V Krucemburku je jeden ze tří desítek klubů Salesiánského hnutí mládeže. Kluby zaměřené na výchovu dětí vedou dobrovolníci, často jen o pár let starší. „Jsme parta kamarádů, rádi se sejdeme a přizveme k tomu děti. Takhle to tady funguje.“
Za slunečného, ale stále chladného počasí na konci března přijíždíme do Krucemburku, městysu v srdci Vysočiny. Adresu na místního klubu Salesiánského hnutí mládeže (SHM) z hlavy neznáme, ale intuice nás vede k faře. Chvíli se zmateně rozhlížíme, ale to už nás přichází pětadvacetiletá slečna v maskáčových kalhotách ujistit, že jsme tu správně. Terezie Němcová je už nějakou dobu předsedkyní místního klubu SHM Krucemburk. Vítá náš redakční tým a vede nás na faru.
Skromné podmínky staré fary mi připomínají skautskou klubovnu. A není to jediná věc, co mi dnes bude připomínat skautský oddíl, ve kterém jsem vyrostl. SHM je také založené na mladých dobrovolnících, kteří vedou programy pro své mladší kamarády. A tady jsou: kolem stolu sedí pět mladých lidí, všichni se narodili po roce 2000 a nejmladší má šestnáct let. Při představování nás překvapí ještě jedna věc, která by možná pozornějšímu oku neušla. Tři z nich jsou sourozenci – Terka, Vojta a Michal Němcovi. „Když doma něco řešíme, tak je to klub. Teď jsme všichni vedoucí a klub nás spojuje,“ říká Terka. V místním klubu SHM nejsou jedinou rodinou. Naopak. Spousta dětí i vedoucích jsou navzájem příbuzní – sourozenci, bratranci či sestřenice a rodinnost je tu opravdu cítit. „Jsme hodně propojení. Lidé se tu seznamují, dávají dohromady a časem vznikají další rodiny,“ vysvětluje Terka.
Salesiánské hnutí mládeže je křesťanský spolek s celostátní působností, jehož posláním je výchova dětí a mladých lidí, která vychází z principů preventivního systému Jana Boska. SHM dětem dává kvalitní využití volného času, mladým lidem možnost rozvíjet se a zapojit se do výchovné práce s dětmi a rodinám podporu a zázemí. Činnost SHM zahrnuje sportovní, kulturní a vzdělávací aktivity, jako jsou kroužky, oratoře, turnaje, besídky, festivaly, semináře, výlety, tábory… V současné době má SHM ve svých klubech přes tři tisíce členů.
Já a Paťa jsme přijeli z Brna, kde pracujeme v líšeňském salesiánském středisku mládeže, které je velkou organizací s dvěma desítkami zaměstnanců, komunitou salesiánů, farností a mnoha externisty. Zajímá nás, jak funguje toto podstatně menší dílo, které je založené jen na dobrovolnících, navíc v místě, kde salesiáni vůbec nejsou. Přijeli jsme se podívat na spolčo starších dětí. Za dvě hodiny se do fary nahrne parta puberťáků, ale do té doby máme čas popovídat si se skupinkou vedoucích a zjistit odpovědi na záplavu našich otázek. A tak si sedáme ke společnému stolu nad voňavou buchtu.
Místní klub patří pod celorepublikové Salesiánské hnutí mládeže, které vzniklo už v roce 1991. Zaštiťuje na tři desítky klubů, často v místech, kde nejsou salesiáni ani salesiánky. Celé dílo je postavené na dobrovolnících, kteří organizují kroužky, spolča, víkendovky, tábory a mnoho dalších aktivit pro místní děti a mladé. V Krucemburku je klub SHM zapsaný od roku 1999, ale už dřív se sem jezdilo na chaloupky, na kterých se podílela i salesiánka spolupracovnice Věra Matulová. Jedna z vedoucích, Natálie Štůlová, přidává ještě jinou legendu: „Z Krucemburku pochází Lukáš Zrzavý, který je prezidentem SHM. Táta měl kapelu a potřebovali vybavení. Přes Lukáše se domluvili, že jim ho zařídí, když tady vznikne klub SHM a vybavení bude psané na něj.“
Ať už to bylo se vznikem klubu SHM v Krucemburku jakkoliv, klub tady je. Každý čtvrtek zve děti z prvního stupně základní školy na spolčo, v pátky zase ty ze druhého a ze středních škol. Příležitostně společně jezdí na víkendovky, pořádají kreativní klubovny, dětské dny a jiné besídky, jezdí na vodu, chodí hrát volejbal a během léta mají alespoň čtyři táborové chaloupky.
Z mladších účastníků se postupně stávají pomocníci vedoucích a přebírají více a více odpovědnosti. Podobně to měla i současná předsedkyně klubu Terka Němcová: „Dostala jsem se sem asi jako všichni – začali jsme jezdit na chaloupky, chodili jsme jako děti na akce a postupně jsme přešli do vůdcování. V našem klubu jsme všichni dobrovolníci.“ A jak vnímá dobrovolnictví? „Hlavní je, že nás to baví. Neděláme to proto, že je to potřeba, ale protože chceme. Nebereme to jako službu, ale jako místo, kam chodíme rádi, a navíc to má smysl. Jsme parta kamarádů, rádi se sejdeme a přizveme k tomu děti. Takhle to tady funguje.“
Až potud se nám zdá být klub SHM podobný jiným mládežnickým organizacím, jako jsou Junák, YMCA nebo třeba Brontosauři. Ale co znamená přízvisko „salesiánské“ v názvu hnutí? „Pro mě to znamená mít rád mladé lidi, být radostným a laskavým člověkem,“ říká Terka a její mladší brácha Vojta doplňuje: „Snažíme se začlenit všechny, v tom neděláme výjimky.“ Důkazem toho je i další z vedoucích Karolína Šťastná. Ačkoliv je SHM křesťanskou organizací, má otevřené dveře i pro nekostelové děti. „Dostala jsem se sem přes kamarádku, když jsem byla menší. Nejsem věřící, ale začala jsem jezdit na chaloupky a nějak mě to chytlo,“ vzpomíná Kája. A jak se ona dívá na salesiánský styl? „Hodně důležitý je individuální přístup. Jeden vedoucí nemá na starost třicet dětí, ale třeba tři. Každý je důležitý a každý dostane pozornost.“ Je znát, že salesiánství mají vedoucí pod kůží. Bude to asi i tím, že jezdí na Salesiánskou školu animátorů, kde dostanou formaci a seznámí se s mladými z jiných salesiánských míst.
