Je to už více než rok, co P. Martin Hobza převzal službu provinciála českých salesiánů. Po prvním roce jeho šestileté služby jsme s ním udělali krátký bilanční rozhovor.
Martine, jsi jeden rok ve službě provinciála. Co ti za ten rok dělalo hlavně radost?
Asi nejvíc to, že mi zůstali přátelé. Že jsem mohl zůstat bydlet v komunitě, kde jsem strávil uplynulých devět roků. Provinciál oficiálně nepatří do žádné komunity. Hodně času tráví na cestách. V covidovém roce bylo cestování hodně omezené, tak jsem o to víc docenil, že mohu žít v komunitě, kde to znám a cítím se zde přijatý. Taky mě dělalo radost přijetí většiny salesiánů, když jsem je poprvé navštívil v nové službě. Hezký byl čtrnáctidenní pobyt v našem generálním domě v Římě, kde jsem se osobně seznámil s vedením kongregace. No a pak spousta drobných radostí, které život přináší. Však to znáte, setkání s milými lidmi, hezká hudba, výlet, zmrzlina, fotbal, pivo…
A co ti naopak bralo (bere) energii?
Zatím jsem to nejvíc já sám se svými limity. A „zatím“ říkám ne proto, že bych očekával, že se polepším, ale proto, že si dokážu představit, že by mohly přijít i další a těžší věci, které by mě trápily mnohem víc. Takže zůstanu u těch osobních limitů, které nebudu dál rozvíjet. Moji nejbližší spolupracovníci mě dobře znají a já jsem jim vděčný, že doplňují to, co nezvládám.
Máš už základní vhled do celé provincie a částečné srovnání s některými jinými. Jaká je, podle tebe, česká salesiánská provincie?
Originální! Krásná. Kdysi jsme v naší provincii přemýšleli a hledali odpověď na to, jak nás poznamenala doba totality. Pokud bych k tomu přidal ještě tu prvotní dobu, kdy don Stuchlý a Štěpán Trochta přivedli salesiánské dílo do naší vlasti a dobu druhé světové války, tak bych řekl, že toto všechno vtisklo naší provincii svůj specifický charakter. Popsal bych ho slovy iniciativa, pracovitost, vlastní cesta, improvizace, přizpůsobování se podmínkám. Velkou část naší salesiánské historie jsme byli odříznuti od salesiánského vedení v Itálii. Když k tomu přidám styl života, jakým se žilo za totality – tedy nedůvěra k vládnoucím vrstvám, ignorování nařízení, předpisů a ideologických prohlášení, pak i toto se nějak promítá do našeho vnímání salesiánské provincie. Pozitivem je iniciativa, podnikavost, pracovitost, neformálnost, negativem je nejednota, individualismus, uvolněný postoj vůči autoritám, neznalost salesiánských pramenů. Velikým pokladem jsou salesiánská díla, která se posledních 30 let rozvinula, a mnoho výborných laiků, kteří s námi tvoří salesiánské dílo.
Tvá služba provinciála se nesla ve znamení období covidu. Byla to doba, kdy salesiáni nemohli působit tak, jak byli do té doby zvyklí. Řekl bys, že jsme jako salesiáni v ČR v tomto období obstáli anebo nám ukázalo naše limity?
O covidu se toho řeklo už hodně. Celkově myslím, že jsme obstáli se ctí. Některé lidi to spojilo, některé naopak rozdělilo. Třeba i názorově. Přiznám se ale, že víc, než covid na mě dopadá politická situace u nás. Z té se budeme vzpamatovávat déle, než z pandemie. A bohužel na ni není očkování. Našemu národu chybí v současnosti lidé, kteří by sjednocovali, dávali pozitivní podněty, kterým by lidé věřili. Alespoň ve vedoucích pozicích. Často se setkáváme s opakem. Lež v přímém přenosu, rozeštvávání lidí, nenávist, podvody, chamtivost, nespravedlnost, manipulace. Při testování jsme se vždycky radovali, že jsme „negativní“. Přál bych si, abychom naší společnost uzdravili tím, že budeme pozitivní, tedy dobří, spravedliví, poctiví, radostní.
Co důležitého tě (nás) čeká v dalším roce tvé služby?
Nevím. Doufám, že nás salesiány čeká hodně příležitostí být s mladými, pomáhat jim, učit je poznávat Krista a učit se od nich. Byl bych rád, kdyby v příštím roce někdo nastoupil do salesiánského noviciátu. Jo, a taky bude provinciální kapitula. Taková pravidelná inventura salesiánského života v naší provincii.
Libor Všetula