Kdo se někdy potkal se salesiánem Martinem Hobzou, jistě si vybaví jeho úsměv a laskavý humor. Šest let zastával službu provinciála, kterou na konci května 2026 předal Vaškovi Jiráčkovi. S nadhledem se ohlíží za svou úlohou doprovázet českou provincii. Kam povedou jeho další kroky?
Co se událo za těch šest let, kdy jsi vedl salesiánskou provincii?
Poslušně hlásím, že během mé služby se nic mimořádného nestalo! Jinými slovy bych chtěl říct, že se toho v posledních šesti letech událo velmi mnoho. Ve společnosti i církvi jsme byli svědky mnoha změn a událostí, ať už bolestných, nebo radostných. Například epidemie covidu a rozpoutání války na Ukrajině způsobily kromě utrpení a strachu obrovskou vlnu solidarity, vynalézavosti a vzájemné pomoci. Taktéž rostoucí rozdělení a radikalizace ve společnosti i církvi zase přivádí mnohé lidi k občanské odpovědnosti a nasazení se pro společné dobro. Synodální proces v církvi a stále větší přejímání odpovědnosti laiky je skvělá věc.
„Měl jsem naprosto jedinečnou příležitost alespoň jednou za rok hovořit s každým salesiánem. A také s mnoha dalšími lidmi, kteří se nadchli pro dílo Dona Boska. Považuji to pro sebe za veliké požehnání a důvod k obdivu, radosti a vděčnosti.“
Tady tě zastavím, protože to mě zajímá. Jak se spolupráce s laiky projevuje v naší provincii?
V naší provincii je společná služba a formace salesiánů a laiků stále samozřejmější. Je stále běžnější, že naši laičtí zaměstnanci a dobrovolníci se sami označují jako „salesiáni“. Vnímám v našich působištích velkou profesionalizaci a zároveň rostoucí touhu mnohých být nositeli radostné zvěsti evangelia.
Co bohužel neroste, je množství salesiánů v Česku.
To máš pravdu. Co se týká přímo nás, bratří salesiánů, během mé služby se snížil počet o dvacet. Bohužel nikdo nový se za tu dobu salesiánem nestal. Také jsme všichni zestárli. Ale Bohu díky jsme vykonali mnoho dobrého.
Proč si myslíš, že se mladí nevydávají na cestu zasvěceného života? Je to něco, co máme přijmout jako fakt, a máme hledat jiné cesty, jak dál naplňovat salesiánské poslání? Nebo bychom měli napnout všechny síly, abychom zase naplnili noviciát?
Jenže jaké síly bychom měli napínat? Ačkoli bych byl moc rád, kdyby nás salesiánů přibývalo, neděje se to. Už víc let se mi v souvislosti s úbytkem povolání vybavuje biblický příběh o Gedeonovi, který šel do boje proti Midjáncům. Měl 32 000 bojovníků, ale Hospodin mu řekl, že je to příliš mnoho. Že by se pak mohli vychloubat, že vysvobodili Izrael vlastní silou, a ne Boží mocí. Nakonec šlo do boje 300 bojovníků a zvítězili. Třeba nás je pořád příliš mnoho anebo jsme pořád příliš mladí :-D. Takže za mě bych řekl: naslouchat Hospodinu, důvěřovat mu a jít do boje s tím, co máme k dispozici.
Jak jsi vnímal svoji roli ve vedení provincie?
Nemyslím si, že bych salesiánskou provincii přímo vedl. Spíš bych použil slovo doprovázel. To je v našem salesiánském prostředí takové módní slovo. V literatuře a při různých příležitostech se zdůrazňuje potřeba být doprovázen a doprovázet. Rozumím doprovázení tak, že nejdu před někým a ukazuji mu cestu, ale že jdu spolu s někým a pomáhám mu objevovat Boží cestu a motivovat ho, aby po ní šel. Nemusím proto být lepší než ten doprovázený a vlastně ani nemusím znát tu cestu. Je důležité, abych byl Božím přítelem a trochu rozuměl jeho způsobu komunikace.