„Neděláme to proto, že je to potřeba, ale protože chceme. Nebereme to jako službu, ale jako místo, kam chodíme rádi, a navíc to má smysl .“
Klub SHM Krucemburk má na čtyři desítky aktivních členů. Jsou to především děti z farnosti, i když vedoucí často dojíždí z okolních obcí. Provázanost s farností se projevuje na mnoha úrovních – pan farář jezdí sloužit mše svaté na chaloupky a klub využívá prostory fary. Jednou z pravidelných aktivit klubu je také schola, která zase slouží ve farnosti. „Zpíváme na dětských mších, na křtinách, svatbách… Většina z nás je součástí farnosti, takže jsme propojení. Ale jsme nezávislá organizace, děláme si vlastní akce a některé nabízíme farnosti, třeba dětské dny. Na faře se střídáme, občas bojujeme o místo, ale vycházíme spolu dobře,“ hodnotí Terka.
Dost bylo povídání. Vedoucí se zvedají, aby se připravili na spolčo se staršími dětmi. A ty začínají přicházet. V prostornější místnosti hned za vchodem je, jak jinak, stolní fotbálek. První příchozí stihnou jednu hru, než přijdou další. Nakonec nás je dohromady skoro dvacet. Po krátkém představení se pouštíme do příběhové hry. Ztroskotali jsme na ostrově a každý náš pomyslný krok nás staví před rozhodnutí, kudy se vydat dál. Špatné rozhodnutí končí smrtí, oživením pomocí pěti dřepů a návratem na začátek cesty. Dobré rozhodnutí nás posune v příběhu o kousek dál. Ve skupinkách bojujeme o to, kdo dříve najde pirátský poklad. V klubovně to žije! Z plakátu na skříni hlídá mladé laskavým pohledem Don Bosco, který má na čele přilepenou zlatou hvězdu. Je vidět, kdo je pro ně vzorem.
Hodina uteče neskutečně rychle. Jdeme ven zahrát si ještě přetahovanou. Ale brzy se rozezní kostelní zvony svolávající na mši. Vedoucí záměrně ukončují spolčo před začátkem mše, na kterou zpravidla chodí, a děti zvou, aby se přidaly. Spolčo uzavíráme krátkou modlitbou při zapadajícím slunci a se všemi se loučíme.
Sedáme do auta a vyrážíme domů. S Paťou cestou diskutujeme nad významem klubů SHM pro místa, kde je jinak nabídka aktivit pro děti a mladé omezená. A také nad významem dobrovolnictví a předávání zodpovědnosti. Doznívají v nás věty, které jsme slyšeli od party vedoucích. Jsou plné naděje, že dílo Dona Boska může být živé i tam, kde salesiáni nejsou.
Michal: „Vyrůstal jsem tady už asi od pěti let, tahle společnost mě vychovávala. Chodím sem často a je to moc, moc, moc fajn. Dalo mi to jiný pohled na život, než mají lidé v mém okolí. Můžu zažívat velkou radost s lidmi, kteří jsou hodní, nemluví sprostě a směřují k dobru. Je hezké vidět, že existuje prostředí, které je zároveň dobré i zábavné.“
Karolína: „Já jsem tady nevyrostla, začala jsem do klubu chodit až později. Ale dalo mi to kamarády, zážitky a zkušenosti z táborů, když jsme řešili různé situace. Naučila jsem se spoustu věcí, které bych jinak nezažila.“
Vojta: „Baví mě, že jsme tady všichni mladí a máme podobný smysl pro humor. Je to hodně o zábavě. Často vymýšlíme věci jen pro nás vedoucí. Hlavně jsem tady našel kamarády. A taky mě to přiblížilo k Bohu.“
Terka: „Pro mě jsou hlavní kamarádi. Ve škole jsem jich moc neměla. Ve třídě jsme byli jen dva věřící a oba jsme chodili sem. Hodně pro mě znamená, že tady jsou lidé, se kterými si rozumím. Klub vedeme rádi a baví nás to, protože jsme kamarádi a díky tomu zůstáváme klubu věrní, to nás tady drží. Na vesnicích je často problém, že mladí odcházejí do měst za studiem nebo prací. Nám se tu ale líbí a rádi se sem vracíme, i když jen na víkendy. Kdybych tady nepůsobila, nejezdila bych z Prahy každý víkend domů, protože je to štreka. Ale sem se vracím ráda.“
Natálie: „Pro mě je to i taková bližší farnost. Spadám sice jinam, ale tady je mi to bližší díky lidem. Máme tady místo, kam patřím, kde se cítím doma a kde mám své lidi, které znám dlouho. Když v životě přijdou těžší chvíle, tady je to místo, kde se cítím dobře.“
Jan Kvapil
Foto: archiv SHM Krucemburk
Vyšlo v Salesiánském magazínu 3/2026
