„Podle mě je to nejlepší klub na světě. Cítím se tady dobře,“ odpovídá dvanáctiletá slečna na otázku, proč do nízkoprahového klubu Vzducholoď chodí skoro každý den. Taková odpověď mluví za vše. Ale přesto – pojďme se po plzeňské Vzducholodi trochu porozhlédnout.
Text vyšel v Salesiánském magazínu 3/2025.
Zvenčí byste jen stěží uhodli, že se za oprýskanou fasádou v přízemí ukrývají nově opravené a útulné prostory. Místnosti jsou propojené a bez dveří, což umožňuje volný pohyb po celém klubu. V jedné z nich hraje asi patnáctiletý romský kluk kulečník. Ve vedlejší místnosti u stolu sedí další dva s mladším ukrajinským chlapcem a jedním z pracovníků – hrají spolu karty. V oknech se zelenají květiny, stěny zdobí streetartové malby a nástěnky s klubovými pravidly, právy klientů a kontakty na pomoc. V kuchyňce si někdo připravuje šťávu, vedle v místnosti s gauči pouští děti z klubového počítače rap. Ale co se skrývá za touto pohodovou atmosférou?
„Jsme přesně tam, kde máme být“
Vzducholoď má za sebou dlouhou historii – vznikla už začátkem 90. let, kdy do Plzně přišli salesiáni. Pod jejich záštitou se klub postupně rozvíjel v profesionální sociální službu. V posledních letech sídlil v podzemních prostorách bývalé hospody, kde bylo vlhko a málo světla, zkrátka bylo to nevyhovující prostředí jak pro děti, tak pro pracovníky. Přesto zde probíhala kvalitní sociální práce, kterou se město Plzeň rozhodlo ocenit. V jednom z městských domů nechalo opravit přízemní prostory klubu na míru a začátkem roku 2025 se Vzducholoď přestěhovala – navíc za symbolické nájemné. A nejen to, město Plzeň a Plzeňský kraj podporují i běžný provoz klubu, kde díky tomu najde útočiště a pomoc na 120 dětí ročně.
Nové místo je v plzeňské části Petrohrad, kde žije většina návštěvníků Vzducholodě. „Je to hodně vyloučená lokalita – levné byty, nehezké ulice… Jsme přesně tam, kde máme být,“ říká koordinátorka klubu Daniela Dlapová. Kromě stálých klientů začali do nových prostor přicházet i klienti noví. Dřív klub navštěvovali hlavně mladí Romové, byl poměrně homogenní. Na nové adrese je složení pestřejší – přibyly například ukrajinské děti i více dětí z majority. „Na to, kolik různých sociálních skupin se u nás potkává, tady panuje vysoká míra tolerance. Ve škole a na ulici mezi těmito skupinami dochází ke konfliktům. Je fascinující sledovat, jak u nás spolu dokážou různé děti vycházet,“ říká Danča.
Jednou z životních překážek, které čelí především sociálně znevýhodnění Romové navštěvující Vzducholoď, je předčasně ukončené vzdělávání. Končí po základní škole nebo v prvním ročníku střední školy. „Chybí jim vzory. Často neznají nikoho, kdo by dokončil střední školu a k něčemu mu to bylo,“ říká Danča. Mezery ve vzdělávání u nich začínají už ve školce, mají potíže s češtinou, to je hodně limituje a bere jim motivaci. „Když jim už v první třídě dáme najevo, že na to stejně nemají, nezbude jim nic jiného než zlobit a propadávat. Myslím, že už ve školce by měli učitelé lépe rozvíjet jazykové dovednosti těchto dětí. Tady už máme jen omezené možnosti, jak jim se školou pomoct,“ vysvětluje Danča.
„Chci normální život“
Mladého člověka s takovými vzdělávacími problémy ve škole nic nedrží, a jak jen je to možné, se školou končí. Buď nemají žádné životní cíle, nebo naopak příliš velké, nerealistické. „Chtějí vydělávat, mít peníze a myslí si, že v šestnácti najdou super práci nebo rozjedou byznys, že na ně všichni čekají,“ říká pracovnice klubu Ina Dubova. V tom se ale bohužel pletou. Jedním z hlavních nebezpečí, kterým jsou tito mladí lidé ohroženi, jsou předsudky. Když se ucházejí o zaměstnání, nepřijmou je kvůli cizímu původu, barvě pleti nebo romskému jménu.
Jak svoji budoucnost vidí kluci nad rozehranou partičkou karet? „Chci si udělat řidičák a koupit auto. Je mi jedno jaké, třeba starou felicii. A pak rozvážet jídlo,“ říká jeden a druhý dodává: „Chci normální život. Rodinu, kámoše, práci.“ A proč chodí do Vzducholodě? „Venku je nuda. Tady si zahrajem karty, pokecáme. Když prší, jdu sem. Když potřebuju pomoct s úkolama, tak taky.“
Prostor bez předsudků
Vzducholoď je jiná než svět venku. Je to prostor bez předsudků, otevřený všem – bez ohledu na původ, jazyk nebo barvu pleti. Stačí dodržovat základní pravidla a člověk ví, že tu najde přijetí, přátele i smysluplný program. „Snažíme se nabídnout každému to, co potřebuje. Chodí k nám kluci, co se flákají na ulicích, neví, co se sebou, a jejich náplní dne je kouřit trávu s kámošema. U nás mají alternativu,“ říká Danča.
Ale nejsou tu jen oni. Někteří potřebují pomoct se školou, jiní mají nízké sebevědomí nebo nemají přátele. Některé děti sem posílá kurátor. Ti trochu starší potřebují podporu při hledání práce. „Chodím sem denně. Dřív jsem jen seděla doma na mobilu. Teď jsem tady, s kamarády. Děláme různé aktivity. Hodně mě to baví. Je to nejlepší klub na světě. Cítím se tu dobře. Když potřebuju udělat něco do školy, pomůžou mi,“ říká dvanáctiletá návštěvnice klubu.
Vzducholoď je otevřená od pondělí do čtvrtka. „Otevíráme ve dvě odpoledne. Děti přicházejí, povídáme si, věnujeme se jim. Když někdo potřebuje něco řešit individuálně, můžeme využít i kontaktní místnost. Ve čtyři máme takzvané Slůvko – krátký program, vzdělávací, preventivní, tvořivý nebo duchovní,“ popisuje pracovník Petr Pochman a dodává, že nejoblíbenější jsou středy, kdy se vaří. „Děláme palačinky, špagety, burgery… Klienti jdou s námi nakoupit, vaří i uklízí. Každý se nějak zapojí.“
Překladatelé mezi světy
Nízkoprahový klub Vzducholoď už má v Plzni své nezastupitelné místo. Dobrou práci pro mládež může odvádět také díky podpoře mnoha dárců. Je to bezpečný prostor, kde mladí najdou někoho, komu mohou důvěřovat. „Většina dětí si sem přijde pokecat, chodí sem kvůli nám, je to dlouze tvořený vztah. Přijdou, i když třeba zrovna nepotřebují nic řešit. I ti největší frajeři z ulice si sem přijdou popovídat. Svěří se nám, co se jim kde stalo. Chtějí znát náš pohled na věc. Jsme pro ně překladatelé – mezi jejich světem a světem majority,“ říká Danča a uzavírá: „Možná jsme jediní dospělí, které jejich potíže zajímají.“
Jan Kvapil
Foto: archiv Salesiánského střediska mládeže Plzeň