Není to jen obyčejná akce, je to Vendryně aneb léto s Bohem a Donem Boskem. Začalo to před více jak 20 lety se skupinkou mladých z různých míst, které pozval salesián Jiří Woclawek, všem známý jako George, do svého rodiště – Vendryně. A rok za rokem se z Vendryně stala legenda! Pojďte se s ní seznámit.
Akci Vendryně organizujeme už více jak 20 let. Čerpáme přitom z příkladu Dona Boska, jak s mladými pracoval on. Určitou charakteristikou Vendryně je, že jsme všichni účastníci. I tento model – pracujeme společně – jsme „okopírovali“ podle života Dona Boska. Jeho prvním spolupracovníkem byla matka Markéta a vedle ní pár diecézních kněží. Později se přidávali kluci, které si Don Bosko vychoval – Jenda Cagliero, Michal Rua a mnoho dalších.
Vendryně stojí na několika obvyklých programech. Jedním z nich je rodinné odpoledne, které vzniklo jako pravidelný program někdy v letech 2007–2008. V té době přijelo kolem padesáti mladých z Prahy, Popradu, Zlína a Vendryně, dnes tam přijíždějí mladí i z Pardubic, Brna či Rumburku. Inspirací pro vznik rodinného odpoledne byla oratoř z dob dětství Jeníka Boska. To se v neděli na sedláckém dvoře u Bosků po obědě kouzlilo, chodilo po laně a na závěr zábavy se modlil růženec. 
Druhou inspirací byly výlety kluků s Donem Boskem. To už byl Jan knězem a v Turíně na Valdoccu se kolem něj shromažďovaly stovky kluků. Když tito chlapci vyrazili na výlet, šla v čele kapela a ve vesnicích, kde se zastavili, se konaly zábavné hry i duchovní obnovy. Stejně tak my na Vendryni chystáme odpoledne pro rodiny a připravujeme program pro malé i dospělé.
Na programu je také manuální práce na faře a pro potřebné lidi kolem nás. Trávíme spolu čas jako parta a současně děláme pro lidi kolem něco užitečného nebo vylepšujeme prostor na faře. Kdybych vzpomněl na životopis Dona Boska, poukázal bych na kapitolu cholera v Turíně: jednoho roku zachvátila celý Turín cholera a kluci z oratoře chodili za nemocnými.
Jiří Woclawek, SDB
A o čem Vendryně je?
V rozhovoru odpovídalo více účastníků Vendryně. Hodí se to ke stylu tohoto tábora – věci tvoříme společně!
Čím je podle tebe Vendryně specifická?
Dává dohromady lidi napříč celou republikou. Propojuje práci a společenství. Zároveň je to jedno z mála míst, kde je přítomný jak salesián, tak salesiánka, což nebývá pravidlem. Naše přítomnost ve Vendryni není nahodilá. Snažíme se přikládat ruce k dílu a hledat lidi, kteří naši pomoc opravdu potřebují. Přeci jen, když za vámi na jedno dopoledne přijde 40 mladých, udělá se spousta práce. A možná těm lidem i tímto způsobem přinášíme naději, že svět může být hezkým místem. – Marie Kučerová, FMA
Co pro tebe Vendryně je?
Pro mě je Vendryně další domov. Bezpečný přístav na konci prázdnin, na který se těším celý rok a moc ráda se tam vracím. Navíc se mi líbí, že to není jen o bytí mezi námi přáteli, ale máme přesah mezi místní a pomáháme tam, kde nás potřebují. A nebojím se říct, že mi Vendryně změnila život k nejlepšímu. – Veronika Holásková
Kdybys Vendryni mohla popsat jedním slovem, jaké by to bylo?
Já jsem se na Vendryni dostala přes George a dvě starší sestry. Celá akce nejde moc popsat jedním slovem, ale kdybych měla vybrat fakt jedno, byla by to rodina nebo přátelství. – Alžběta Golasowská
Jaká je tvoje nejoblíbenější část?
