2/2021 ROZHOVOR
Honza Rozsypálek je jedním ze sedmi mladých mužů, kteří se v české salesiánské provincii připravují na životní cestu salesiána.
Honzo, řekni nám něco o sobě, odkud pocházíš, něco o své rodině, o svých koníčcích?
Jsem z Kroměříže, kde jsem prožil dětství a raná školní léta. Pocházím z věřící milující rodiny a mám dva mladší bratry. Jeden dělá strojvedoucího v Brně a druhý je strojař. Máma dělá účetní v instalatérské firmě a táta je plánovač ve výrobě kartonáže.
Rodiče a prarodiče s námi jezdili na výlety a v létě na dovolenou po Česku. Možná i proto mě baví cestování a poznávání nových míst. Nejradši volím pěší turistiku za krásami přírody a pak kolo. Jinak rád čtu, ale číst jsem začal až na vysoké, do té doby mě to vůbec nebavilo. Rád se podívám na film, zajdu do divadla a v posledních letech jsem si oblíbil plavání.
Kdy ses poprvé setkal s Donem Boskem a čím tě oslovil?
Až na vysoké v Praze, když mě kamarád pozval na jedno spolčo. „Křižáci“ se scházeli v kostele sv. Kříže v Praze Na Příkopě a vedl je salesián Jarda Mikeš. Oslovil mě jeho styl. Později jsem od něj dostal knížku Můj život pro mladé. Připomněla mi otázku z pubertálních let: „Co takhle stát se knězem?“ Tehdy, jako kluk, jsem to hodil za hlavu s tím, že celibát určitě není pro mě a holky jsou lepší volba. Teď mě však oslovoval Jardův veselý styl, který mi připadal podobný stylu Dona Boska. Donu Boskovi záleželo na klucích, kteří k němu přicházeli, dokázal se s nimi bavit, a vše využíval k tomu, aby jim ukázal, jak je má Bůh rád. Obdivuji jeho vnímavost k tomu, co se kolem děje, tvořivý přístup a důvěru v Boží prozřetelnost.
Aktuálně jsi na pastorační praxi. Jak ji prožíváš? Covid 19 a nouzová opatření kolem něj zřejmě možnost sbírat zkušenosti v pastorační práci hodně zkomplikovaly. Dostaneš se vůbec k nějaké činnosti, která by se dala nazvat pastorační praxí?
Pastorační praxe je pro mě pěkná zkušenost. Hodně věcí se točí okolo mládeže a jsem s nimi více v kontaktu. S covidem se pro mě ve Zlíně moc věcí nezměnilo. Nízkoprahové zařízení u nás funguje dál. S ministranty se scházíme online a překvapuje mě, kolik kluků chodí. K tomu mám jedno spolčo, které se chce taky scházet i nadále jednou týdně aspoň online. V tomto půlroce jsem navíc pronikl do digitálních médií, k čemuž bych se za normálních okolností nedostal. Takže během dvouleté praxe jsem nabyl hodně zkušeností a mohl konfrontovat teorii, získanou při studiích, s praxí.
Povoláním salesiánů je věnovat se dětem a mladým. Co tě táhne k této cílové skupině?
Líbí se mi na nich spontánnost, veselost, hravost a touha po hledání pravdy, opravdovost. Někdy se zdá, že po ničem netouží, ale může to být jen obrana před okolím, aby je nezranilo. Mladí jsou naše budoucnost a je v nich obrovský potenciál, bez nich po nás nic nebude. Dospívání je přitom nejkřehčím obdobím v životě člověka, kdy se formují jeho postoje a schopnosti. To nejsou jen má slova, ale mnoha zkušenějších, kteří se věnují mládeži. Nyní mám rozečtenou knihu Gregory Boyleho Kérky na srdci a velmi mě oslovuje, jak dokáže jednat s mladými na okraji. Vidí v nich to dobré podobně jako Don Bosco.
Co dnešní mládež potřebuje?
Mladí v dnešní době výkonové potřebují čas ke sdílení. Být s nimi a naslouchat jim. Potřebují cítit, že je máme rádi a důvěřujeme jim. Po klasických tématech jako co škola a co doma pak nastane dlouhá pauza a … najednou začnou o tom, co s nimi hýbe a co řeší: Kým jsem? Kam patřím? Kam mě Pán volá, jestli chodit s tím nebo tamtou, jak se vyrovnat s neúspěchem, nebo pocitem, že nejsem k ničemu, vztah s rodiči a s druhými, s Bohem…
Salesiáni mají být nositeli Boží lásky zvláště pro nejchudší mladé. Je to stále platné i v současném Česku? Setkáváš se teď na svojí pastorační praxi i s mladými, kteří by se dali označit za nejchudší?
