Jak vidí dobrovolnickou službu s odstupem času ti, kteří ji už mají za sebou? Proč se někteří z nich vracejí na místo svého působení a jaké stopy na nich dobrovolničení zanechalo? Vojta Daniš se nedávno vrátil z Ekvádoru, země, kde před čtyřmi lety působil v Yaupi – v tropické oblasti Ekvádoru – a kde na něj stále vzpomínají.
Co tě vedlo k rozhodnutí znovu navštívit zemi, kde jsi působil?
Nějaké plány, že se vrátím, jsem měl už v okamžiku, kdy jsem po dobrovolnické službě z Ekvádoru odlétal. Celá země mi přirostla k srdci a chtěl jsem ji více poznat. Ale postupně převládla hlavně touha se opět setkat s lidmi, které jsem tam poznal.
A neletěl jsi sám, že…
Přidal se ke mně další bývalý dobrovolník Honza Rotrekl, kterého Ekvádor z mého vyprávění zaujal. Cestování bylo trochu jiné, než kdybych jel sám – více jsme museli plánovat a leccos trvalo trochu déle, ale na druhou stranu bylo hrozně fajn sdílet svoji radost a lásku k Ekvádoru s někým dalším. I z bezpečnostního hlediska jsem se cítil komfortněji.
Jaké byly tvé pocity, když jsi dojel na místo, a jaké to bylo znovu se setkat s komunitou?
Převládalo nadšení, že jsem zpátky, ale celkově byly moje dojmy dost smíšené. Na jednu stranu jsem měl občas pocit, jako bych nikdy neodjel, a na druhou stranu jsem si někdy uvědomoval, jak jsem si některé věci ve vzpomínkách přikrášlil. Všechny z komunity, se kterými jsem se mohl setkat, jsem viděl moc rád, ale byly tam i situace, kdy jsem si plně uvědomil, že jsem v Česku žil úplně jiný život než v Ekvádoru.
Vojtěch Daniš pochází z Olomouce, vyrůstal v 9. skautském středisku Jana Boska, kde dlouho působil jako dobrovolník. Po přerušení studia prošel přípravou Sadby a byl vyslán na misijní dobrovolnickou službu do Ekvádoru, kde rok v džungli pomáhal místním spolu se salesiány. Po návratu se dál zapojuje do činnosti Sadby, zejména v přípravném kurzu Cagliero. Pracuje na operačním středisku linky 112 a studuje krizový management a ochranu obyvatelstva na univerzitě v Ostravě.
Co se tam podle tebe změnilo?
V misii v Yaupi, kde jsem působil, se změnila hlavně komunita. Salesiáni pravidelně střídají působiště, takže z těch, se kterými jsem tam žil, tam působí už jen jeden kněz, otec Anton, a zbytek komunity je obměněný. Sestry salesiánky mají v Ekvádoru problém personálně zajistit všechny misie, proto se rozhodly z Yaupi úplně odejít. Salesiáni také předali velkou část pozemků misie okolním vesnicím a prodali i zvířata, která na nich chovali. Významnou část práce, kterou jsem tam dělal, už proto nyní dobrovolníci nedělají. V přidružené misii ve farnosti Miasalu otec Anton zrekonstruoval hlavní budovu, která je teď místo ze dřeva prožraného termity zděná – málem jsem ji nepoznal. Ve zbytku Ekvádoru mě pak nadchlo hlavně nově otevřené metro v hlavním městě Quitu, které mi ušetřilo hodiny cestování městskými autobusy.
Přišel po tobě další dobrovolník nebo dobrovolnice?
Žádný zahraniční dobrovolník tam po mně už nebyl, ale pravidelně tam jezdí ekvádorští dobrovolníci a i během mé návštěvy tam byli dva kluci z pobřežních oblastí. V mnoha částech Ekvádoru je zvykem pomáhat po střední škole nějakou dobu jako dobrovolník. Mají svoje vlastní dobrovolnické programy podobně jako u nás na Sadbě, ale působí pouze ve své rodné zemi. Motivace je různá: někteří mohou díky této službě získat stipendium na vysoké škole zřízené salesiány, jiní chtějí pomáhat, poznat život v salesiánské komunitě nebo hledají dobrodružství či chtějí poznat jiné oblasti. Ekvádor je totiž velmi členitá země, kde se dá během jednoho dne dostat z pobřeží do vysokých And i do džungle. Kluci z izolovanějších chudších oblastí se tak například můžou podívat do velkých měst a naopak.
Jak na tebe reagovali místní, děti a dospělí, kteří tě znali? Vzpomněli si na tebe?
Spousta známých, se kterými jsem se potkal, mě přijala velmi mile. Ale ne všichni zůstali v místech, kde jsme se poznali, takže mě zvali na návštěvy a u některých jsem zůstal i delší dobu. Většina dětí, se kterými jsem trávil nejvíc času zejména ve škole v Yaupi, už dokončila studium, a tak jsem se s nimi nepotkal. Na druhou stranu mě potěšilo, že si mě pamatovalo mnoho mladších dětí – i ty, se kterými jsem se potkal jednou nebo dvakrát. A ve vesnici Tsuirim, kde jsem trávil nejvíc času, jsem měl pocit, jako bych se z Česka jen vrátil po dovolené.
Jste v kontaktu i po tvém návratu do Česka?
S několika kluky jsem v písemném kontaktu, nejvíce komunikuji se svým „kolegou“ dobrovolníkem Ekvádorcem Martinem, který se rozhodl stát se salesiánem a nyní je v postnoviciátu. Občas se spojím i se salesiány z komunity i se sestrami.
Ovlivnila tvoje služba i to, čím se zabýváš doma? Tvoje směřování v životě?
Moje směřování určitě ovlivnila. Snažím se pokračovat ve spolupráci se Sadbou a účastním se různých dobrovolnických programů, ale v době, kdy jsem se vrátil, jsem si myslel, že ho změní ještě víc. V ponávratovém nadšení jsem totiž plánoval studium sociální práce a poté i zaměstnání v této oblasti, ale s odstupem času se nakonec moje směřování změnilo a nyní studuji krizový management a ochranu obyvatelstva na univerzitě v Ostravě.
Nepřijde ti život doma oproti pobytu v cizině nudný?
Jak v čem. Život v džungli je sice dobrodružný – v tom že člověk nikdy neví, co přijde, a jakákoliv cesta, ať už pěšky divočinou do vzdálené vesnice, nebo autem do města, je dobrodružství samo o sobě. Ale samotný život je tam dost monotónní. Je tam velká chudoba, opakovaně se řeší podobné situace, jezdí se na stejná místa a není tam taková možnost koníčků nebo kulturního vyžití jako v Česku. Dokážu si představit v Ekvádoru žít trvale, ale vždycky člověk musí něco oželet. Nejvíc se mi určitě stýská po dětech a otevřenosti lidí i v naprosto izolovaných vesnicích.
Plánuješ se tam ještě někdy vrátit?
Určitě. A kdyby byl Ekvádor blíž, jezdil bych tam klidně každý rok. Doufám ale, že to vyjde zase třeba za dva tři roky a že tam třeba budu moci navštívit i nějakého českého dobrovolníka na dobrovolné službě.
Martina Mončeková, Pavla Kašparová
Foto: Martin Daniš
Vyšlo v Salesiánském magazínu 3/2026