Šolichání. Ano, to je neoficiální interní název jedné z mých oblíbených aktivit na Vendryni, kdy makáme pro druhé a při tom povídáme a seznamujeme se mezi sebou. Častokrát jsme po odvedené práci náležitě a zaslouženě unaveni. K tomu se váže drobná historka, kdy jsme byli s částí vendryňských účastníků pomáhat odklízet následky povodní v Jeseníkách. Při návratu domů jeden z nich podotkl – „Tohle byla opravdu práce, žádné šolichání!“ Akce je skvělá v tom, že všem účastníkům dopřeje minimálně 8 hodin spánku a všichni toho vždy stoprocentně využijí. Já sám jsem toho živoucím důkazem. Jen jednou se mi stalo, když jsem se zrovna předmodlíval nahlas růženec, že jsem usnul uprostřed rozhovořené věty. No nic… dneska určitě půjdu spát dřív (ale až se všemi pokecám, zahrajeme Uno, Ligretto a ještě sezobnu něco dobrého v kuchyni…) – František Jakubec
Čím tě Vendryně překvapila?
Překvapila mě její rozmanitost. Potkávají se tam mladí v různém věku a v rozlišných životních situacích. Někteří nastupují na střední, jiní maturují nebo studují vysokou a najdou se i tací, kteří normálně pracují, ale stojí jim za to si tento čas vyhradit na společné prožívání něčeho velkého. – Jan Barák
Jak ses k této akci dostal?
Na Vendryni jsem byl asi 7x. Přizval mě na ni George (to je překvapení, viďte), byli jsme spolu tehdy v komunitě. Věděl jsem, že to je jeho „srdcovka“, navíc byl tehdy členem týmu dvaadvacetiletý Pavel Hájek (RIP), velmi šikovný kluk z dětského domova, který byl mým „klientem“ v sociální službě doprovázení v Pardubicích a lákalo mě zažít ho jinak než individuálně. Společný zážitek akce náš vztah výrazně posunul. – Václav Čunek, SDB
Jaký je tvůj úkol, když jsi součástí Vendryně jako kněz a salesián?
Na akci nejsem ve vedení, takže jsem tak trochu „přerostlý účastník“. Mohu být víc mezi mladým při práci, blbůstkách, hrách… Pochopitelně jsem k dispozici k rozhovorům, svátosti smíření, připravuji s mladými liturgii. Vendryně je pro mě jedinečná v propojení s farností a obcí. Opravdu hezká symbióza, na kterou se vždy těším. – Václav Čunek, SDB
Odnesla sis něco z Vendryně? Co bylo pro tebe nejsilnější?
Celý týden mi dal spoustu nových kamarádů, získala jsem hodně vzpomínek a upevnila jsem vztahy z minulého roku. Z programu jsem si nejvíc užila „adrenalinový program“. Ten se dělil na tři části. Brzo ráno nás vzbudili s informací, že se naše loď potápí a my se musíme připravit na cestu na nedaleký ostrov. Čekala nás cesta plná různých úkolů, abychom prozkoumali ostrov a zjistili, na čem vlastně jsme. V druhé části jsme v týmech sestavovali lodě a třetím úkolem bylo „vyplout na otevřené moře.“ Procházeli jsme potokem, loukami, ulicemi, až jsme se doplavili do bezpečí. Byli jsme mokří a unavení, ale šťastní. – Nela Mňuková
Co je první věc, na kterou si vzpomeneš, když se řekne Vendryně?
Představím si všechny ty lidi, které jsem tam potkala a kteří pro mě dost znamenají. Pamatuji si, jak jsem z mé první Vendryně přijela domů a ještě tři dny jsem brečela, že chci zpátky. – Adéla Sedláková
Máš na Vendryni nějakou nejoblíbenější část?
To se asi nedá říct. Vendryně je jeden velký celek a každý rok je to jiná část. Ale pokaždé mě osloví rodinný den a akademie. Je moc hezký vidět, že my jako mládež dokážeme udělat akci pro celou obec. A místní to vnímají, užívají si to a přichází za námi. Akademie je část týdne, kdy se zastavíme. Při všech těch hrách se často rozdělujeme a spojujeme do různých skupin a stejně tak o volném čase. Ale při akademii jsme všichni spolu a jde cítit ta síla kolektivu. Všichni si to chceme užít se všema a jsme tam nejen pro sebe, ale i pro ostatní. – Adéla Sedláková
Co si z Vendryně odnášíš do běžného života?
Asi jako všichni si odnáším zážitky a poznání nových lidí. Skvělá parta, která se pořád schází, i když všichni žijeme daleko od sebe, a ten kontakt je díky tomu stále silný. Ale taky si z ní odnáším různé nové pohledy na otázky víry, díky dalším kněžím a tomu, jak slavíme mše. Opravdu všechno, co tam zažijeme na mě má do jisté míry nějaký dopad. – Terezie Matulová
Patricie Kosíková
Foto: Archiv Vendryně