A jak vypadalo tvé doprovázení provincie?
Snažil jsem se naslouchat, dávat zpětnou vazbu, ptát se, motivovat. Na úrovni osobní, když jsem mluvil se salesiány, nebo i na úrovni komunit, když jsem jim při vizitacích dával nějaké závěrečné doporučení. A také na úrovni celé provincie. Při jednáních provinciální rady nebo při různých příležitostech, když jsem mohl oslovit víc lidí najednou.
Co ti dělalo během tvé služby radost? Na co rád vzpomínáš?
Měl jsem naprosto jedinečnou příležitost alespoň jednou za rok hovořit s každým salesiánem. A také s mnoha dalšími lidmi, kteří se nadchli pro dílo Dona Boska. Považuji to pro sebe za veliké požehnání a důvod k obdivu, radosti a vděčnosti. Rád vzpomínám na různé společné slavnosti salesiánské rodiny, kdy jsme se mohli vzájemně povzbudit a sdílet se.
Čím tě tato setkání obohatila? Co jsi od spolubratří a dalších „donboskovců“ načerpal?
Přirovnal bych to k tomu, když se na něco dívám z dálky a nevidím jednotlivosti. Spíš si všimnu nepořádku a nedokonalostí. Když se ale podívám z blízka, objevím detail, krásu a hodnotu. Bavilo mě objevovat vnitřní krásu a bohatství spolubratří a donboskovců, jak říkáš. Čerpal jsem z toho povzbuzení a naději.
Určitě přišlo i mnoho těžkých momentů. Co pro tebe bylo největší výzvou?
Největší výzvou bylo předávat to, co jsem sám čerpal. Tedy rozněcovat naději, optimismus a povzbuzovat k důvěře v Boha. V salesiánském žargonu se tomu říká animovat – dávat ducha. A hodně těžké bylo řešit situace spojené se zneužíváním, klerikalismem a nejednotou. Čelit lidským selháním, kde místo pomoci přicházelo zranění, místo laskavosti tvrdost a místo sbližování rozdělení.
Pomáhá v rozněcování naděje humor, kterým jsi pověstný? Jaký máš vztah k humoru a k čemu ti slouží?
V češtině se používá výraz „smysl pro humor“. Myslím si, že je to záležitost vrozená: buďto ho máš, nebo ne. Já mám rád laskavý humor a humor, který si hraje se slovy. Nejednou se mi stalo, že jsem použil vhodný vtip jako poučení v rámci svátosti smíření. Vtip je totiž literární druh, a pokud se správně používá, je to skvělý prostředek.
Dobře, tak si tvůj smysl pro humor otestuji. Řeknu ti vtip, ale dokončit ho musíš ty. V nebi se sejdou Don Bosco, Staříček a Martin Hobza. Don Bosco říká: „Chlapi, já abych zaujal kluky z ulice, tak jsem jednou udělal salto z kazatelny a ani mi při tom z hlavy nespadl biret.“ Staříček se pousměje: „To nic není. To já uklidnil rvačku padesáti kluků jedním slovem a pak jsem jim ještě uvařil večeři z toho, co jsem našel v kapse.“ Martin se zamyslí: „Hmmm…
… tak to já jsem si jednou sundal čepici a z ní vytahal sto nejmodernějších telefonů a rozdal jsem je klukům s podmínkou, že na Instagramu budou pravidelně sledovat Bosco Boys.“ Po chvíli ještě dodá: „Promiňte, bratři, jsem tady v nebi z vás nejmladší, ale fakt jsem počítal s tím, že tady si už nebudeme muset takhle blbě vymýšlet…“
Pěkné. Snad bys nepochyboval o schopnostech Dona Boska a Staříčka :-D. Umožňovala ti služba provinciála být také s mladými?
