Vyprávím příběh přes třicet let starý, který se píše od roku 1991, příběh o projektu rovných příležitostí ve vzdělávání. Tehdy se tomu říkalo integrace, dnes se tomu říká inkluze.
Libor Podešva, ASC, Zdeněk Jančařík, SDB / Fotografie: Jindřich Štreit
Vyšlo v Salesiánském magazínu 2/2026
Rovný přístup je lidské právo
Před čtyřmi lety jsem z nějakého pohnutí začal psát příběh školy, kterou jsem založil a prožíval přes třicet let. Byl jsem v roli salesiána spolupracovníka a na utváření školy jsem pracoval s kolegy – učiteli a s dalšími spolubratry spolupracovníky. Někteří se mnou šli celou dobu, někteří pomáhali prací či financemi a podporovali nás. Někteří salesiáni sehráli klíčovou roli, hlavně v prvních deseti letech – byli to především Jan Jiříček, Benno Beneš a další.
„Děti se učí tomu, že i pokud mají nějaké znevýhodnění, mají právo být účastníkem společenství, mohou si říct o pomoc nebo pomoc nabídnout.“
Někteří lidé mi říkali: „Nepiš knihu, nikdo nečte.“ „Neříkej slovo inkluze, je to sprosté slovo.“ „Nikdo tě nebude poslouchat, nebo budou naštvaní.“ Ale budu o tom mluvit, protože rovný přístup je lidské právo. A každý má právo vstoupit do společnosti s těmi druhými, ať tomu říkáme jakkoliv.
Ještě říkali: „Proč zápas o člověka? S čím zápasíš?“ Zápasím se školským systémem. Školský systém může být požehnáním, ale může být také zmatením. Zmatením toho, co má dělat.
Na počátku jsem byl otec neslyšící dcery a věděl jsem, co znamená být jiný. Profesí jsem byl strojní inženýr ve fabrice a věděl jsem, co se má dít v dílnách. Proto mě fascinovalo, že Jan Amos Komenský o škole mluví jako o dílně lidskosti. A představu lidskosti jsem získal mimo jiné u salesiánů, a to salesiánskou formací. V knize krok za krokem popisuji naši cestu vzdělávání a výchovy, důraz na výchovu, vztahy, hodnoty, komunitu, ale také dovednosti, které jsme získali a které nás posouvaly k dosažení vize rovného přístupu. Myslím, že jsme uspěli.
Libor Podešva, ASC
Kronika školy Integra
Nad knížkou Škola Integra – Zápas o člověka jsme se s Liborem Podešvou sešli poprvé ještě za covidu před pěti nebo šesti lety. Libor kroutil v roli ředitele své poslední roky a moc mu leželo na srdci, aby zaznamenal neuvěřitelnou story, jak téměř z ničeho spolu s pár kamarády vydupal ze země základní školu, která od svého počátku přizvala do svých učeben také děti s handicapem.
„Děti se učí tomu, že každý je jiný, ale jinakost není důvodem k odmítání druhého – učí se vzájemnému respektu.“
Legislativa byla v raných devadesátkách v plenkách, málokdo kolem Libora tomu projektu věřil, rodiče se toho báli, nebyla pořádná budova, chybělo adekvátní vzdělání kantorů i obecné inkluzivní smýšlení společnosti. Libor sám coby self-made-man prošel trnitou cestou od inženýra-technika, rodiče, salesiána spolupracovníka po ředitele školy, která plula proti většinovému proudu. Naštěstí už při zakládání školy našel podporu salesiánské rodiny, města Vsetín i několika odborníků, kteří při něm stáli (Josef Krátoška, Zdeněk Kalhous, Josef Konečný, Jan Michalík a další), pomohli mu k pedagogickému dovzdělávání a přicházeli s užitečnými nápady. Ze školy se po několika letech stala laboratoř inkluze/integrace, která obstála.
V knize jsou zaznamenány jednotlivé etapy vývoje školy, čtenářsky vděčná jsou svědectví kantorů, vychovatelů i personálu – lidí, kteří už na škole dávno nejsou a pohlížejí nazpět s nadhledem a humorem. Z textu je patrné, že Liborovou láskou jsou úvodní a závěrečné rituály s dětmi, které do školy nastupovaly a školu absolvovaly. Ze začátku bylo důležité aktivovat veřejnost pro empatii s dětmi a lidmi s handicapem, takže zaměstnanci školy spolu s dětmi vyjížděli mezi lidi do Vsetína, například všichni (i zdraví) na vozíčku, a ukazovali lidem na ulici, co prožívají lidé s vozíčkem, když se jim do cesty postaví obrubník nebo schody. To všechno a mnoho jiného je živě podáno autorovým nezaměnitelně razantním stylem psaní.
