Salesiánský magazín 5/2024
Salesián P. Jan Vývoda, kterému nikdo neřekne jinak než Jenda, brzy oslaví sté narozeniny. Přesto by se svou vitalitou většinu z nás strčil do kapsy.
Narodil se 21. prosince 1924 v Hranicích na Moravě. V roce 1947 vstoupl k salesiánům do noviciátu, ale o tři roky později zažil likvidaci řádu komunistickou státní mocí. Salesiánem zůstal po celou dobu totality, tajně byl v roce 1967 vysvěcen na kněze a převážnou část života žil a působil v pražské farnosti Kobylisy, kam jsem se za ním vypravil.
Jendo, brzo budeš mít sto let. Co bys chtěl ještě v životě udělat?
Těším se, že už umřu. Tajemství dlouhověkosti je neumřít. Ale to není bezbolestná záležitost. Já jsem si velice přál, abych se toho už zbavil. Ale dotáhli mě na polikliniku do Stodůlek a tam mi napíchali ruku a nohu a ta chuť umírat mě přešla. Pořád jsem si vědom, že nemám hotovo. Představte si, zavolala mi nějaká paní, jestli může přijít. Já jsem řekl: „Samozřejmě, co by ne.“ No přišla a já jsem se dozvěděl, že přijela z Brna. To mi vyrazilo dech. Viděla v televizi, že jsem něco vyprávěl o Staříčkovi (P. Ignác Stuchlý, pozn. red.), a měla chuť si se mnou popovídat. Já se nepovažuju za nic mimořádného, ale pořád za mnou chodí lidé, kteří něco potřebují. Snažím se každému vyjít vstříc.
Sto let na cestě s Bohem už je pěkná štreka. Jak se ti s ním šlo?
Přijímám příležitosti, které mi Pán Bůh nahrává. Musíme vědět, že jsme dostali k dispozici Pannu Marii, aby nám pomáhala. A ona nám skutečně chce pomáhat. Já jsem se s ní domluvil a bez ní nejdu k oltáři. Ona vidí do každého člověka a ví, co potřebuje. Vnukne mi slova, která jsou pro ty konkrétní lidi důležitá. Já o tom nic nevím, ale lidé pak řeknou: „Přesně toto jsem potřeboval vědět.“ To je úžasná věc. Já jsem mimo, já za to nemůžu.
V Kobylisích jsi už od roku 1969, tedy celých 55 let. Jak se ti podařilo vydržet na jednom místě tak dlouho?
Mně se podařilo v Kobylisích vytvořit takové prostředí, že tady bylo pořád plno. Rozšířili jsme kapli a architekt, který to dělal, přišel za tři měsíce a říká: „Neodhadli jsme to. Už je to zase plné.“ Dařilo se mi vytvářet dobré vztahy. Don Bosco nám říká: „Chovejte se tak, aby nás lidé mohli mít rádi.“ A to jsem přijal.
Jsi známý pohřební kazatel. Co lidé potřebují slyšet při posledním rozloučení?
Byl jsem na pohřbu v Olšanech. Když se se mnou po obřadu přišla rozloučit paní, co měla na starost obřadní síň, řekl jsem jí: „Víš o tom, že Pán Bůh s tebou počítá?“ Rozzářily se jí oči a skočila mi kolem krku. Taková drobnost nic nestojí, ale je strašně důležité říct lidem pravdu. Třeba nejsou pokřtění, nechodí do kostela, nevěří, ale potřebují slyšet, že se s nimi počítá.
Kdy jsi byl v životě nejšťastnější?
Já jsem šťastný pořád. Radost můžeme rozdávat v každém věku. Snažím se, aby bylo v kostele pěkné prostředí, a chci dávat lidem najevo, že jsou důležití, že Pán s každým počítá. Úsměv dělá velké věci, ten oslovuje člověka.
Zasvětil jsi život mladým. Co jsi dostal od nich?
Máme vytvářet prostředí, které je užitečné, a to prostředí pak působí i na nás. Chovejte se tak, aby vás druzí mohli mít rádi. A to, že mě druzí mají rádi, je odezva. Je to radost, že moje práce má nějaký smysl.
Jakou budoucnost by sis přál pro dnešní mladé lidi?
Aby našli někoho, kdo by jim ukázal cestu k pravdě. Potřebují přátelství a hezké vztahy. Vztahy lidí, kteří jsou na úrovni, aby je vedli k tomu, co je dobré. Protože i mezi salesiány jsou lidé, kteří nežijí pro druhé, ale hledají, jak by oni vynikli. Ale to je falešné, neužitečné. To člověka odrazuje. Potřebují dorůst.
Česká provincie SDB bude brzy, podobně jako ty, slavit 100 let. Co bys salesiánům popřál do další stovky?
Aby oslovovali mladé natolik, aby salesiáni nevymřeli. Aby přitahovali. Aby dovedli vytvářet prostředí, které přináší radost. Jsme neustále ve službě. Máme poslání rozdávat radost. Je potřeba odhlédnout od vlastních plánů a žít pro druhé. Musíme si uvědomovat, že jsme v Boží službě. Pán Ježíš nám dal jasné směrnice. A dal nám Panu Marii, která nám chce pomáhat, která se nabízí. Když to člověk přijme, tak ona najde způsob, jak nás srovnat, abychom pochopili poslání, které jsme dostali. Protože Pán Bůh s každým člověkem počítá, bez výjimky. Každý člověk dostává dary, ale vždycky jich dostává víc, než potřebuje. Musíme si uvědomit, že většinu darů dostáváme pro druhé, abychom měli co rozdávat. To potom vytváří pěkné vztahy. To nám pomáhá, abychom byli užiteční.
Měl bys nějaký vzkaz pro salesiánskou rodinu?
Abychom žili tak, jak to doporučuje Don Bosco. Abychom věděli, že máme poslání rozdávat radost, to je naše samozřejmá povinnost. Pán Bůh chce působit skrze nás. Každého má rád. S každým člověkem počítá. Ale někdo jim musí ukázat cestu, a to jsme my. My máme být tím světlem. Máme ukazovat, jak se má žít. Je spousta lidí, kteří o Bohu neví nic. A my musíme být tím člověkem, který ukazuje správnou cestu a umožňuje přístup, aby pochopili, kdo je to Bůh. On do našeho srdce vložil touhu po lásce. Každý člověk se potřebuje setkat s někým, kdo ho bude mít rád. A Pán Ježíš říká: „Až se uvidíme, vaše srdce se zaraduje a tu radost už vám nikdo nevezme.“ To je budoucnost. Protože my nejsme schopni odmítnout lásku. Bůh je nekonečné dobro, nekonečná láska.
Jan Kvapil