Chudoba má mnoho podob. Například ve Zlíně není nějaká vyloučená lokalita, nebo aspoň jsem o ní neslyšel. Někteří jsou na tom finančně dost na hraně, ale mají pokryté své potřeby. Vidím spíš citovou chudobu a pokřivené svědomí. Doma na sebe děti a rodiče nemají čas a řeší se jen problémy. Překvapilo mě, že například před šesti lety se mladí skoro vůbec neobjímali, teď si někdy připadám jak v Itálii. Jak jsem již řekl výše, měli by cítit, že je máme rádi, a potom se jim dá dát zpětná vazba nebo je v dobrém „popíchnout“ a nasměrovat je k dalším otázkám. Toto moc pěkně uměla moje kolegyně z Nízkoprahu.
A co tvůj vztah k ženám?
Holky se mi líbily a stále líbí. Byl jsem několikrát platonicky zamilovaný, ale nikdy jsem s žádnou nechodil. Ženy se v mém životě normálně pohybují a nemám s nimi problém (smích). Abych byl pravdivý, tak mi chybí jen jedna věc a tou je držet se s holkou za ruku, být jen tak spolu – být si blízcí, ale to je v mé životní cestě nereálné. Možná někomu to bude připadat chladné, že to tak radikálně „říznu“, ale za své povolání jsem především zodpovědný já. Je to podobné jako v manželství i ženatý/vdaná se může zamilovat a odejít s druhým; jde o to, co je vlastně tím hlavním motivem. Pořád jsem mužem a přirozenost se nedá vypnout jen tak vypínačem, a to platí oboustranně.
Proč právě rozhodnutí pro řeholní život? V dnešní době je potřeba mužů – otců možná stejně akutní, nebo ne?
Honza Rozsypálek skládal časné sliby v roce 2016
Už když jsem uvažoval o povolání, tak mě oslovovaly řehole – společenství komunity, a nikoliv diecézní způsob života. Říká se, že ten, kdo nedokáže být otcem, kdyby se oženil, nemůže být ani dobrým knězem, a myslím si, že je to pravdivé tvrzení. Zasvěcený život se pro mě v počátcích mého uvažování pojil s tím, že se vzdávám ženy. Až na jednom skautském vůdcovském kurzu jsem si uvědomil, že se vzdávám i syna, kterého nikdy nenaučím, co umím, a že spolu nebudeme nic tvořit. Tím, že jsem se rozhodl pro tento způsob života, vzdal jsem se manželky a dětí, ale jsem svobodný jít k těm, k nimž mě Bůh pošle. Kdybych měl rodinu, nemohl bych věnovat tolik času druhým, a stále bych řešil, zda nechybím víc své rodině. Aspoň já to tak cítím. Jinak v poslední době si více uvědomuji potřebu doprovázení mladých rodin. Možná je to tím, že nám o tom vyprávěl slovenský salesián Štefan Turanský, anebo i tím, že moji kamarádi mají mladé rodiny.
Jak vnímáš život v komunitě? Co tě baví, co Ti dává smysl a co bys naopak změnil?
Pro mě je komunita velmi důležitá. V komunitě to nikdy nebude ideál. Setkává se v ní několik osobnostních vesmírů, a to vyvolává někdy třecí plochy. Během loňské postní doby jsem zažil, jak se jeden spolubratr, který celebroval mši svatou v komunitě, při úkonu kajícnosti druhým omluvil za své chování. To byla pro mě neskutečná životní zkušenost. Obecně se cítím dobře v komunitě, v níž se bereme takoví, jací jsme, vzájemně se doplňujeme a dokážeme si naslouchat. Jak říkám, i když to někdy v komunitě skřípe, tak jsem v ní rád.
Myšlenka nebo citát, které tě inspirují?
To se u mě mění podle toho, co prožívám. Poslední dobou si připomínám: „Pán se stará“ (Josef Prokeš) a caglierovské „Mnich, nemnich, já zůstanu s Donem Boskem.“
Prozradíš nám, kde se vzala tvoje přezdívka Paleček? Pojí se k tomu nějaká historka?
Dostal jsem ji ve skatu. Když jsem jako dospělý složil skautský slib, šel jsem si koupit krojovou košili. Prvně jsem si koupil velikost 40, ta byla velká, tak mi ji vyměnili za 39 a i ta byla, nečekaně, velká. Pak mi řekli, že další menší číslo je už jen největší číslo z dětské série, a to mi padlo. Když jsem to vyprávěl skautům v oddíle, tak jeden na to reagoval, že jsem malý jako Paleček a já dodávám, že jsem taky tak chytrý (smích).
Kateřina Cveklová