Milí přátelé, zdravíme vás v období prázdnin, abychom vás informovali o životě na jižním břehu Dunaje. Poslední měsíce se nesly v duchu brigád. Během května a června jsme hostili tři brigády. Dvě organizovali skauti z Bulharska a poprvé od vypuknutí pandemie přijela parta Čechů.
Brigáda chlapů z Česka
Skauti pomáhali s budováním hřiště a bílili, kde se dalo. Bylo jich přes dvacet. Měli jsme radost z toho, že byli první partou, která se ubytovala v nové budově komunity. Každý večer jsme prožili s kytarou ve veselé náladě. Mnozí z nich s námi ušli kus života, a tak bylo na co vzpomínat. Česká brigáda (8 chlapů) zaměřila stavební úsilí na kostel a hřiště. Začali se stavbou lešení v kostele, izolováním kopule a vyzdíváním stěn na mozaiky. Na hřišti dodělávali oplocení a hoblovali latě na plot. Chlapi mezi sebou tak trochu soutěží, kdo byl na brigádě vícekrát. Vede Mirek Málek st. ze Senetářova. Byl zde již poosmé a plánuje zde oslavit své osmdesátiny. Tyto brigády jsou pro nás milým povzbuzením a svědectvím silné víry těchto chlapů.
o. Martin Jílek
Aktuální informace se dozvíte v červencovém Bulharském zpravodaji, který najdete na stránce Bulharsko.
Skautská brigáda
„Naším cílem má být nekonečno, a ne konečno.“ „Proč se lidé tolik starají o krásu svého těla, a nezajímají se o krásu své duše?“ Těmito slovy blahoslaveného Carla Acutise začal otec Martin své kázání třetí den pracovní chaloupky ve Staré Zagoře.
V novostavbě školy, obytné části a kostela se nás sešlo asi 15 dobrovolníků ze Sofie a Plovdivu, tři otcové salesiáni, dva čeští dobrovolníci, jeden Argentinec a jeden pes. Všichni jsme se sešli před prací v 8 hodin ráno a poslouchali příběh „apoštola internetu“ Carla Acutise, který se narodil roku 1991 a pozemskou pouť završil již ve svých 15 letech. Tento chlapec byl na konci minulého roku blahořečen pro velikou víru v Boha a Nejsvětější svátost, ale zejména pro dobrotu a ušlechtilé skutky vůči chudým a odmítaným.
Jako apoštolové, kteří podle evangelia dva dny po vzkříšení opustili všechno a následovali Krista, jsme pomáhali realizovat myšlenku, jíž otcové salesiáni věnovali většinu svého života. Během dnů našeho pobytu měl každý svůj vlastní úkol podle svých sil, zkušeností a dovedností. Kluci se podíleli na stavbě plotu kolem budoucího školního dvora, holky malovaly, dobrovolníci vařili a otcové pomáhali všude tam, kde bylo třeba pomoci.
Vstávali jsme brzy ráno, společně se pomodlili za sílu, veselého ducha i úspěšnou práci a rozešli jsme se podle svých zaměstnání. Znovu jsme se setkali při obědě, abychom si odpočali a nabrali síly na odpoledne. K večeru, po dobře vykonané práci, nastal čas na vycházku, hry nebo příjemný rozhovor. Večerní modlitba ukončila dlouhý den a všichni se rychle odebrali spát, protože další ráno nás zase čekala spousta práce.
A tak šel den za dnem. Únava se zvětšovala, ale naše radost rostla dvojnásobně. Někteří účastníci odjeli dříve za jinými povinnostmi, jiní zase přijeli později, třetí zde prožili celou stanovenou dobu. Nikdo ale nechtěl odjet dříve, než skutečně musel, protože radost ze společenství a spokojenost s postupujícím dílem byly tak silné!
Společný prožitek mi zůstal i po skončení pracovního tábora a úsměv nemizel z tváře. Zdálo se mi, že jsem podobně jako v evangeliu před sebou viděla otevřené nebe. A tak bych se chtěla vrátit k tomu, čím jsem začala, slovům Carla Acutise: „Náš cíl má být nekonečno, ne konečno. Věčnost je naše vlast.“
Ať ani my nezapomínáme, že Romové k nám patří, patří do naší rodiny a že je nesmíme přehlížet. Jestli chceme žít v jednom společenství, musíme se naučit podávat ruku nejpotřebnějším, stejně jako salesiáni před více než dvaceti lety podali ruku nám.
Viktoria Petrova
Autorka je bulharská skautka ze Sofie, která od dětství jezdila se salesiány na tábory a jiné akce.
