dona Boska Piu IX. z 10. března 1860 se dozvídáme, jak moc světci záleží na tom, aby jeho klerici byli pod papežovou ochranou a byli nezávislí na rozhodování sídelních biskupů. Hlavní zájem Dona Boska jsou mladí, a to nejen budoucí salesiáni – „jeho rukama“ prošlo mnoho diecézního kléru i budoucích řeholníků jiných řádů a kongregací.
„Do škol, které provozujeme, dochází asi pět set chlapců. Ubytovaných máme na tři sta, z nichž třináct oblékne letos kleriku; dva z nich vstoupí k dominikánům. Dva už dospěli k tonzuře, tři k tomuto posvátnému stavu dospějí, dá-li Pán, během školního roku.“
V pokračování listu Don Bosco věří, že se ubrání antiklerikálním zásahům státu proti svým studentům a proti církvi a ujišťuje Svatého otce svou neochvějnou věrností.
Sny a proroctví
Zajímavý je sen o dvou sloupech, o kterém Don Bosco vyprávěl v roce 1862. Don Bosco viděl moře plné lodí, které symbolizovalo tehdejší dobu pronásledování církve a zmatků. Uprostřed moře byla velká loď řízená papežem, napadená nepřátelskými loděmi. Před ní se tyčily dva mohutné sloupy. Vyšší sloup: na jeho vrcholu byla Nejsvětější svátost (eucharistie), označený slovy: Spása věřících. Na nižším sloupu stála socha Panny Marie, Pomocnice křesťanů. Papež se snažil loď bezpečně zakotvit mezi těmito dvěma sloupy. Když se mu to podařilo, nepřátelé byli poraženi a nastal mír. Don Bosco skrze tento sen vyzýval k věrnosti církvi a papeži, k oddané úctě k eucharistii a k Panně Marii, protože právě v těchto dvou oporách spočívá vítězství nad zlem a záchrana duší.
V roce 150. výročí salesiánů spolupracovníků (30. května 2026) ještě jedna papežská historka: Po smrti Pia IX. se připravovalo konkláve pro volbu nového papeže. Jednoho dne se Don Bosco procházel po Vatikánu, když se setkal s jistým kardinálem. Kdosi mu řekl: „To je kardinál Pecci.“ Don Bosco se kardinálovi podíval do tváře, přistoupil a řekl mu: „Vaše Eminence, dovolte, abych vám políbil ruku.“ – „Kdo jste?“ – „Jsem chudý kněz, který vám nyní líbá ruku a modlí se s pevnou nadějí, že za pár dnů bude moci políbit vaši nohu (tehdy se papežům líbala noha). Kardinál Gioacchino Pecci se za několik dní stal novým papežem Lvem XIII. Když se pak setkal s Donem Boskem, opakoval: „Byl jste první, kdo mě pozdravil jako papeže, a já budu vaším prvním salesiánským spolupracovníkem.“
Zdeněk Jančařík