Milí přátelé, od září loňského roku se nacházím v Itálii na periferii Říma, kde pracuji v areálu Salesiánské univerzity v Centrálním salesiánském archivu. Celkem poklidný život, naplněný kancelářskou prací v archivu a nedělním apoštolátem ve farnosti v centru Říma, se radikálně změnil s příchodem neznámého viru začátkem tohoto roku. Kusé informace ze vzdálené Číny postupně vystřídalo podrobnější zpravodajství o stále se zhoršující situaci v Itálii.
Letošní doba postní začala jako vždy Popeleční středou, nicméně pokračuje velmi neobvykle. Čilý ruch velkoměsta Říma charakterizuje nezvyklé ticho, společenský život vystřídal život v soukromí. Situace v Římě není zdaleka tak tragická jako na severu Itálie v okolí Milána a Benátek, kde skutečně jde o život a boj s virem připomíná válečnou situaci. Obětaví lékaři a zdravotnický personál na hraně úplného vyčerpání bojují o zdraví a život svých spoluobčanů.
Italská vláda omezila pohyb občanů s důrazným doporučením zůstávat doma, s výjimkou cesty do práce, na nákup nebo k lékaři. Italové se smiřují s tím, že musí omezit svůj tradiční společenský život na ulicích i v širších rodinách. Přicházejí postupně o své záliby jako je cestování, návštěvy přátel a příbuzných, posezení v baru, dokonce byla přerušena i fotbalová liga a nekonají se ani bohoslužby pro veřejnost. Svět se zastavil a mnoho lidí si klade nezvyklé otázky, obávají se nejhoršího nebo propadají beznaději. Když někdo sleduje každý večer televizní zprávy a přibývající počet nakažených nebo zemřelých, radosti mu to nepřidá. Objevují se však i pozitivní zprávy o přibývajícím počtu uzdravených, o iniciativách dobrovolníků v jednotlivých místech s nabídkou pomoci starým nebo potřebným lidem. V poledne lidé tleskají z balkonů svých domů lékařům a sestrám, večer v 18 hodin pak společně zpívají a vyjadřují vzájemnou blízkost a solidaritu.
Letošní doba postní tak nabízí luxusní čas ústraní, ztišení, omezení vnějších aktivit a stává se příležitostí. Ale k čemu? Italský jezuita Silvano Fausti ve své knize Occasione o tentazione? (Příležitost nebo pokušení?) mluví o zásadním úkolu každého člověka, totiž užívání lidské svobody, rozlišování a pak také rozhodnutí, co v životě vlastně dělat. Řekl bych, že i letošní doba postní je buď příležitostí, kterou využijeme, nebo pokušením, kterému můžeme propadnout.
Letošní doba postní je příležitostí k objevení nových možností, nebo pokušením oddat se lenosti a pasivitě. Je příležitostí pro rodiny být více spolu a posílit vzájemné vztahy nebo pokušením se ještě více rozhádat. Je příležitostí k větší komunikaci a uvědomění si důležitosti vzájemných vztahů nebo pokušením přežít nezbytný čas pouze ve virtuálním světě televize, internetu, her a filmů. Je příležitostí každý den zavolat někomu, na koho jsme si už dlouho nevzpomněli, je příležitostí k četbě zajímavé knihy nebo ke klidnému času modlitby, je příležitostí k pořádnému odpočinku, který jsem si v poklusu nemohl dopřát. Je příležitostí objevit hodnotu svátečního nedělního dne a s vynalézavostí lásky najít příležitost ke společnému slavení bohoslužby slova v rodinném kruhu. Jsou lidé, kteří budou více prožívat pocit osamělosti, jako třeba staří a nemocní. V případě rodin s větším počtem dětí, zase rodiče musí zastat více úkolů. Ať už je to práce z domova pro zaměstnavatele, dohled nad školními povinnostmi dětí, vaření a k tomu ještě náplň volného času. Je to příležitost hledat společně, jak se také děti mohou naučit větší zodpovědnosti a zapojení v životě rodiny.
Z každé krize můžeme vyjít zdrceni, unaveni a zničeni, nebo také posíleni a s novým pohledem na svět. Co je v životě důležité, co přesahuje horizont všedních dnů a má trvalost i pro věčnost? Je to láska k Bohu, k druhým lidem i k sobě samým. V době náročné se dozvíme něco víc o sobě, o našich chybách, nedostatcích, neřestech, ale je to příležitost objevit v sobě hřivny, ochotu pomoci druhým, převzít zodpovědnost za sebe i za druhé. Mohu propadnout lenosti a nicnedělání, mohu se nechat obsluhovat a myslet je na své pohodlí. Ale také mohu v sobě objevit pozitivní stránku osobnosti a skryté talenty. Láska je vynalézavá a roste skrze překážky.
Když se salesián a litoměřický biskup Štěpán kardinál Trochta 1. září 1968 vracel do Litoměřic, aby se znovu ujal řádné služby biskupa ve své diecézi po dlouhých letech věznění v komunistických žalářích a v internaci, řekl svým diecézánům: „Dávám vám k dispozici své životní zkušenosti čerpané z různých situací. Domnívám se, že vám přináším hlubší znalost člověka, odhalovaného tolikrát bezohledně až na dřeň duše. Nahlédl jsem v propast lidské zloby i bídy, ale byl jsem také svědkem i nejušlechtilejších lidských obětí.“ Obtížná doba prověřuje schopnosti každého člověka. Buď je příležitostí k růstu v lásce, nebo pokušením k sobectví a hledání jen vlastního prospěchu.
Jako povzbuzení může pro nás sloužit Trochtovo velikonoční přání z roku 1974, které připravil několik dní před svou smrtí: „Všemohoucí Bože, nám všem, kdo jsme ohroženi vědomím ukřivděnosti, vědomím bezvýchodnosti svého postavení, vědomím marnosti svých obětí a vědomím své bezmocnosti proti zlu, vlej hlubokou nadpřirozenou víru ve zmrtvýchvstání svého Syna, které proměnilo potupnou popravu v nejslavnější vítězství a krátkozraký jásot v neslavné ticho.“
Petr Zelinka SDB