Salesiánský magazín 2/2025 BULHARSKO
Srdečně vás zveme na slavnostní okamžik, kterým vyvrcholí stavba našeho salesiánského centra na předměstí Staré Zagory – svěcení kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů v sobotu 24. května 2025.
Jste zváni prožít tento významný okamžik s námi a přijet na svěcení kostela do Staré Zagory. Dopravu a ubytování si však musí zajistit každý sám (vzhledem k očekávanému velkému počtu účastníků nelze počítat s možností ubytovat se přímo v objektu salesiánského centra). Je možné přidat se k autobusové výpravě, kterou pořádá boskovický farník a jeden z organizátorů tradičního BoscoCupu pan Lukáš Kunčar. Neváhejte a hlaste se! V autobuse jsou ještě volná místa. Nenechávejte to na poslední chvíli. Usnadníte tím práci organizátorům. Více informací najdete na stránce https://jedemesvetitkostel.kulsoft.cz/.
Salesiáni z naší provincie působí v Bulharsku od roku 1994, nejdříve ve městě Kazanlak a později ve Staré Zagoře, kde v roce 2013 zahájili stavbu kostela a vzdělávacího střediska. Dílo je zaměřené především na romskou komunitu, která žije na periferii města ve veliké chudobě. Nejen se stavbou salesiánům podává pomocnou ruku mnoho místních, ale také řada dobrovolníků z Česka. Manželé František a Maruška Jelečkovi se do Bulharska přestěhovali, aby salesiánům se stavbou pomohli, a na celém díle tedy mají významný podíl. Pojďte se na stavbu podívat Františkovýma očima.
Stavba, která vyrostla z mnoha zázraků a nezištné pomoci
Dovolte mi zavzpomínat na to, jak probíhala stavba vzdělávacího střediska a kostela ve Staré Zagoře. Pohled to bude subjektivní a osobní – zkusím vás provést okamžiky, které se mě hluboce dotkly.
V roce 2013 salesiáni světili základní kámen stavby. O rok později jsem se skupinou brigádníků ze Sebranic navštívil Starou Zagoru. Otec Martin Jílek nám ukazoval zarostlé místo, skládku, pozemek u romské čtvrti, který by si nikdo nevybral, a hrdě řekl: „Tady budeme stavět.“
Když jsme v roce 2016 s mojí Maruškou vezli do Bulharska materiál, přijeli jsme do rozestavěného díla. V té době nebylo možné některé věci koupit na místě, a tak jsme je přiváželi dodávkou. Část domu měla hotové podzemní patro a přízemí, ale část chyběla. Všude bylo plno lidí, betonu a železa. Když jsem pozoroval stavbu, nedokázal jsem si ani představit, co vlastně salesiáni budují a jak bude výsledný objekt vypadat.
Další vzpomínkou je pro mě rok 2019, kdy jsme se do Bulharska přestěhovali a začali salesiánům pomáhat. Dům, hrubá stavba, už stál – bez oken a fasád. První týdny jsem se na stavbě neustále ztrácel – tři schodiště, dvě podzemní a čtyři nadzemní patra. Chodil jsem s baterkou a přeskakoval prodlužovačky vedoucí k reflektorům, kterými si dělníci svítili. A pak to přišlo: „Budiž světlo!“ Jeden z nejsilnějších momentů – komunitní dům dostal elektřinu. Najednou nebyla budova temná a vlhká, ale prozářená světlem.
„Plameny šlehaly kolem celého pozemku“
Jedno letní nedělní odpoledne začalo mezi naší stavbou a romskou čtvrtí hořet. Maruška zahlédla kouř, okamžitě jsme se seběhli, volali hasiče, tahali hadice a snažili se hasit. Oheň se blížil. Plameny šlehaly kolem celého pozemku. Dřevěné ploty, nedokončená fasáda z polystyrenu – kdyby to chytlo, byl by konec. A tehdy se objevil zázrak. Za plotem stáli tři romští tatínci, jejichž děti k nám chodily do střediska. Byli bosí, v rukou lopaty a hrábě – přišli pomoci. Oheň nešel na jejich domy, ale na nás. A oni nám přišli na pomoc. V ten moment jsem si uvědomil: nejsme sami.
Pro stavbu kostela a vzdělávacího střediska nebyl důležitý jen materiál, ale důležití byli především lidé. Mnohokrát nám pomohli dobrovolníci z České republiky, Bulharska anebo z romské čtvrti. Třeba chlapi brigádníci z ČR, kteří neváhali cestovat stovky kilometrů, vzali si dovolenou, dovezli si vlastní nářadí, aby nám pomohli s omítkami, dlažbou, lešením nebo s tím, co zrovna bylo potřeba. Jsou mezi nimi i rekordmani, kteří zde byli na brigádě patnáctkrát.
Další výrazný okamžik přišel při kolaudaci první části budovy. Bylo zde mnoho lidí z komise a my jsme nevěděli, co přesně očekávat. Všichni jsme byli cizinci a nevěděli jsme, jak v Bulharsku probíhá kolaudace. Přišli jsme do patra komunity a vysvětlovali, že tato část je pro kněze. Jedna z inspektorek se zastavila a s bázní v hlase se zeptala: „Mohu nakouknout přes práh?“ V tu chvíli jsem věděl, že vše dobře dopadne. I pro ně to bylo poprvé, kdy kolaudovali „klášter“ a budoucí kostel.
Zvony otce Martina
Zvláštní kapitolou byla stavba hřiště. Jakmile se začalo pracovat s dětmi, brzy se ukázalo, že chybí místo, kde by se mohly vyběhat. Jenže hřiště nebylo etapou stavby. A tak jsme se pustili do kampaní, sbírek a objíždění dárců. Díky spoustě přátel a dobrovolníků se to povedlo. Museli jsme bagrovat – odvezlo se přes sto náklaďáků hlíny a odpadu (náš pozemek je původně zčásti skládka). Pomáhali bulharští skauti, kteří celý víkend míchali beton. A pak přišel další zázrak. Přítel z Česka se mě ptal na povrch hřiště. Řekl jsem mu, že chceme asfalt – levný, trvanlivý, funkční. Zamyslel se a za týden mi řekl: „Počítejte s milionem. Já vám s tím pomůžu, ať to uděláte pořádně.“ A tak má naše hřiště nejmodernější povrch v celé Staré Zagoře.
Jeden z nejsilnějších momentů byl spojen se zvony. Když zemřel salesián otec Martin Jílek, jeho rodina se rozhodla nechat odlít zvon na jeho památku. Myšlenka se rozrostla a nakonec vznikla sbírka na celou zvonici. Původně měl být jen jeden zvon, pak se přidaly další, až byly nakonec čtyři, aby mohly hrát melodii. Sbírka začala ve složité době, kdy se mnoho dárců soustředilo na pomoc Ukrajině, a já měl obavy, zda se to podaří. Ale stovky dárců z Česka i Bulharska se zapojily – a 364 dní od zahájení sbírky zvony ve Staré Zagoře poprvé zvonily.
Podobných momentů bych mohl vyjmenovat stovky – ne všechny byly snadné. Ale celé dílo je provázeno zázraky. Díky vám všem, kdo se za nás modlíte. Díky vám, kdo pomáháte. Děkujeme! A srdečně vás zveme na slavnostní svěcení kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů.
František Jeleček
Foto: Archiv salesiánského centra v Bulharsku
