6/2019 ROZHOVOR
V jednom z minulých čísel jsme nakousli téma náhradní rodinné péče. Povídali jsme si tehdy s Pavlou Bažantovou o její rodině a o práci v organizaci Děti patří domů. Dnes navštívíme Kláru a Karla Novotných, salesiány spolupracovníky z Prahy, rodiče šesti dětí a prarodiče šesti vnoučat.
Můžete se nám trochu představit?
Karel: Oba pocházíme z katolických, i když možná ne tradičních rodin, oba žijeme od malička v Praze a zde jsme také absolvovali jak střední, tak vysokou školu. Klára vystudovala pedagogickou fakultu, obor speciální pedagogika, a po asi dvaceti letech doma s dětmi se své profesi věnuje dodnes. Já jsem absolventem ekonomické fakulty České zemědělské univerzity a dnes pracuji jako účetní auditor převážně zemědělských podniků.
Seznámili nás naši rodiče, oba jsme pracovali jako vedoucí turistického oddílu. Po asi dvouleté známosti jsme se brali z dnešního pohledu velmi mladí v roce 1983 – bylo nám tehdy jednadvacet.
To bylo ještě za hluboké totality. Jak se tenkrát žilo?
Klára: Za totality bylo scházení věřících mimo prostory kostela zakázáno. Církevní řády byly zrušeny, takže salesiáni „neexistovali“. Pokud jsme se chtěli sejít, veškeré informace se předávaly ústně (ani u telefonu nebylo možné zaručit bezpečnost). To vše vedlo k potřebě velké vzájemné důvěry. Přátelství byla v těch časech velice silná a jsou silná dodnes. Je nutno přiznat také to, že konspirativnost, a tedy i určitá dobrodružnost setkávání byla pro mladé lidi, kterými jsme tehdy byli, spíše povzbuzením, než překážkou.
V oblasti školství a zdravotnictví byla péče o lidi s postižením na okraji zájmu. Komunisté sice „poroučeli větru i dešti“, ale zabránit viditelnému postižení kupodivu nedokázali. Aby tito lidé „nekazili“ dojem, že v socialistické společnosti jsou všichni zcela zdraví, byli umisťováni za zdi ústavů. V oblasti adopce byla prioritou starost o výchovu v duchu „marx-leninského světonázoru“, proto osvojitelé byli zřídka věřící. Naštěstí u dětí s postižením se pro režim důležitost tohoto aspektu ztrácela, takže díky odvaze jedné paní psycholožky nám nikdo v osvojení či pěstounské péči nebránil.
Jak jste se k adopci a pěstounské péči vlastně dostali?
Klára: Na začátku 80. let jsem pracovala v Jedličkově ústavu v Praze a v té době jsem se seznámila s Karlem. Začali jsme „randit“ a využívali k tomu i čas mých víkendových služeb v Jedličkově ústavu. Praha tehdy nebyla ani náhodou bezbariérová, takže k výletu dětí na vozíčkách či s berlemi byla potřebná každá ruka. V této době jsme došli k zásadnímu poznání, že fyzické postižení je sice pro děti velkým trápením, ale není ničím ve srovnání s tím, když nežijí v prostředí lásky své rodiny. Část dětských obyvatel ústavu tam totiž pobývala celoročně a dopad této skutečnosti na jejich psychiku a další život byl zcela zásadní. Do manželství jsme tedy vstupovali s přesvědčením, že se těmto dětem budeme věnovat, že bychom chtěli, aby byly našimi dětmi.
Karel: Naše plány byly prosté: budeme mít děti, a až odrostou, nějaké si osvojíme. Jenže člověk míní… Po svatbě děti dlouho nepřicházely. Co ale přišlo velmi záhy, byl nápad osvojit si jedno dítě ze školky Jedličkova ústavu, kde Klára dříve pracovala. To sice biologické rodiče mělo, ale oni o ně nejevili zájem. Tak jsme asi dva roky po svatbě měli doma první dítě. Čáp ani vrána k nám stále nepřilétali a my, již zběhlí v úřední mašinérii, dostali za další dva roky nabídku na další dítě, tentokráte skoro miminko. Opět jsme neváhali. Zde se příběh dynamicky zrychluje. Po dalším půlroce jsme dostali neodolatelnou nabídku na další, tentokráte ještě menší miminko. A opět jsme s mladickým elánem kývli. To jsme již měli tři děti a byli jsme poměrně velká rodina. Po sedmi letech od naší svatby se situace zamotala vlivem již téměř zapomenuté možnosti početí dítěte. A tak se naše rodina rozrostla o čtvrtého potomka. V následujících sedmi letech jsme dostali jedno další dítě od úřadů a závěrem ještě jedno biologickou cestou. Tím se počet našich dětí naplnil.
Jak jste prožívali poznání, že mít vlastní děti asi nebude jednoduché?
Klára: Já prožívala nemožnost mít děti velice těžce. Moje touha po dítěti byla velmi silná a byla jsem z toho nešťastná. Proto pro mě nebylo žádného rozdílu, jestli se nám dítě narodí, nebo ho získáme jinou cestou. Naopak jsme měli dojem, že nemá smysl podstupovat mnohá vyšetření a léčbu, když už na světě jsou děti, které touží po rodičích. Logické nám připadalo tyto dvě touhy spojit, zvláště když jsme o tom uvažovali v době, kdy jsme ještě netušili, jak se budou věci vyvíjet.
