Virtuální hon aneb internetová šikana

By 2. 9. 2021Magazín

4/2021 MÉDIA

Anonymní identita na sociálních sítích je oblíbená skrýš všech „haterů“ a lidí, kteří vám to řeknou „rovnou od plic“. Stačí přijít s něčím jiným než s obrázkem zapadajícího slunce nebo košatého stromu na vaší zahradě, tedy s jakýmkoli názorem pro nebo proti skupině LGBT+, pro nebo proti masu, jogurtu Jogobella nebo třeba skupině J. A. R.

Jako bývalý nakladatelský redaktor si myslím, že za vše může hlavně to, že sítě nikdo nerediguje, že u příspěvků nestojí nějaký „nadredaktor“ nebo „nadeditor“, který by upravoval češtinu, vyhazoval by příspěvky, které nedosahují patřičné myšlenkové nebo stylistické úrovně, a rovnou by mazal slova nenávistná a štvavá. To je ovšem utopie, tedy představa z jiné planety a ze starých dobrých časů, kdy mohly vycházet jen redigované noviny a časopisy, které si držely ideovou a myšlenkovou kvalitu. Když hned po revoluci nastala doba „tabloidů“, tedy bulvárního tisku, byl jsem zrovna v noviciátě. Šel jsem tehdy někde na Frýdecko-místecku k zubaři a v čekárně někdo četl Blesk. Osmělil jsem se a tomu člověku jsem skoro vynadal, jak něco tak hloupého, ba stupidního může číst, že tam jsou zbytečně velká písmena, za každým nadpisem vykřičník a na konci nahé ženy. Ten bleskař na mě hleděl jak zjara, vůbec nechápal, co se do toho pletu, co je mi po tom, že si ráno koupil koblihu, kafe a Blesk. Tehdy mi došlo, že budoucnost tohoto národa leží v rukou čtenářů Blesku, protože pokud má Bles náklad milion výtisků a vedle toho třeba Lidové noviny nebo Mladá fronta měly tehdy třeba 200 tisíc, tak čtenáři těch Lidovek prostě při volbách nemají šanci.

Odhlásil jsem se a bylo

Po nástupu internetu nemá šanci už skoro nikdo, protože veškerá předvolební komunikace se přenesla na sítě a málokdo už rozlišuje mezi pravdou a lží, seriózní informací a úplně z prstu vycucanou „fake-news“.

Jedna z oblíbených praktik sociálně-síťových pronásledovatelů je „hon“. „Náhončí“ jsou často lidé, kteří přesně vědí, co se smí psát, a co ne, kdo má pravdu, a kdo ne, jaká má být morálka, a jaká ne. Jelikož ale existují továrny na lži, tzv. trollí farmy, nikdo vlastně neví a nikdy se nedozví, kdo to vlastně pod vašimi příspěvky hejtuje a trollí. Proto se moc nevyplatí odpovídat na řečnickou otázku pana Facebooka „Co se vám honí hlavou?“ moc upřímně, protože by vás přímá odpověď mohla přijít draho. Někdo vám třeba napíše: „To myslíš opravdu vážně?“ a jiný doplní: „Ty kráso, nejsi blbej?“ a vy nevíte, co vám vlastně vytýká. Lámete si nad tím hlavou, nespíte třeba, přepisujete svůj post, aby to všichni pokud možno lajkli. A stáváte se součástí kolotoče.

Publicista Matt Purple vzpomíná na svůj odchod z Twitteru: „V roce 2011 jsem byl s rodinou na dovolené v Kalifornii. Poprvé v životě jsem viděl západní pobřeží, jeli jsme po silnici I5, kolem se míhaly neznámé a nové výhledy do pouštní krajiny, cedule s exotickými názvy měst a já seděl na zadním sedadle a snažil se vymyslet nějaký štěpný bonmot a zuřivě obnovoval Twitter, abych zkontroloval, jestli mi nepřišlo oznámení. V tu chvíli na mě dolehla kosmická absurdita toho všeho. Odhlásil jsem se a bylo.“ To asi nemá cenu komentovat. Je to rozhodnutí, které mnohým lidem zachránilo nervy a zdravý rozum.

Zdeněk Jančařík