Skip to main content

Startuje milostivé léto svatého Františka Saleského

By 22. 2. 202212 května, 2022Magazín, Spiritualita

1/2022 SPIRITUALITA

V prosinci 2022 (28. 12.) uplyne 400 let od smrti „světce laskavosti“, inspirátora svatého Jana Boska, propagátora výroku Dej mi duše, ostatní si vezmi, velikána humanistické doby, který dal salesiánům jméno: svatého Františka Saleského.

Jak to bylo s jeho smrtí a kolik je to vlastně let od jeho pohřbu? V prosinci 1622 byl ženevský biskup a neúnavný bojovník za katolickou víru v porevoluční Francii pozván na dvůr savojského knížete Karla Emanuela I. do Lyonu. Po příjezdu do města postihl sv. Františka infarkt v lyonském útulku sester vizitantinek. Zemřel těsně po hlavním vánočním svátku 28. prosince 1622. Přes odpor lyonských katolíků byly jeho ostatky převezeny do kláštera vizitantinek, které Saleský založil spolu se sv. Františkou de Chantal, do Anneçy. Tam byl slavnostně pohřben v klášterním kostele dne 24. ledna 1623, tedy před 399 lety. Dnes tedy neslavíme oněch 400 let od jeho pohřbu, ale hlavní představený salesiánů odstartoval „milostivé léto“ (dodici mesi di grazia) sv. Františka Saleského, jež bude trvat celý rok.

Jak píše don Ángel F. Artime ve svém okružním listě, „po 400 letech jsou výzvy sv. Františka k obnově křesťanského života, jeho metoda duchovního doprovázení a humanistická vize vztahu člověka k Bohu stále živé a aktuální“. Sv. František dokázal přetavit své vysoké vzdělání a jemné šlechtické způsoby, které si odnášel z rodových kořenů, do nadšeného apoštolátu v jednom z nejtěžších bojišť své doby: do Savojska, do kraje kolem Ženevského a Anneçyského jezera, kalvínského kraje, kde šlo katolickému biskupovi, který nesměl do svého biskupského města, stále o život. Vytrvalostí, přívětivostí a laskavým přístupem, svými letáky a knihami, obracel srdce místního obyvatelstva. Dnes nepřebíráme ani tolik jeho náboženskou bojovnost, ale jeho poselství „medu“, na který „se nalepí více much než na sudy octa“, jak krásně praví ve své největší knize Filotea.

Zdeněk Jančařík

Výchova je věcí srdce

Před několika lety jsem měla možnost se věnovat delší čas právě tématu Místo lásky v životě a díle svatého Františka Saleského. Ráda bych se o to s vámi v následujících příspěvcích velmi stručně podělila. Věřím, že to může přinést nový úhel pohledu na kořeny naší spirituality a pomoci k hlubší radosti ze salesiánského povolání.

Vždy mě velmi oslovovala věta Dona Boska, kterou odkázal svým následovníkům jako tajemství úspěchu svého výchovného poslání k mládeži: „Výchova je záležitostí srdce a pouze Bůh je jeho Pánem.“ Výrok se dá pojmout z různých perspektiv, ale pro správné uchopení smyslu se mi zdá podstatné vnímat, co pro autora znamenalo srdce a jak se vztahuje tato lidská mohutnost k Bohu jako Pánu. To objasňuje, jaké postavení má srdce v salesiánské spiritualitě, potažmo ve výchově. František Saleský nesouhlasil s lidmi, kteří začínali s formací člověka zvnějšku, věděl, že je třeba se dotknout srdce, z něhož vychází všechno lidské konání.

Lidské srdce je v biblickém jazyku považováno za sídlo lásky. Nejinak tomu bylo i pro našeho světce. Byl přesvědčen, že člověk je přirozeně přitahován k tomu, aby miloval Boha, a to i po prvotním hříchu, a že tato láska je zároveň pramenem i cílem našeho života. Pro vychovatele je velmi důležité pochopení lidského srdce. Srdce je totiž místem, v kterém se rozhoduje, a je velmi podstatné, kdo mu panuje. František dobře ví, že komu patří srdce, tomu patří celý člověk.

Díky této práci jsem objevila, proč byl právě v tomto bodě tak neústupný. Kdosi o něm řekl, že je velkým učitelem spirituality lásky, kterou teoreticky uspořádal do systému. Když čteme jeho díla, můžeme sledovat cesty lásky, po kterých nás jako opravdový učitel mistrně vede. Nejedná se ani v nejmenším o nudné a nezáživné čtení, jak by se mohlo zdát.

