4/2019 ZAMYŠLENÍ
(Mt 9,35–38)
Všechna čtyři evangelia nám říkají, že před Ježíšovým veřejným působením vystoupil Jan Křtitel a přitáhl k sobě zástupy. Nejprve pobýval na nepřístupných místech a později u řeky Jordán, kde jeho posluchači mohli přijmout křest jako znamení pokání. Mnohé podoby křesťanského poustevnického a mnišského života odrážejí tento přístup. Lidé přicházejí a setkávají se s osamělými poustevníky nebo navštěvují kláštery, kde prostřednictvím zasvěcených mužů nebo žen potkávají Boží milost.
Salesiánské charisma, podobně jako mnohá jiná společenství zasvěceného apoštolského života, se inspiruje více Ježíšem, který si na rozdíl od Jana Křtitele nevybírá jedno konkrétní místo, kde by ho lidé mohli vyhledat. Naopak, chodí po městech a vsích, setkává se se zástupy na různých místech.
Touha setkat se s člověkem a jít mu vstříc pohání Ježíše a měla by pohnout i salesiány. Nechceme jen čekat, vycházíme vstříc, přibližujeme se. Tento náš pohyb by měl vést také k pohybu lidí, kteří nás vyhledávají a naslouchají Božímu slovu.
Druhou vlastností salesiánského ducha je soucit a touha být pastýřem těch, kteří jsou vysílení a skleslí. Být pastýřem znamená přivádět ovce na pastviny a do bezpečí, starat se o člověka. Pro salesiána být pastýřem znamená být ve službě lidem.
Třetí skutečnost se zrcadlí v životě Dona Boska, totiž v jeho touze zapojit co nejvíc lidí do svého poslání, jít ke skleslým a vysíleným. Ježíš chce zapojit mnohé a prosí ty, kteří s ním jsou už ve spojení, aby se modlili za další. Don Bosco chce mít kolem sebe velké společenství, které se spojuje na cestě stejným směrem, protože je hodně znavených a skleslých.
Tři salesiánské vlastnosti, které pramení z jednání Dobrého pastýře, patří k abecedě křesťana v současném světě. Neboť setkání s člověkem tam, kde žije, soucítit s ním a dodávat mu radost a naději, spojovat se pro jeho dobro, to je proroctví, které platí pro všechny časy.
Pavol Grach, SDB