„Potřebujeme církev, která zná hodnotu daru zasvěceného života, touží po něm a chápe, že bez něho bude chudší.“ Její odpovědi rostou ze země a jako duha míří do nebe. Díky své službě má jedinečný vhled do života církve a neváhá se o něj podělit. Zdeňka Švédová, představená sester salesiánek, vidí církev jako mozaiku a svým životem se jí snaží dodávat jednu z mnoha barev.
Vyšlo v Salesiánském magazínu 4/2026
Marie Kučerová, FMA / foto: Anna Machová
Nedávno se sešla provinciální kapitula salesiánek naší inspektorie, kterou tvoří sestry žijící v pěti komunitách v České republice a dvě komunity v Litvě. Jak vnímáš život našich sester a v čem vidíš jejich budoucnost?
Budoucnost je stále větší otazník pro kohokoliv. Na těch nejdůležitějších místech ve společnosti se objevují čím dál větší blázni, neposloucháme vědu a zdravý rozum je válcován populismem. Každopádně dějiny nás učí, že nic netrvá věčně. Nakonec žijeme na této naší planetě a prozatím ani s celou umělou inteligencí neumíme vyrobit jedinou živou buňku. A každý chleba potřebuje pole, na kterém vyroste obilí. Takže já budoucnost vidím velmi zemitě a dobře – jak pro nás, tak pro svět.
Zdeňka Švédová je ročník 1970 a pochází ze Zábřeha. Původně je vyučená elektrikářka, takže umí propojovat. Baví ji chodit do lesa, skládat puzzle a bavit se s druhými o Bohu. Uplynulých 20 let žije v Praze. Salesiánkou je už 30 let, v současné době na poslední rok zastává službu provinciálky.
Jak bys popsala celosvětovou kapitulu salesiánek, na kterou se chystáme v roce 2027?
Kapitula je nástroj k poznávání toho, co máme dělat a jak máme žít. U salesiánek se děje na dvou úrovních – provinciální a celosvětové. Ono samotné hledání je neustálý proces, který má různé fáze. Celosvětová kapitula je shromáždění, které má největší autoritu, dělá zásadní rozhodnutí, třeba změnu stanov, a volí hlavní radu, tedy naše vedení. Provinciální kapitula je přípravou na tu celosvětovou, rozhoduje o vlastní provincii a volí delegátku, která zastupuje provincii spolu s provinciálkou na celosvětové kapitule. Tentokrát byla tématem evangelijní Blahoslavenství – jejich radikalita jako odpověď na bolesti tohoto světa a také jako nástroj pro oživení našeho života i života církve.
Jaké konkrétní výsledky přinesla provinciální kapitula?
Snad nejjednodušším výstupem je jméno sestry, která byla zvolena jako delegátka na celosvětovou kapitulu. Pak to jsou konkrétní rozhodnutí v rámci provincie, o našich komunitách, našem apoštolátu nebo majetku. Také jsme společně odpovídaly na otázky, o kterých se bude jednat na celosvětové kapitule. Sdílení nad letošními otázkami pro nás bylo docela inspirativní. Úplně konkrétně můžu zmínit potřebu ticha, dovednosti nenechat se zahltit a umět si správně vybrat, čemu máme nebo nemáme věnovat pozornost. Další hezké téma bylo o potřebě vidět a umět překonat stále se zvětšující rozdíly mezi světem mladých a zkušeností nás, sester salesiánek.
Provinciální kapitula sester salesiánek
Od prosince 2025 jsi předsedkyní Konference vyšších řeholních představených ženských řeholí v České republice. To ti určitě dává větší vhled. Jak vidíš zasvěcený život dnes?
Zasvěcený život, dnes i kdykoli jindy, je součástí církve, je to zkušenost člověka s Bohem, kdy Bůh člověka zve k radikálnímu rozhodnutí žít svůj život ve službě Jemu. Takto oslovený člověk na volání odpoví, dá do služby celý svůj život a připojí se k nějakému klášteru nebo řeholi či jiné formě zasvěceného života. Za dlouhou dobu existence církve je forem velmi mnoho. Co se ovšem nemění, je ona zkušenost oslovení ze strany Boha a odpovědi ze strany člověka, které stále přicházejí a přinášejí do církve jedinečnou zkušenost člověka s Bohem.
Co je to za zkušenost?
Různé řády většinou vznikly jako reakce na nějaké lidské potřeby, na nějakou bolest nebo touhu a jejich zakladatelé byli lidé, kteří tyto věci uměli zahlédnout a uvidět v nich výzvu pro svůj život. Je to touha, kterou člověk objeví v sobě, ale zároveň ví, že není jejím původcem, že to objevil ve svém srdci jako něco velmi cenného a vzácného a není to jeho nápad. A většinou je to něco, co přesahuje jeho lidské možnosti a co může jeho okolí považovat za bláznivé. Zároveň je to ale nějaká odpověď – dar Boha, který byl dál nejen tomu člověku, ale celé církvi. K tomu se připojují další lidé z různých míst, kultur kontextů a zažívají podobnou zkušenost. Tak nějak se zrodí charisma. Charisma jako dar Ducha Svatého pro církev.
Zdeňka Švédová na provinciální kapitule sester salesiánek
Touží po takové zkušenosti také mladí lidé dnes?
Myslím, že mladý člověk přemýšlí o tom, proč tu je a jak naplnit život, takže pokud v sobě objeví něco velkého, pak za tím půjde. Jenom potřebuje rozpoznat, že je to ono a že to stojí za to. K tomu je potřeba církev. Církev, která zná hodnotu daru zasvěceného života, touží po něm a chápe, že bez něho bude chudší.
