Renata Schmidtová: V naší moci je věci měnit k lepšímu, tak proč to nedělat?

By 9. 11. 2020 Magazín

5/2020 MISIE

Renča (24 let) studuje učitelství češtiny a angličtiny na Pedagogické fakultě v Brně. Rok před ukončením magisterského studia si dala pauzu a prostřednictvím salesiánské misijní organizace SADBA odjela na dobrovolnou službu do Ekvádoru. Po roce stráveném v pralese se vrátila plná nových zkušeností, o které se s námi podělila.

Renčo, před rokem jsi odletěla na dobrovolnou službu do Ekvádoru, pro tebe neznámé země, vzdálené 10 500 km. Co tě k tomu vedlo?

Od mala jsem byla vedená k tomu, že je správné pomáhat a sloužit bližním. Většina mých aktivit byla na dobrovolnické bázi. Naučila jsem se, že daleko větší odměnou než peníze je úsměv a vědomí, že to co dělám, má smysl a někomu to pomohlo.

Misie mě lákala už od dětství. Nedlouho po vzniku Sadby upoutal mou pozornost letáček o misijním dobrovolnictví a řekla jsem si, že až budu velká, tak bych do toho moc ráda šla. Také jsme ve farnosti měli kněze z Polska a jezdili k nám jeho kamarádi misionáři. Během dospívání jsem se k tomu vracela, dozrávalo to ve mně, až přišla ta vhodná chvíle.

Během přípravy na odjezd  jsem přemýšlela i nad tím, jak odpovědět na otázku, proč nepomáhám v Česku. Ano, strašně moc lidí potřebuje pomoc i tady, ale pomáhat v Česku je relativně jednoduché a zvládne to téměř kdokoliv. Není třeba mnoho, stačí i hodinka týdně. Bláznů, kteří všechno nechají a odjedou pomáhat tak daleko, je malinko a ne každý na to má. Řekla jsem si, že když mě to tam táhne, tak bych do toho měla jít.

Salesiáni tě poslali do džungle. V jakých podmínkách žijí místní lidé? Čím naplňují své životy?

Ekvádorská džungle je dost specifická a odlišná od dalších částí země. Působila jsem v oblasti, kde žije domorodý kmen Ačuarů. Tito lidé doslova žijí a myslí jinak, než jsme zvyklí. Domorodci žijí v komunitách, což jsou v podstatě něco jako naše malé vesničky. V minulosti komunitu tvořila jedna rodina, dnes už to tak ale vždycky není. Většina mužů má dvě, občas i tři manželky a s každou průměrně osm až deset dětí, takže rodiny jsou veliké. Bydlí v jednoduchých domečcích ze dřeva se střechou ze suchých listů.

Ženy jsou zvyklé hodně tvrdě pracovat a mužům v podstatě slouží. Každá žena má svoje políčko, které obhospodařuje. Z vypěstovaných plodin připravuje tradiční nápoj a jídlo. Strava je velmi jednoduchá a často jí moc není. Muži většinou nepracují a pokud ano, vyučují ve škole nebo chodí za prací do civilizace. Ale tradičně muži spíše posedávají, povídají si, popíjejí tradiční nápoj. Dřív spolu válčili a pak je někdo naučil místo toho sportovat, takže hrají fotbal nebo ekvádorský volejbal. Muži nejsou zvyklí ženám vůbec pomáhat. Když jde rodina k řece vyprat prádlo a umýt se, žena na zádech nese těžký koš se všemi věcmi, vede několik dětí a muž jde na lehko.

Co do tohoto prostoru přinášejí misionáři?

Salesiáni domorodcům přinášejí určitě poznání, že na světě nejsou sami. Rozšiřují jejich obzory nejen po znalostní stránce, ale také po té lidské. Ukazují jim, že problémy se mohou řešit i jinak, než jen se zbraní v ruce a že existují i jiné způsoby života. Paradoxně jsou to právě salesiáni, kteří zdůrazňují zachování domorodé kultury a podporují rozvoj místních lidí. Místní také vidí, že muži se v naší kultuře chovají k ženám jinak.

Úkolem misionářů, kněží ze salesiánské misie, je navštěvovat komunity a starat se o duchovní rozvoj místních, sloužit mše svaté, zpovídat, pomoci řešit nějaký spor… Já měla tu možnost je doprovázet. Při návštěvě komunit jsem si všimla, že někteří lidé přizpůsobovali své chování ke mně podle toho, jak se ke mně choval kněz. V jedné komunitě starosta pozorně vyslechl můj názor a souhlasně přitom pokyvoval hlavou. Nevadilo mu poslouchat názor ženy, což je pro ně nepředstavitelné. Jinde zase muž uvolnil svoji stoličku a nechal mě si sednout. To je projevení velké úcty, normálně žena přinese stoličku a muž si sedne. Díky salesiánům a dobrovolníkům se u domorodců vztah mužů k ženám může měnit.

Jsou domorodci nezávislí na civilizaci?

Do velké míry ano, ale jak přišli do pralesa lidé, tak od nich něco přebrali. Někteří domorodci například kupují sůl či rýži, i když tyto věci nepotřebují. Vystačí si bohatě se svými potravinami, jak tomu bylo vždycky. Stále více tak tíhnou k civilizaci a to je myslím škoda.