František je výborným vůdcem také proto, že umí o nejvznešenějších záležitostech, o lásce k Bohu a člověku, mluvit prostě a používá mnoho příkladů z přírody či ze života. Neobrací se pouze k vybrané duchovní elitě, ale ke všem lidem, jak je to v souladu s jeho nejhlubším přesvědčením, že svatost, a tudíž cesta lásky, je pro všechny. To ale neubírá nic na vážnosti jeho teologického přístupu. I tímto způsobem nám odhaluje část Boží tváře: Boha, který je člověku velmi blízký, až do té míry, že se s ním v Ježíši Kristu ztotožňuje. Zároveň je to Bůh vznešený a absolutně přesažný. Svatý František se ostatně na Boha nepřestává stále znovu dívat a ve své antropologii z této kontemplace důsledně vychází. Cesta získání lidského srdce pro Boží lásku trvá sice delší čas, než pokud bychom zvolili cestu strachu či pouhého volního plnění příkazů, zato však má trvalejší charakter a vede ke svatosti, jak můžeme vidět na ženě, kterou tímto způsobem vedl, na baronce de Chantal. Cesta kultivace srdce odpovídá také tomu, jak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Jak lépe bychom mohli naplnit toto poslání, než právě v lásce?

Inspirace pro praktický život

Jak rozumím větě Výchova je záležitostí srdce a pouze Bůh je jeho Pánem – a co to konkrétně znamená pro můj život?

Jana Svobodová, FMA

Opravovat svatou Martu

Myšlenky někdejší české inspektorky FMA Jany Svobodové ilustruje ukázka z Dopisů sv. Františka Saleského sv. Janě de Chantal. Světec rozjímá nad evangelním textem o Ježíšově návštěvě Betánie, kdy ho Marta obsluhuje a Marie zbožně naslouchá u jeho nohou. Je to klasická teologická pasáž, která vyzdvihuje spirituální přístup nad praktickým, vita contemplativa nad vita activa. I v tomto úryvku vidíme Františkův přístup k laskavosti, vlídnosti – v jeho pohledu primární ctnosti: „Včera a předevčírem jsem zakoušel neobyčejnou útěchu v domě svaté Marty v Betánii. Viděl jsem ji tak upřímně zaměstnanou obsloužit našeho Pána a podle mého názoru také trochu žárlivou na tu radost, kterou její sestra zakoušela u Jeho nohou.

Je pravdou, moje drahá Dcero, že měla důvod velice toužit pomoci jí ve službě jejímu drahému hostu, ale neměla důvod chtít, aby její sestra přerušila kontemplaci jeho slov a zanechala milého Ježíše úplně samotného. Její prsa, nalitá mlékem vlídnosti, jí působila pronikavou bolest a k tomu, aby se tato bolest umenšila, by bylo třeba alespoň jednoho dítěte, které by z nich sálo a živilo se tímto nebeským nápojem. Víte, jak jsem myslel, že se mohly usmířit sestry dvou odlišných názorů? Chtěl jsem, aby naše drahá učitelka, svatá Marta, přišla k nohám našeho Pána namísto své sestry a její sestra, aby šla dokončit přípravu večeře. Takto by si bývaly mohly rozdělit práci a odpočinek jako dvě sestry, které mají dobré srdce. Myslím, že našemu Pánu by bylo milé, kdyby to bylo tak.

Když však chtěla nechat našeho Spasitele samotného, zdá se mi, že by neměla pravdu, protože On nepřišel na svět proto, aby žil v samotě, nýbrž proto, aby byl s lidskými syny. Není to moc divný nárok, chtít opravovat naši dobrou a svatou Martu? Ach, dělám to z lásky, kterou k ní Mám. Navíc se domnívám, že když to tehdy neudělala, ráda to učiní u svých dcer tím, že schválí to, aby rozdělily svůj čas tak, že větší část z něho dají vnějším projevům lásky a nejlepší část budou věnovat vnitřní kontemplaci. Já z toho těžím až teď, zatímco Vám píšu, protože tehdy jsem na tohle nemyslel. Tehdy jsem nevěnoval pozornost ničemu jinému, než co se odehrávalo v tajemství.“

Dopisy sv. Františka Saleského
přeložili P. Jan Ihnát, SDB a Jiřina Giusio
vyšlo vlastním nákladem