Salesiánský magazín 3/2024 SVĚDECTVÍ
Přestože jsem holka, už od dětství mám v sobě touhu ministrovat. Původně vycházela z potřeby někam patřit, mít funkci a aktivně se při mši zapojovat. Ale tehdy to u nás nešlo. Žádný salesián, kterého jsem oslovila, mi to nedovolil.
Obvykle totiž holky chodí do scholy a kluci ministrují. Později jsem pár roků ve schole zpívala, ale nenašla jsem se v tom. Ve farnosti jsem vrstevníky neměla. Když už tam nějací byli, šlo o kluky. Ti během mše u oltáře ministrovali a po mši měli schůzku. Já jsem téměř každou neděli čekávala, až jim schůzka skončí a budu moct být s nimi.
Během covidu jsme doma sledovali živé vysílání ze salesiánské farnosti v Brně-Žabovřeskách. Jejich styl mě bavil. Večery jsem trávila při online modlitbách Na večerní vlně. Taky duchovní obnovy v tomto režimu mi dávaly veliký smysl a měly hloubku. Netrvalo dlouho a začala jsem do Žabin v neděli pravidelně dojíždět. Postupně jsem navazovala první kontakty s farníky, bavila se s vrstevníky a zapojovala se do akcí.
V rámci přípravy na biřmování jsme měli spoustu otázek. Mimo jiné nás zajímalo, proč v Žabinách neministrují holky. K diskuzi jsme přizvali Pavla Glogara jakožto kněze, který má farnost na starosti. Mluvili jsme i o dalších tématech a ministrantky pro tuto chvíli zůstaly v pozadí.
Otázka na ministrování děvčat se znovu objevila v první epizodě podcastu Známe se z kostela, za kterým stojí mladí z kroužku Podcasty žabovřeského střediska mládeže. Vyšla 4. ledna 2024 a o týden později jsem už stála u oltáře. Zatím šlo jenom o čtvrteční studentské mše, ale já měla pocit, jako bych přepisovala dějiny. Bylo zvláštní sedět na vyvýšeném místě v kostele a být vidět. Samotné sezení mi ale dlouho nevydrželo, protože službu jsem dostala hned.
Postupně se mnou začaly ministrovat i další dívky z přípravy na biřmování a z farnosti. Úplně mi to připomnělo začátky oratoře Dona Boska, když se 8. prosince 1841 v sakristii setkává s Bartolomějem Garellim a pomodlí se spolu Zdrávas Maria. O týden později přivede Bartoloměj s sebou další kamarády a pak zase další a další. My se sice v sakristii Zdrávas Maria nemodlily, ale při každé další studentské mši v lednu nás holek bylo u oltáře víc a víc.
Na svátek Dona Boska jsme si s Hani vyprosily výjimku, abychom mohly být u oltáře, když jde o našeho biřmovacího patrona. Od té chvíle už můžeme být u oltáře kterýkoliv den, i na nedělní bohoslužby. Od farníků dostáváme mnoho pozitivních ohlasů a velký díl podpory máme od komunity, která za námi celou dobu stojí. Na Zelený čtvrtek jsme nemohly vynechat brněnskou Missa Chrismatis v katedrále svatých Petra a Pavla. Spolu s námi tam bylo minimálně dalších deset ministrantek. Na pouti Po stopách Dona Boska v Itálii rovněž přišel náš čas. Někteří mladí byli lehce v šoku, když mezi ministranty zahlédli i holky, ale s přehledem to zvládli a my jsme si dál plnily náš sen o ženách u oltáře.
Když jsem si zjišťovala, jestli jsou v naší provincii nějaké salesiánské farnosti, kde normálně ministrují holky, zarazilo mě, že jde jen o Teplice a Prostějov. Přitom si myslím, že by ženy u oltáře měly být samozřejmostí. Tam se totiž mše prožívá jinak. Člověk je najednou blízko Bohu. Dívá se na ten zázrak proměnění a ztrácí slova i dech. Je to nádherné.
Vážím si toho, že můžu sdílet ministrování s kamarády a blízkými lidmi. Čtvrteční studentské mše se staly součástí mého běžného týdne a mohu při nich být opravdu blízko Ježíšovi. Vždyť on měl kolem sebe také ženy.
Patricie Kosíková
Foto: Radek Hanskut, Dušan Kadlec, Lukáš Polanský – fotografové spolku Člověk a Víra
