S pánem Bohem jsme si plácli

By 3. 6. 2021Magazín

3/2021 SALESIÁNI

Vlastík Vajďák se narodil v roce 1981 ve Zlíně, vystudoval učitelství a šest let učil na základní škole. První sliby složil v roce 2014, prošel noviciátem v Popradu a studiem filozofie v Žilině. V září 2020 složil věčné sliby v salesiánské kongregaci.  V současné době studuje v Jeruzalémě Salesiánskou pontifikální univerzitu. 12. června ho čeká jáhenské svěcení.

Vlastíku, řekni nám něco o sobě…

Pocházím ze Zlína, mám dva mladší sourozence bratra a sestru. Celá má rodina bydlí ve Zlíně a v jeho nejbližším okolí. Velice rád chodím na procházky do přírody, baví mě plavat a miluji lyžování (hlavně sjezdové).

Kdy ses poprvé setkal s Donem Boskem a čím tě oslovil? 

Kdy to bylo úplně poprvé, si nepamatuji. Když jsem byl u salesiánů jako účastník nebo dobrovolník, tak jsem Dona Boska zas až tak moc neřešil. Bavily mě akce a společenství; duchovní život jsem měl spíše spojen s adoracemi. S Donem Boskem mě blíže seznámili salesiáni spolupracovníci. Pracoval jsem v té době jako učitel, na animátora jsem se cítil už starý, a věděl jsem, že se ve své učitelské práci potřebuji něčeho držet. Tehdy jsem si vzpomněl, že vlastně u salesiánů mluvili o Donu Boskovi, který byl učitelem a vychovatelem, tudíž bych se jím mohl nechat inspirovat. Salesiáni spolupracovníci mi dali životopis Dona Boska a já o něm začal přemýšlet jako o učiteli a pedagogovi.

Loni na podzim jsi ložil věčné sliby. Proč právě rozhodnutí pro řeholní život? Dnes je potřeba mužů-otců možná stejně akutní, nebo ne? 

Prostě jsme si s Pánem Bohem plácli na to, že budu řeholníkem. Povolání vnímám jako utváření svého životního příběhu s Bohem, který je mým průvodcem a rádcem. Mně se zdálo, že mi nabízí duchovní povolání. Dlouho jsem to odmítal, plánoval jsem rodinu, vzal si úvěry z banky a koupil byt. Jsem přesvědčen o tom, že kdybych tímto směrem pokračoval dál, oženil se a měl děti, že by Pán Bůh s tím neměl problém. Nicméně nabídka duchovního povolání tam pořád někde tak visela a já si říkal, zkus to, co kdyby náhodou…

Už brzy přijmeš jáhenské svěcení. Co to pro tebe znamená? Co podstatného se změní? 

No budu mít v kostele vždycky rezervované místo k sezení! Ale vážně, podle církevního práva i nauky církve se toho změní poměrně dost. Pro mne osobně je to důležitý krok na cestě ke kněžství a motivace k duchovnímu růstu. Zároveň budu více sloužit ostatním, což je jeden z nejdůležitějších rysů jáhenství.

Povoláním salesiánů je věnovat se dětem a mladým. Co tě k nim táhne?

Snaha předat jim něco ze salesiánských hodnot. Baví mne být mezi nimi, pomáhat jim objevovat Boha, svět a jejich místo v životě.

A jak je to teď během tvých studií v Jeruzalémě – dostaneš se vůbec k mladým? Kdo je chudá mládež v Izraeli?

Situace v Izraeli je velmi specifická. Když si odmyslíme turisty, tak katolíci jsou tady buď Arabové (hlavně v okolí Nazareta), anebo potomci imigrantů, hlavně z Filipín. Práce s nimi mne zasáhla asi nejvíce. Jejich maminky tady pracují většinou jako ošetřovatelky. Otec je často na Filipínách, nebo neznámý. Dítě, které se zde Filipíncům narodí, může chodit normálně do místních hebrejských škol, nicméně před státem je cizinec a nemá právo tu zůstat. Dochází k tomu, že se děti začnou svým rodičům a příbuzným velmi odcizovat. Na Filipínách v životě nebyly, jejich kamarádi jsou místní děti, vzniká jazyková bariéra mezi rodiči a dětmi, protože děti mluví hebrejsky a velká část rodičů hebrejštině nerozumí. V období dospívání jsou některé tyto děti ztracené. Mají velkou krizi identity – necítí se jako Filipínci a ani jako Izraelci. Možná tyto děti po ekonomické stránce úplně nestrádají, ale přesto je považuji za jednu z našich nejdůležitějších cílových skupin.

V Izraeli jsi zatím prožil tři roky a rok máš ještě před sebou. Když se ohlédneš, co nejdůležitějšího ti toto období na tvé duchovní cestě dalo? 

Určitě jsem tady měl možnost hodně načerpat. Když čtu Bibli, začínají se mi vybavovat místa ze Svaté země.  Už to není až tak abstraktní. Zatím to nejdůležitější bylo rozhodnutí k věčným slibům. Člověk sice k tomuto rozhodnutí směřuje několik let, ale není to automatika, a ne vždy jde všechno jako po másle. Nová zkušenost je kontakt s judaismem a islámem. Všichni se tu tak mícháme na pár kilometrech čtverečních; to, co člověk četl v různých průvodcích, má tady hezky naservírováno. 

Tvoje nejoblíbenější místo v Izraeli a proč? 

Je to chrám Božího hrobu. Za prvé to mám blízko a teď v době covidu je to opravdu místo modlitby. Často tam teď v kapli františkánů bývám úplně sám, nějak mne to místo fascinuje a přitahuje.

Jak vnímáš život v komunitě? Co tě baví, co ti dává smysl a co bys naopak změnil?

Komunita je žité společenství s bratry a Bohem. Dost záleží také na tom, jak se která komunita poskládá. Vždy tam hrají roli mezilidské vztahy. Do ráje putujeme, ale ještě tam nejsme a komunity tomu tak nějak odpovídají. Určitě je to prostředí, které stojí za to. Pokud se člověk neuzavře do sebe, a je ochotný vyjít k druhým, tak je to velmi dobré prostředí k žití a rozvíjení vztahů. Prostě jako v rodině. Například tady v Jeruzalémě to máme velmi zajímavé. Je nás tu skoro 50 z 25 zemí, a kromě Antarktidy jsou zde zastoupeny všechny kontinenty.  Mám tu živou zkušenost z multikulturního prostředí a rozhodně se tedy nenudím.

A co tvůj vztah k ženám 😉? 

Můj vztah k ženám je pozitivní. Jsou to pro mne báječná stvoření, bez nichž bych si nedokázal svět představit, ale ne vždy jim úplně rozumím.

Kateřina Cveklová