Loni v dubnu se konala úspěšná pouť animátorů z Teplic, Českých Budějovic, Prahy a Brna do Turína. Vypravil se celý autobus. Oslnění společnými prožitky z Turína jsme v Brně začali přemýšlet, jak podobný formát zopakovat a zpřístupnit více animátorům z Žabovřesk. Povedlo se – 28. března jsme se vydali s 24 účastníky na víkendovou POUŤ NA SEVER.
Záměr pouti byl propojit animátory a zaměstnance napříč žabovřeským Střediskem mládeže, inspirovat se, jak to chodí v jiných městech, kde salesiáni působí (Teplice a Rumburk) a načerpat i duchovně pro další službu (animátora, vedoucího, zaměstnance).
Dojmy účastníků a co si odnesli?
„Přišlo mi moc fajn, že jela různorodá skupina.“
„Dokonale namixovaný program – od každého trochu.“
„Nová přátelství. Rozhovory plné otevřenosti a důvěry.“
„Uvědomění a vděk že tato parta funguje.“
„Společná cesta, zdolávání kopců a skal, dobrá nálada.“
„Pohostinnost a příklad práce Barákových. Obdivuji jejich odhodlání, víru a lásku.“
„Návštěvu Poutního místa Filipov a kraje, o kterém jsem jen slýchala.“
„Inspirace dílem v Teplicích – Živý Dům.“
Na severu jsme se zase o kousek víc propojili
Animátoři z Brna to letos vzali severně. Poslední víkend v březnu se dvacet šest statečných animátorů a zaměstnanců vypravilo do Rumburku a Teplic.
Ptáte se, proč zrovna Rumburk? Toto městečko má jednoduše své kouzlo a půvab. A ačkoliv se jedná o misijní oblast, rozhodně není chudá na milé lidi. Mezi ně patří třeba ředitelka Salesiánského klubu mládeže Lenka Baráková s celou svou rodinou.
Z Brna jsme vyráželi v pátek ráno. Slunečné počasí nás provázelo celým dnem. Při obědové pauze nechyběla ani pořádně salesiánská hra. Společným úkolem bylo seřadit správně události, které se týkaly salesiánského střediska v Brně-Žabovřeskách. Mezi nimi se našly i otázky ze života Dona Boska či datum, kdy přišli salesiáni do Česka. Po úspěšném seřazení a zmrzlině jsme pokračovali k Panské skále.
Poslední zastávkou a zároveň cílem celého dne byl Rumburk. Před večeří jsme využili čas na procházku městem. Náš obdiv patřil nejen architektuře, ale i velkému množství zvířat, které jsme po cestě potkali. Hrstka mladých stihla navštívit i kostel svatého Bartoloměje, který je hned naproti faře. Zrovna tam končila večerní mše svatá a nám se naskytla unikátní možnost prohlídky kostela. Tu nám zprostředkoval místní salesián František Ptáček. Z Brna jsme zvyklí na plné kostely, v místním kostele bylo dohromady šest lidí i s farářem.
Večer Lenka vyprávěla o tamní situaci. Představila celé tamní dílo a vysvětlila jak žijí a fungují. Plni emocí jsme se postupně doptávali na všechno, co nás napadalo.
Sobotní půlden patřil výletu. Lenka s Barym, svým manželem, nás vzali do Kyjovského údolí. Lezli jsme po skalách a kochali se nádhernými výhledy do okolí. Nechyběly přátelské rozhovory, ani oběd na bílém ubrusu. Po cestě k autobusu se zpívalo, nejsilnější moment pro mě přišel ve chvíli, kdy jsem uslyšela začátek písničky „Dej mi duše“. Srdce mi poskočilo radostí.
Během odpoledne byla otevřena Loreta v Rumburku. Zamířili jsme tedy i do ní. Loreta i kostel svatého Vavřince, který stojí vedle ní, k návštěvě jedině doporučuji. Samotná Loreta je takovou perlou města.
Ale aby duchovního programu nebylo málo, vyrazili jsme ještě do baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů do Filipova. Toto poutní místo je spjaté se zjevením Panny Marie dne 13. ledna 1866 a mimořádným uzdravením Magdaleny Kade. Mši svatou tady sloužil Jirka Baláš na oltáři zády k lidu, což byl pro nás nezvyk a k oltáři přizval i ministrantky, které takto měly unikátní možnost vyzkoušet si něco nového.
V neděli ráno jsme se zúčastnili mše svaté v Rumburku. Po ní následoval úklid, a hlavně loučení a děkování. Měli jsme velkou radost, že s námi Barákovi strávili celý víkend, včetně výletu a mší svatých. Další zastávkou pro nás byl Živý Dům v Teplicích, kterým nás provedla paní ředitelka Vendulka Drobná. I ona nám představila celé dílo i samotný dům. Kromě krásných triček a společné fotky jsme si z Teplic odvezli i video, které vzniklo jako pozdrav pro nového hlavního představeného salesiánů dona Fabia Attarda. Ten nás svým způsobem provázel celou poutí. Ještě v Brně jsme ho vytiskli, zalaminovali a přibalili do autobusu. K zdárnému průběhu přispíval nejen svým šarmem, ale i (lehce skrytým) smyslem pro humor.
Celá pouť nejenže zapadla do postní doby, ale zároveň nás opět o kousek víc propojila. Za organizaci děkuji Barči, Majce a Jirkovi.
Patricie Kosíková
Foto: Petr Klang