Přesto je stále větším svátkem, když si někdo mladý zvolí jít cestou zasvěceného života. Jak si to vysvětluješ?
Bůh dary vždy nabízí, nikdy je nevnucuje. V jeho jednání je naprostá absence násilí, takže si můžeme vybrat a můžeme to klidně nechtít nebo nepotřebovat a dokonce nepostřehnout.
Co to bude znamenat pro církev?
V rámci synodálního procesu jsem se účastnila setkání nad zasvěceným životem. Rozvinula se tam živá diskuse o tom, jak řeholníky nahradit, když nejsou povolání, a co mají ti poslední předat těm kolem, aby charisma žilo dál. Asi se dá mnoho předat a mnohá díla i instituce mohou pokračovat i bez zasvěceného života, ale nahradit řeholníka nelze. Jeho zkušenost s Bohem, zkušenost povolání a jeho osobního darování se jednoduše nebude. Zmizí. A tím zmizí i určité bohatství. Je to, jako bychom chtěli na nějaké krásné mozaice nahradit červené kamínky třeba modrými. Možná, že obraz bude i tak dost krásný, ale bude méně barevný, možná i méně pochopitelný nebo bude méně jasně vyjadřovat své poselství.
Máš nějaký návod, jak tu mozaiku zachovat v plné barevnosti?
Díky tomu, že je naše kongregace poměrně velká a jsme v mnoha částech světa, mám možnost setkat se s kontexty, kde povolání jsou a kde máme plné noviciáty. Napadá mě, jestli to není náhodou tím, že pro ta místa je zasvěcený život hodnotou, že tam je církev na své řeholníky hrdá, potřebuje je, raduje se, když někdo objeví takové povolání, a podporuje prostředí, ve kterém mohou mladí své povolání objevit a rozlišit. Občas přemýšlím, jak v naší církvi chápeme, chceme, podporujeme a potřebujeme zasvěcený život, jaká hodnota je to dnes pro mladé i staré a koneckonců i pro samotné zasvěcené. Měli bychom si klást otázku, jestli považujeme tento způsob života pro naši církev za zásadní.
Zdeňka Švédová na prvních slibech sestry Marie Machové, FMA
Co se s tím dá dělat, abychom v zasvěceném životě viděli hodnotu?
Je potřeba podporovat barevnost. Buď objevíme důležitost zasvěceného života a oživíme jeho hodnotu, budeme rozumět tomu, proč církev zasvěcený život potřebuje, a pak se také církev stane dobrým prostředím pro růst povolání. Anebo prostě církev zasvěcený život nepotřebuje, a tak bude žít dál méně barevná. Časem se zase najdou lidská srdce, kterých se Bůh dotkne a řekne: „Hele, tohle je červená barva, nechceš ji přinést mému lidu? Potřebuje ji!“ A ten člověk na Boží volání třeba odpoví: „Jasně, je nádherná! Chci, aby můj celý život měl červenou barvu.“ Ale některým lidem bude ta červená barva připadat divná, protože ji nebudou znát, a pro jiné se svět stane krásnějším a dostanou odpověď, kterou potřebovali.
V srpnu 2027 končíš službu provinciálky. Co ti tato služba dala?
Je to pro mě moc hezká zkušenost. Byla mi svěřena péče o kus církve, jako bych mohla víc spolupracovat s Bohem na jeho díle. Zakusila jsem, jaké to je, když jsem najednou víc vidět. Uvědomila jsem si, že na tom, co udělám a rozhodnu, závisí, jak se bude druhým dařit, a že jim život mohu dost ulehčit nebo zkomplikovat. Vidím, jak moc potřebuji druhé lidi, abych mohla něčemu pomoci, a taky že jsou věci, na které potřebuji být sama s Bohem. Jsem zvědavá, jaké to bude, až skončím, jestli mi to třeba nebude chybět, ale dál bych provinciálku dělat nechtěla. Myslím, že bude velmi dobré, když to bude dělat někdo s jiným důrazem, s novou vizí a těším se na to.
Nás salesiánek ubývá podobně jako salesiánů. Jaké bychom měly mít plány s našimi díly a jak je zabezpečit do budoucna, když už na ně nebudeme personálně stačit?
Ano, stárneme a ubývá nás. Myslím, že u nás proces nějakých změn probíhá pořád. Za poslední dobu jsme kompletně zreformovaly střední školu v Praze-Karlíně i domov mládeže v Hradci Králové. Zatím naše díla fungují, mateřskou školu kompletně vedou laici a s laiky spolupracujeme pořád. Díla do budoucna asi zabezpečit nepotřebujeme. Pokud o naše díla budou lidi stát, budou potřebná a užitečná, pak se jich někdo ujme. A pokud ne, pak skončí.
Jaká pak bude role nás salesiánek?
To je otázka, o které hodně přemýšlím. Jaká bude role řeholníků a řeholnic, až naše generace umře a po nás zůstane hrstka jedinců? Není to otázka jenom na salesiánky, je to otázka pro celou církev ohledně řeholníků i kněží v naší Evropě. Budou jako kvas, kterého je v těstě málo, ale celé ho prokvasí, nebo jako sůl, která i v malém množství dodává jídlu chuť? Nevím. Budou muset najít svůj způsob bytí – kým mají být v budoucí církvi, kterou si já neumím představit. Ale slibuji, že jim budu fandit do posledního dechu a pak pomáhat z věčnosti.