O prázdninách jsem každoročně vedl salesiánskou chaloupku. Příležitostně jsem se setkával s mladými při různých akcích, návštěvách nebo občas v Kobylisích, kde bydlím. Ale moc toho nebylo.
Přál by sis, abys mohl v budoucnu být více s dětmi a mladými? Jak to bude souviset s tvým příštím pověřením?
Přál bych si to. Nicméně mé budoucí působiště by mělo být v Římě, v salesiánské mezinárodní studentské komunitě ve čtvrti Testaccio. Jsou v ní hlavně mladí salesiánští kněží a jáhni z celého světa, kteří si na různých univerzitách dělají licenciáty a doktoráty. Těm bych se měl především věnovat. Ale v rámci komunity je i farnost a oratoř, tak uvidím. Nechám se překvapit.
Jsi rád překvapován? A rád překvapuješ? Slyšel jsem, že jsi dobrý kouzelník. Pověz mi o tom víc. Proč kouzlíš?
Samozřejmě mám rád překvapení. Zvláště ta milá. Nicméně aby se mohlo překvapovat, je třeba určitého řádu. Překvapení je něčím, co z něj nečekaně vybočí. Bez toho by život byl chaosem. Mimochodem do svých sedmi let jsem si myslel, že to slovo zní „překlapení“. A byl jsem při četbě z čítanky nemile překvapen, že to mám naučené špatně. Co se týká kouzlení, v tom jsem naprostý amatér. Mých pár kouzel funguje hlavně u menších dětí. Asi jsem se inspiroval u Dona Boska. Slouží to k navázání kontaktu a zaujetí pozornosti.
Jsou dnešní děti a mladí v něčem jiní? V čem vidíš jejich silné stránky? S čím naopak potřebují od nás nejvíce pomoci?
Mladí mají dnes více příležitostí, prostředků a možností než dřív. Významnou část života tráví v digitálním světě. Snadný přístup k téměř neomezeným informacím je na druhé straně ohrožován propracovaným způsobem manipulace. Netroufám si obecně pojmenovat, v čem jsou jejich silné a slabé stránky. Ale od nás potřebují, především nezištnou lásku, důvěru a bezpodmínečné přijetí. A také, abychom jim svědčili o živém Bohu.
P. Martin Hobza je ročník 1970, pochází z Jaroměřic nad Rokytnou. V roce 1988 nastoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. Po sametové revoluci v roce 1991 přerušil studium teologie a absolvoval salesiánský noviciát. Po dvouleté praxi v Praze-Kobylisích dokončil teologická studia a odjel na tři roky na zkušenou do Itálie. V Římě získal licenciát ze spirituální teologie. V roce 1998 byl vysvěcen na kněze. Působil 8 let v Brně-Žabovřeskách jako ředitel salesiánského střediska, potom 4 roky v Českých Budějovicích jako formátor mladých českých salesiánů a dalších 15 let v Praze-Kobylisích postupně jako ředitel komunity, farář a provinciál.
No dobře, to zní vznešeně. Ale co z toho mám jako vedoucí kroužku v některém ze salesiánských středisek vyvodit? Co znamená svědčit o živém Bohu a jak to dělat?
Jako Don Bosco 😀 Jasně, on žádný kroužek ve středisku nevedl. Dá se to dělat úspěšně jen tehdy, když sám považuji každodenní život s Bohem za největší životní výhru. Když se toto „nadpřirozené“ stane úplně „přirozeným“, samozřejmým. Pokud trávím pravidelně čas s mladými, naskytne se mnoho příležitostí, kdy na mně uvidí a někdy i uslyší, co je mi drahé. Abych o Bohu mohl svědčit, pak se s ním musím setkávat. Osobní zkušenost je obecně nutná pro to, aby někdo byl věrohodným svědkem.
Slyšel jsem, že k Donu Boskovi máš speciální vztah, že o něm rád mluvíš.
