Skip to main content

Rád bych byl mezi animátory a pomáhal jim k víře

By 12. 11. 20197 října, 2021Magazín, Salesiáni studenti, Top

5/2019 ROZHOVOR

Těsně po kněžském svěcení jsme se sešli ve Zlíně na zahradě za salesiánským domem s Jendou Fojtů a natočili rozhovor s tímto novopečeným salesiánským knězem, který po letech strávených ve formaci (Poprad, Žilina, Brno-Líšeň, Plzeň, Turín) byl koncem letních prázdnin 2019 vysvěcen na kněze.


Jendo, na své salesiánské cestě jsi dokráčel k další metě – kněžskému svěcení. Mohl bys pár slovy shrnout svou salesiánskou cestu?

Při prvních slibech Kuby Hoňka jsem si vzpomněl také na své sliby. Ty jsem měl v roce 2010 v Popradě a říkám si, do jaké míry žiji to, co jsem slíbil. Salesiány jsem potkal ve Zlíně asi před 12 lety. Bydlel jsem tady kousek od kostela, začal jsem chodit v úterý na mše, co míval Jarda Trávníček a Peťa Kopřiva, pak jsem začal chodit víc ke zpovědi a k přijímání. Byl to intenzivní rok. Zapsal jsem se na biřmování, pracoval jsem pak na pozemkovém úřadě a během tří let rozhodování mě napadlo, že bych mohl jít salesiánskou cestou, což mě dřív ani nenapadlo. Nejprve jsem s tím přišel za Josefem Kopeckým ml. Sice jsem to půl roku odháněl, ale pak jsem si řekl, že to někomu musím říct, a prvním salesiánem byl Jožka. Začal jsem chodit do klubu, byl jsem tady dobrovolník. Myslel jsem taky na seminář, byl jsem se tam i podívat, ale pak jsem si neuměl představit, co bych tam dělal v nějakém nulťáku nebo v semináři. Přišlo mi jako prospěšnější tady ještě chvíli zůstat, takže jsem tu byl rok na dobrovolné službě, ale zároveň už to byl aspirantát. Pak jsem pokračoval přes Sebranice, Poprad do noviciátu, pak jsem „zavíral“ komunitu v Českých Budějovicích, kde jsem byl na fakultě dva roky. Taky bylo zajímavé, že po mně tři roky nebyl nikdo v českém noviciátě. Rok jsem byl na asistenci v Brně-Líšni, což byl pro mě těžký rok. Pak jsem se učil tři měsíce v Itálii italsky a pokračoval jsem dva roky v Plzni, kde jsem díky komunitě a díky Tondovi Nevolovi zůstal salesiánem. Tam jsem poprvé zažil správnou asistenci – měl jsem jasně dané, co mám dělat s děckama, a komunita tam byla výjimečná. Tam jsem vlastně nabral sílu, abych vystartoval do Turína na teologii. Bylo mi 35, když jsem se učil italsky. Byl jsem čtyři roky v Turíně a jsem za to moc vděčný, protože tam se mi otevřel salesiánský svět.

Studium, noví kamarádi, jiný svět, kulturní šok…

Nejdřív jsem italsky moc nerozuměl, ale studium se mi líbilo, viděl jsem, jak fungují salesiáni jinde než u nás. Taky jsem měl klid na sebe a to jsem taky moc potřeboval. Je to vlastně takový druhý noviciát.

Čím je to jiné než u nás?

Salesiánský svět vlastně funguje všude trochu jinak než u nás. (smích)

Z jakého prostředí pocházíš?

Vyrůstal jsem ve Valašských Kloboukách. Naši byli věřící, kromě taťky všichni chodili do kostela, mamka nás vedla k víře. Chtěla, abychom chodili do kostela v neděli. Když jsem se trochu vzdálil víře, neděle pro mě zůstala samozřejmá. Později jsem zjistil, že brácha mé babičky z mamčiny strany byl jedním z prvních salesiánů, co odešli do zahraničí. Jmenoval se Václav Doležal, působil v San Salvadoru, byl tam novicmistrem, psal mamce.

Co tě během přípravy nejvíc chytlo? Kam by ses chtěl zaměřit jako kněz-salesián?

Za rok za dva se musím naučit „kněžskému řemeslu“. V tomto čase se chci porozhlédnout, protože jsem byl čtyři roky mimo toto prostředí a některým věcem už nerozumím. Když vidím naše animátory, tak si říkám, co jim vlastně jako salesiáni dáváme co do duchovního růstu. Na jedné straně bys měl být v nějakém konkrétním díle, což dá tvému životu konkrétnost a bázi. Naši animátoři jsou určitě dobře vedeni k práci s mládeží, ale nevím, jestli dostávají také dost pro svůj duchovní život (rozlišování povolání, svátosti). Přijde mi, že jsou těmto tématům otevření, ale my nejsme zvyklí o tom moc mluvit.

Jsme „duchovně ostýchaví“…

Ano, trošku to tady je… U nás dobře funguje příprava na dobrovolnictví v zahraničí, ale jistě je to velká výzva – vést mladé lidi k víře a upevňovat je v křesťanském povolání. Mám teď učit tady na církevní škole a tady ve Zlíně to vypadá tak, že se pak zapojují do dění tady u nás kolem střediska a kostela. Mně tento způsob víc vyhovuje, že jen tak neanimuješ volný čas, ale máš k dispozici hodinu týdně a můžeš je někam vést.

Zdeněk Jančařík