Sice jsou odříznutí od civilizace a žijí pořád svým způsobem, ale už jsou poznamenaní civilizací a současnou globální kulturou. Většinou nemají elektřinu, ale některé komunity ano, což znamená, že mají v domečku jednu žárovku. Stejně jako svět, i oni se posouvají dopředu. I oni touží po mobilu a Facebooku, aby mohli komunikovat se světem. Můžete tak narazit na rodinu, která má všechny děti velmi pohublé, ale tatínek má mobil a chodí občas několik hodin pěšky do vedlejší komunity chytnout internet.

Jak salesiáni domorodce vzdělávají?

Mají tam střední školu a internát. Holky se tam vdávají hodně brzo, třeba i ve čtrnácti letech. Potom mají mnoho dětí, do školy se nevrátí a jsou odsouzeny k životu, na který jsou zvyklí. K jejich způsobu života vzdělání nepotřebují, ale na druhou stranu v budoucnu už takto nebudou moci žít. Pralesy jsou vytěžované a jednoho dne tam pro ně nebude potrava. Potřebují být schopní navazovat kontakty se světem mimo prales a zároveň si udržet svoji identitu.

Místní si díky vzdělání uvědomí, že na světě nejsou sami, lidé žijí rozdílně a není potřeba jet stále ve vyjetých kolejích, ale že je možný určitý rozvoj. Zjišťují, že ženy nemusejí být jen služky, co skáčou, jak jim chlap poručí, ale že můžou ženám pomáhat.

Co jsi v pralese dělala ty?

Působila jsem ve škole a na internátu; učila jsem angličtinu a tělocvik. Když se na to dívám zpětně, není důležité to, co jsem je naučila, ale to, že jsem tam s nimi byla. Samotná má přítomnost dělala divy. Nemusela jsem říct nic důležitého, ale být tam s nimi, být k dispozici, sednout si s nimi. Můj přínos byl i to, že do prostředí domorodců přišel naprosto odlišný člověk – mladá bílá holka z Evropy, jiné části světa, která ve svých letech není vdaná a nemá osm dětí. Bylo to pro ně nepochopitelné. Milionkrát jsem slyšela otázku: „Proč nejsi vdaná?“

Byla jsem tak jiná, ale zároveň v lecčems podobná. A myslím si, že je fascinovalo, jak je přijímám – takové jací jsou bez snahy je měnit. Přijala jsem místní podmínky a snažila se žít dle nich, poznávala jejich kulturu a byla otevřená všemu, co jim přišlo normální. Jedla jsem vše, co mi bylo nabídnuto, pila jejich tradiční nápoj i jej připravovala, prala si oblečení v řece i se v ní koupala, pracovala s mačetou… Ne vše mi šlo hned tak jak jim, ale vážili si mé snahy a byli za ni vděční.

Někdo se na misie stále dívá jako na ničení domorodé kultury a vnucování víry. Je na tom něco pravdy?

V historii určitě byli misionáři, kteří přišli do pralesa a snažili se změnit kulturu místních ke svému obrazu. Takto to ale nejde a nedělá se to. Salesiáni se snaží přizpůsobit místní kultuře a dělat věci tak, jak je dělají místní. I já jsem se na misii snažila žít jako oni. Salesiáni se snaží domorodcům přizpůsobit a pomoci jim, obohatit je, ale ne předělat.

Vraťme se z džungle do Česka. Kromě dobrovolné misijní služby jsi byla dlouho aktivní ve skautu, zapojuješ se ve farnosti, zpíváš ve sboru. Co může mladým lidem angažovanost přinést?

Je to možnost něco ovlivnit, zlepšit. Nedá se říct, že bych bojovala ze lepší svět, to je myšleno spíš obrazně. Ale když něco dobrého udělám, třeba to bude prospěšné i pro společnost. Práce s dětmi je investice do budoucna pro nás všechny, investice do dětí má velký smysl.

V naší moci je měnit věci, i když třeba není výsledek hned viditelný. Když mi vadí, že něco není, tak proč bych to neudělala já? U nás mladých je důležité, že je to v naší moci – máme na to energii, máme nadšení to udělat, takže pokud nás něco láká, pojďme do toho!

Nemusíme věci úplně obrátit, ale nějakým způsobem je ovlivnit, zlepšit. Když to vezmu na církev, není to o tom, úplně ji překopávat. Tradice je dobré nějakým způsobem zachovávat, ale pokud se nějaká věc drží jen proto, aby se držela a nikdo v ní smysl nevidí, tak nemá význam tu věc dělat a pojďme ji trošku upravit.

Co by potřebovali mladí ze strany církve, aby se mohli v jejím prostředí dobře zapojovat a realizovat?

Prostor, pochopení a přijetí. Církev by měla být otevřená a připravená, že mladí některým věcem nebudou rozumět a budou je chtít pochopit. Že se ptají, neznamená, že chtějí věci rovnou měnit nebo kritizovat, ale že jim chtějí porozumět. Důležitá je i otevřenost ke změně. Když někdo mladý přijde s tím, že bychom něco mohli udělat jinak, tak to automaticky neodmítnout, ale zamyslet se nad tím, jestli na tom něco není.

Na druhou stranu je potřeba říct, že mnoho lidí církev vnímá tak, že ona něco připravuje a já přijdu a beru to. Přijdou do kostela, odsedí si tam tu hodinu, jdou domů a na týden mají klid. Toto ale není církev, že přijdu a beru, ale měla bych přijít a něčím přispět. Víra není něco, co si beru od církve. Víru mám a církev mi ji pomáhá žít a prohlubovat ji.

Jan Kvapil