Knihu je k dostání na www.doron.cz
Knížka má také odborný rozměr. Libor Podešva v ní zachytil jednotlivé evropské projekty (Příležitost pro všechny I, II a III), které podpořily postgraduální vzdělání pedagogických zaměstnanců. Liborovi hodně záleželo na tom, aby kniha nebyla jen běžně čtivá, ale aby ji mohl s užitkem vzít do ruky také pedagog a jakýkoli vychovatel.
Jednotlivé kapitoly jsou doprovázeny krásnými černobílými fotkami Jindřicha Štreita, které vznikly v prvním desetiletí školy a perfektně ilustrují nadšení zakladatelských časů.
Na knize jsme s Liborem pracovali usilovně, někdy až do vyčerpání! Několikrát mně poslal pár nových souborů, v nichž přepracoval už hotové a zredigované texty, a já jsem ztrácel naději, že se ve všech těch souborech ve finále vyznám a dám je dohromady. Nakonec to dobře dopadlo a z tiskárny přišla zásluhou salesiána spolupracovníka Jirky Mička krásná zelená knížka v grafické úpravě jeho dcery Karolíny Mičkové. Knihu stojí za to číst, je totiž nejen součástí historie jedné školy, ale především našeho salesiánského díla a je dokladem toho, že salesiáni spolupracovníci dokážou velké věci. Libore, děkuji za těch pět let života s tvojí školou i za knížku!
Zdeněk Jančařík, SDB
Ukázky z knihy
„Děti se učí tomu, že každý má šanci na úspěch – i ti, kteří se potýkají s ‚překážkami navíc‘ (např. zdravotním postižením), mohou dojít k cíli – žáci s handicapem i bez něho se učí aktivně překonávat obtíže, vzájemně se tolerovat, pomáhat si.“
Základní škola Integra vznikla v době, kdy pojem inkluzivní vzdělávání nebyl součástí běžného pedagogického diskurzu. Přesto se právě zde již na počátku devadesátých let minulého století cíleně vytvářelo prostředí, které respektovalo potřeby každého dítěte bez ohledu na jeho schopnosti, zdravotní stav či sociální zázemí. Kniha mapuje mimořádnou cestu školy, jež se svým hodnotovým ukotvením a pedagogickým působením řadí mezi výjimečné vzdělávací instituce v České republice. Ve vzpomínkách jejího zakladatele a dlouhodobého ředitele Libora Podešvy se zrcadlí příběh školy, která byla vždy o krok napřed. Otevřená, vnímavá, pokorná, ale zároveň pevná ve svém směřování a přesvědčení, že lidskost, rovný přístup a odborná péče nemají být výsadou, ale základem výchovy a vzdělávání dětí.
(…)
Jan Novotný, učitel, od 1. 9. 2024 ředitel školy
Podle mě se na Integře snažíme žít křesťanství v praxi – každé dítě chceme přijímat, jak ho Bůh stvořil, tedy jako jedinečné a milované. To vidím jako zásadní. Jestliže se dítě ve škole cítí přijato i se svými odlišnostmi, může se cítit bezpečně a plně se soustředit na rozvíjení vědomostí, znalostí a dovedností. Navíc může čerpat podporu od spolužáků, má-li s nimi přátelský vztah. Velmi se mi líbí, že na naší škole vedeme žáky každé třídy k vytváření výchovného společenství.
(…)
Ladislav Dulava, salesián spolupracovník, tatínek tří žáků ZŠ Integra
„Děti se učí tomu, že každý vyniká v něčem jiném, někdo má vynikající výkony, jiný může ostatní obohatit např. tím, jak se k nim chová a podporuje kolektiv. Výkon není jediné, co člověku dává hodnotu.“
Asi v roce 1993 jsem se od kamarádů v hospodě a na vandru po horách nedaleko Vidče dozvěděl o zajímavé aktivitě neznámého začínajícího ředitele Libora Podešvy v prostorách bývalé učebny autoškoly a školky. S několika zapálenými lidmi se pustil do velice zajímavého projektu a v jedné škole spojil zdravé děti s dětmi s handicapem. Nejsem lékař ani psycholog ani zdravotník, ale jedno mi bylo jasné: separování, odstrkování a izolace dětí v ústavech nejsou správné. A je to na škodu pro obě strany. (…)
Po poradě s manželkou jsme postupně své tři děti svěřili tomuto netradičnímu školnímu zařízení. A do dnešních dnů toho nelitujeme. (…)
Já, postižený davovou socialistickou výchovou, se někdy nestačím divit, jakým způsobem se dá pracovat s naší budoucí generací. Přítomnost vozíčkářů mezi zdravými dětmi se mi líbí a na svých dětech občas pozoruji sociální vnímavost a citlivost.