Salesiánský magazín 4/2025 MISIE
Ve světě působí několik českých misionářů a misionářek. O některých píšeme častěji, ale rádi bychom vám představili ty méně známé. Mohou nám nabídnout jedinečný vhled do nejzazších koutů světa. Salesiánka Jarmila Chorovská již 17 let působí ve Venezuele, zemi s velkým přírodním bohatstvím, kterou však sužuje socialismus. Většinu času prožila v džungli mezi indiánským kmenem Yanomami.
Bůh ve mně vzbudil touhu jít do vzdálených zemí hlásat zvěst o jeho lásce, tak jsem se rozhodla odejít na misie. Nebyla to cesta jednoduchá. Nejdříve mi představení řekli, že nemám misijní povolání, a nechtěli mě nechat jít, ale Bůh ve mně tuto touhu nikdy neuhasil. Nakonec byla moje žádost přijata tehdejší představenou Antonií Colombo. A tak jsem po deseti letech čekání v roce 2008 odjela do Venezuely.
Venezuela je země oplývající krásnou přírodou i lidmi. Bohužel Venezuelu již 25 let sužuje socialistický režim, který tuto zemi dovedl k chudobě. Nefunguje zdravotnictví, školství a stále více se zabraňuje lidem, aby se svobodně vyjadřovali. V dnešní době mnoho lidí odchází ze země za lepším živobytím. Sestry salesiánky a bratři salesiáni zde mají především základní a střední školy, v některých oblastech technické školy a jiné kurzy, internáty, oratoře a také navštěvují chudší čtvrti (tzv. barrios).
Ne misionář, ale Boží slovo mění člověka
Prvních 15 let misijní činnosti jsem byla v Amazonském pralese poblíž řeky Orinoko mezi indiánským kmenem Yanomami. Tento kmen je známý svou originalitou a tradičním způsobem života. Misie zde má na starost několik větších škol, do kterých chodí stovky dětí, a mnoho menších škol v osadách. Připravujeme a doprovázíme místní učitele. Také děláme různé kurzy – šití, výroby lodí, ohledně lidských prav, práv na pozemek, práv domorodců, ohledně hygieny atd. Zde jsem pracovala ve školní jídelně. Další mou činností byly návštěvy škol v osadách. Také jsem měla na starosti menší šicí dílnu pro ženy a dávala jsem kurzy šití, háčkování a kytary. Hlavním posláním této misijní stanice je hlásání evangelia – návštěvy osad a bohoslužby slova, přípravy na křest a oratoř pro děti.
Jezdila jsem každý týden do osady Karohi spolu s diákonem Guillermem. Tam jsme připravovali skupinu 14 katechumenů na křest, byli to samí dospělí lidé. Před Vánocemi jsme se zamýšleli nad evangeliem o zvěstování Páně. Já jsem v té době ještě moc neovládala jazyk, pouze písničky a modlitbu, takže Guillermo vysvětloval Boží slovo. Po chvíli ticha jsme je vyzvali ke sdílení. Jeden z nich řekl: „Anděl Gabriel přinesl radostnou zprávu Marii. Nám tady přinášejí radostnou zprávu o Ježíši Jarka a Guillermo. A od té chvíle, co my poznáváme Ježíše, žijeme v této osadě dobře. Nejsou mezi námi rozpory, boje, války. Žijeme tu v míru a pokoji.“ Tehdy jsem si uvědomila, že to není misionář, který mění jednání člověka, ale je to Boží slovo, které v člověku působí.
Od indiánů kmene Yanomami jsem se naučila, co je v životě nejdůležitější. A to jsou lidé a vztahy. U nich se neměří čas, věci jsou pomíjivé, dnes nám slouží a zítra už je třeba nemáme. Tato léta pro mě byla nádherná: moci žít v přírodě, plout lodí, chodit pralesem a radovat se z každého setkání.
Být jim druhou maminkou
Oslovila mě vděčnost jedné ženy – babičky. Jednoho dne za mnou přišla na misijní stanici s pláčem, že její patnáctiletá dcera nemá dostatek mléka, aby nakojila svého syna, který v noci často pláče z hladu. To ho ohrožovalo na životě, protože v pralese nejsou obchody, kde by matka koupila mléko nebo sunar. Tak jsem jí každý týden dávala mléko v prášku. Přicházela s vnoučetem a radostně mi ho ukazovala, jak roste. Po roce jsem odešla do jiné misijní stanice, a když jsem se po dvou letech vrátila, tato žena ke mně přišla celá radostná a ukazovala mi malého tlustého chlapečka. A jemu řekla: „To je tvá druhá maminka, ta ti dávala mléko.“ A stále mi opakovala, jak mě má ráda, protože jsem pomohla jejímu vnukovi. Jak taková maličkost dokáže druhému zachránit život.
Teď jsem již dva roky v Güiria na severu Venezuely na pobřeží Karibského moře. Je to menší město vzdálené ode všech velkoměst. Na ulici tady můžete potkat stádo krav či ovcí. Lidé se přepravují na oslech a většina z nich chová prasata nebo dobytek. Tak trochu venkovský styl. Tím, že tato oblast je pohraniční, bují zde obchod s lidmi, drogami a podobně. Mladí zde nemají moc možností studovat a hlavně si poté najít práci. My zde máme technickou školu se zaměřením na potravinářskou výrobu, zdravotnictví a lodní přepravu. Také máme každý týden oratoř a náboženství pro děti z okolních vesnic. Lidé zde jsou chudí, ale velice štědří. Rozdělí se o to málo, co mají. Ráda bych, aby mladí Venezuelané měli možnost žít lépe, studovat, mít dobrou práci a taky dobrý plat, ze kterého by mohli uživit svou rodinu, a nemuseli tak odcházet do jiné země.
Bůh nás nesmírně miluje a chce, abychom se podíleli na jeho poslání ve světě. Občas nás použije na věci, na které nemáme sil ani schopností, ale on přesto všechno dokáže vykonat mnoho dobra, pokud se jím necháme vést, jako se nechali vest Don Bosco a Marie Dominika Mazzarellová.
Foto a text: Jarka Chorovská, FMA