Přišlo by mi zvláštní, kdybych jako salesián neměl k Donu Boskovi blízký vztah. Kdysi jsem si pro sebe definoval, že aby někdo vůbec začal uvažovat o salesiánském životě, bezpodmínečně musí mít rád tři skutečnosti: Boha, lidi a Dona Boska. A když někoho máte rádi, pak o něm rádi mluvíte. Pro mě je Don Bosco na prvním místě přítel, teprve potom světec, učitel a autor preventivního systému.
Myslíš, že život Dona Boska může nějak rezonovat s dnešními dětmi a mladými? Vždyť žil v hodně jiné době a životním stylem, který si málokdo dnes dovede představit.
Jasně že může. Don Bosco žil v době rychlých a nečekaných změn. Podobně jako my dnes. A dokázal na změny tvůrčím způsobem reagovat. V tom je stále velmi aktuální.
V roli provinciála jsi opakovaně navštěvoval všechna česká salesiánská díla, jezdil jsi také do Bulharska, potkal ses s mnoha provinciály z jiných zemí a se salesiány v různých vedoucích pozicích. Co ti tento nadhled přinesl? Díváš se teď na salesiánské dílo a na naši provincii nějak jinak?
Viděl jsem lidské slabosti, limity a zároveň veliké nasazení, obětavost a iniciativu. Moje šestiletá služba ve mně posílila důvěru v Boží působení. Světový nadhled mi zase pomáhá nebýt svázaný jen místní omezenou zkušeností. Opravdu věřím, že Bůh daleko přesahuje naše omezené lidské síly.
Poděl se o nějaký zážitek z tvých cest, kdy jsi zažil, jak Bůh přesahuje naše síly.
Nebudu jmenovat konkrétní země a jména, ale i dnes jsou oblasti, kde jako salesiáni nesmíme veřejně působit. A přesto i tam jsme a sloužíme. Měl jsem možnost setkat se s jedním z takových salesiánů. Na generální kapitule byl zapsán pod falešným jménem a nesměl být na fotkách, které byly veřejně publikovány. Pro mě osobně je ale největším důkazem Boží přesažnosti mých uplynulých šest let.
Co tím myslíš?
To je přece jasné. Šest let jsem dělal něco, co mě zcela přesahuje. A Bůh mě v tom nenechal samotného.
Co jsou podle tebe největší výzvy, které stojí před salesiány v Česku, a jak se k nim postavit?
Největší výzvou je zajisté to, co bylo tématem poslední generální kapituly salesiánů: Být zapálení pro Krista a oddaní mladým lidem. Pečovat o ryzí život pod Božím vedením, sdílet poslání s laiky a mít odvahu ke změnám.
Kde myslíš, že je potřeba udělat změny?
Každý sám u sebe. Ale i ve strukturách. Některá naše díla (instituce) jako salesiáni povedeme dál, některá zmenšíme, předáme nebo zrušíme. Veliké změny určitě čekají i farní struktury. Kněží a řeholníků ubude. Lidé nebudou mít například tak snadný přístup ke mši svaté. O to víc je třeba podpořit a rozvíjet setkávání s Bohem ve společenství a v Božím slově. Skutečnost, že se lidé mohou každou neděli scházet kolem Božího slova, vůbec nezáleží na tom, jestli je kněží sto, anebo jeden.
Co bys přál novému provinciálovi Vašku Jiráčkovi do jeho služby? Na co by měl pamatovat?
Přál bych mu, aby se za něj modlilo tolik lidí, jako se modlilo za mě, a aby se dočkal nových salesiánů. A měl by pamatovat na to, že si službu provinciála nevymyslel on, ale že ho do ní pozval Bůh a ve službě ho neopustí.
Čím by sis přál naplnit tvoje další roky?
Chtěl bych si nadále užívat toho, jak dobrý a laskavý je Bůh, a svědčit o tom lidem.
Jan Kvapil
Foto: Marie Macková, Petr Macek
Vyšlo v Salesiánském magazínu 3/2026
