Jaké výzvy před nás postavila Synoda o mládeži? Kam směřuje církev a jaká je úloha salesiánů? Nad těmito otázkami se v pondělí 4. března setkali zástupci salesiánů s biskupem Tomášem Holubem, který na Synodě zastupoval Českou republiku.
V přátelské a velmi otevřené diskuzi se mluvilo o tématech, která Synoda vnesla do oblasti pastorace mládeže, ale i o problémech dnešní církve obecně a o výzvách, které z nich vyplývají pro salesiány.
Žádný přímočarý návod. „Synoda není o metodických pokynech, jak pracovat s mládeží,“ říká Tomáš Holub, „ale jde o to položit základní otázky v situaci, kdy některé zkušenosti – po generace tradované – nám protékají mezi prsty.“ Naráží tím na téma, se kterým se církev musela na loňské Synodě zřejmě popasovat poprvé v historii:
>> Co vlastně máme dělat v situaci, kdy přestává fungovat dříve samozřejmé předávání víry v rodině? <<
Nová situace mladých, kteří jsou ve složitém kontextu dnešní doby postaveni před důležité otázky, na které zůstávají sami, volá po schopnosti církve (a také nás, salesiánů) nabízet mladým kvalitní doprovázení. To znamená být důvěryhodní, čitelní a koherentní v tom, co hlásáme. V Závěrečném dokumentu Synody se mluví o „Církvi, která naslouchá“.
Naslouchání ovšem s sebou přináší i riziko, že na základě konfrontace s realitou nakonec změníme původní názor. To je podle Holuba pro některé církevní představitele stále ještě těžko přijatelné. A vypráví i konkrétní momenty, kdy na Synodě přes jisté tradiční přístupy zkrátka nejel vlak: „K tomuto tématu už prostě nemáme co říct,“ zaznělo například u otázky přístupu církve k homosexuálům.
DEMOKRATIČTĚJŠÍ CÍRKEV
Tomáš Holub klade důraz na téma, které velmi leží na srdci papeži Františkovi, a tím je pojetí církve 21. století – tzv. Synodální církve, která má být protikladem klerikalismu. Papež František svým postojem radikálně rozšiřuje to, co znamená synod. Od jakéhosi „tajného rokování biskupů“ ji posouvá směrem k odvážnému uvažování a sdílení odpovědnosti na všech úrovních. Viditelnými plody tohoto přístupu může být například aktivní účast zástupců mládeže na Synodě, kritika nepoměrného zastoupení ženských řádů ve srovnání s řády mužskými (a téma úlohy žen v církvi obecně, viz čl. 148) nebo důraz na doprovázení jako „společné hledání cesty,“ nikoli jen předávání moudrosti ze strany duchovního (viz III. kapitola: Poslání k doprovázení).
NEBOJTE SE JINÝCH NÁZORŮ
To je výzva, se kterou se biskup Holub obrací přímo na nás: „Salesiáni, mějte odvahu přijmout tento úkol: Buďte autentičtí a féroví. Nebojte se doprovázet někoho, kdo má jiný názor než vy.“ Pro církev je někdy těžké vidět věci pravdivě tak, jak jsou. Protože bychom si možná přáli, aby byly jinak (pokud jde například o sexuální morálku, které se věnoval příspěvek Tomáše Holuba na Synodě).
Pokud jako církev nezaujmeme tento postoj opravdovosti a otevřenosti, nedokážeme být pro mladé lidi dnešního světa platnými průvodci. Důsledkem toho podle Holuba je, že značná část mládeže neočekává od církve vůbec nic. Snad jen: Nechte nás na pokoji. – Má k tomu ovšem relevantní důvody! Sexuální skandály v církvi, nepřipravenost kněží, neschopnost církve obhájit svá vlastní morální stanoviska…Vlastně se prý není čemu divit.
VOLÁNÍ PO AUTENTICKÉM SPOLEČENTSVÍ
To, co mladí lidé na druhou stranu skutečně hledají a mnozí právě v církvi nalézají, je autentické společenství. „K očekáváním mladých lidí patří především touha, aby se v církvi ujal méně paternalistický a více upřímný dialog“ (č. 57). To je výzva nejen pro pastoraci mládeže, ale pro celý budoucí rozvoj Františkovy Synodální církve.
Pečetí na loňské Synodě o mládeži bude Postsynodální exhortace, kterou má papež František podepsat 25. března. Biskup Holub se netajil upřímnou zvědavostí, jaké bude finální znění papežova poselství.
Tím to ovšem nekončí. Proces proměny církve – kde nejde o „politická“ rozhodnutí, ale o trvalou konverzi srdce – má pokračovat a zahrnout kromě biskupů i další kněze, řeholní hnutí, spoelčenství věřících… a tedy také nás.
Anežka Hesová
