Čím dál více chápu Boha, i když o něm vím tak málo. On by jí dal kolik? Chápu, proč je Odpuštěním, Milosrdenstvím, Láskou, Životem a stále novým Začátkem. Čím dál víc je mi smutno ze všech těch spravedlivých, jako z toho pána, co se mě tuhle po přednášce opakovaně ptal: „A vidíte ve vězení nějaký pokrok, nějaké výsledky?“ To mám vždy chuť říct něco hodně sprostého. Je mi takových lidí vlastně líto. Jen zakrývají svůj strach ze smrti, jejich Bůh se s nimi totiž mazlit nebude.
Má-li Bůh pomáhat, vše se nám stane jen hledáním osobních a pastoračních strategií, jak to zařídit. Jde přece ale o to, jak bez předsudků milovat!
Jestliže by Ježíš znovu přišel, možná bychom se jako tehdy sbíhali ze všech stran se svými nemocnými, aby se jich aspoň dotkl, a dychtili po každém jeho slovu. Snad by nás setkání tentokrát změnilo, moc nás totiž tenkrát nezměnilo.
Tehdy přišel, aby nás osvobodil od starého pohledu na Boha. Nové víno a nové měchy! „Chci milosrdenství, ne oběť! Ať uděláte cokoli, bude to pořád málo na to, aby vás můj Otec přestal milovat. Už ho nemusíte usmiřovat! On je přece Láska sama, on nemůže někoho nemilovat. Říkáte, že Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích, tak tomu sami věřte!“
Slova, co jen odrážejí mou denní realitu:
„Tak co, berou si vězňové vaše slova k srdci?“ zeptal se pán důrazně.
„Smrt za smrt,“ řekla mi včera sestra, co mi brala krev, „vím své, zeť je advokát.“
„Já vím, že k přijímání nesmím,“ řekla mi dnes Zdena.
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ řekl tehdy on.
To víno si jednou jistě dáme, ale až spolu s ním.
Ladislav Heryán
Fotografie Jakub Šerých, Člověk a Víra