Karel: Adopcí jsme chtěli řešit nejen svou touhu po dítěti, ale i problémy chybějící rodiny pro opuštěné děti. I v dobách totality byl velký zájem osvojovat si zdravé blonďaté děti nejlépe vysokoškolsky vzdělaných rodičů. My nechtěli předbíhat ve frontě, jen jsme viděli, že pořád zbývá hodně dětí, které vlivem nejasné zdravotní situace či barvy pleti a podobně hledají otevřenou náruč mámy a táty.
Klára: Většinou se ošíváme při slovech „vlastní, a nevlastní“, „naše, a ty druhé“. Naše jsou všechny děti se vším všudy. Když s někým žijete tak těsně jako s dětmi, těžko je můžete „třídit“. Děti bez rozdílu prostě naplní vaši mysl, váš čas, váš byt, všechno, co děláte. To nevylučuje fakt, že narození dítěte je nesdělitelný zážitek. Zázrak vzniku nového života je pro člověka zcela neuchopitelný a naprosto úžasný. My však zažili ještě zázraky jiného druhu i s těmi dětmi, které se nám nenarodily; tyto zázraky jsou se zázrakem zrození zcela srovnatelné.
Karel: Myslím, že jsme vždy měli jen jednu kupu (či smečku) dětí, jen některé si své místo na slunci vybojovávaly obtížněji. Zpočátku se to příliš neprojevovalo, pak (a někdy hodně silně) se začaly projevovat vlivy komplikovanějšího startu do života, genů a ještě spousty drobných detailů, o kterých jsme původně nic nevěděli.
Klára: Jako matka jsem prožívala jen jeden malý rozdíl na počátku života s každým dítětem: s dítětem, které přijde do rodiny odjinud, je třeba hledat společnou cestu a způsoby vzájemného sžívání. Pokud se matce dítě narodí, postupně se sama musí učit od dítěte oddělovat, pochopit, že dítě není její součástí, ale je samostatnou bytostí.
Na radu známého dětského psychologa Zdeňka Matějčka jsme slavili výročí příchodu dítěte do rodiny jako druhé narozeniny. Nám narozené děti to však považovaly za nespravedlivé, přidali jsme tedy pro ně oslavu dne jejich příchodu z porodnice.
Co dala adopce vám a vašim dětem?
Karel: Kromě šesti dětí pocit, že jsme se moc nenudili, naplnění a smysl života, útěchu, že snad před Pána Boha nepůjdeme s prázdnýma rukama.
Klára: Každé naše dítě přineslo něco nového do rodiny. Jejich rozdílné schopnosti a dary obohatily svou pestrostí každý náš den. Některé děti byly nadané intelektuálně a tíhly spíše ke studiu, u dalších jsme pozorovali velký hudební talent, schopnost estetického vnímání, neuvěřitelnou pracovitost a houževnatost, bezprostřednost v reakcích, cit pro druhé.
Karel: Když jedno z našich mladších dětí s nastupující pubertou začalo prožívat poměrně závažnou krizi, ve chvílích, kdy jsme my jako rodiče mluvili jakoby do dubu, vynořili se starší sourozenci a pomohli naší rodinné kocábce proplout přes zrádné a obtížné peřeje.
Klára: S dojetím jsme sledovali a s vděčností přijímali, jak ty děti, které neprožívaly takové těžkosti jako jejich sourozenci, a ty, které už měly to nejtěžší za sebou, byly oporou svým sourozencům, ale také nám, v některých chvílích zcela vyčerpaným rodičům.
V čem nebo v kom jste ještě měli oporu?
Klára: Velice vděční jsme svým rodičům, sourozencům a přátelům (zvláště těm salesiánským), kteří nás duchovně i fakticky velice podporovali.
Karel: U salesiánů spolupracovníků jsme podobných rodin našli více a ty nám pomáhaly překonávat obtíže a trápení. A tak jsme i u Dona Boska našli společný apoštolát v péči o naše roztomilé potomky.
Klára: Je jisté, že jsme zažili zázraky. A zázraky koná Bůh. Bez něj a bez naděje, že to vše má nějaký smysl, by nebylo možné ve zdraví projít všechna těžká období našeho života. Nebylo a není vždycky snadné spatřovat Boha na klikatých cestách, ale jsme přesvědčeni, že na nich byl a je s námi. Neumím si představit, že bychom bez něj přežili (doslova!). A jsme mu vděčni za naši rodinu a naše děti, „neboť učinil podivuhodné věci“ (Ž 98) a doufáme, že ještě učiní!
Jak jste se seznámili se salesiánskou rodinou?
Klára: V době, kdy jsme měli už tři děti, jsme poznávali milé přátele z řad kněží i laiků. Postupně jsme zjistili, že mnozí patří do salesiánské rodiny (takové věci tenkrát nebylo možné veřejně říkat) a díky nim jsme se s ní stále více seznamovali. Zahájili jsme formaci a hledali svou cestu. K osobním přátelstvím, všem informacím a duchovnímu zázemí jako poslední kapka přispěla radostnost, bodrost a neohroženost spolupracovníků z Moravy. 11. června 1988 jsme spolu s dalšími skládali spolupracovnické sliby utajeně v bytě dalších spolupracovníků. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Čím vás inspiruje Don Bosco?
Klára: Don Bosco je nám velice blízký, vždyť se vlastně snažíme dělat něco podobného jako on, i když v malém měřítku. Jeho otevřená náruč pro všechny děti je pro nás velkým vzorem. Mám velice ráda epizodu z jeho života, kdy ho maminka Markéta na čas poslala do jiné rodiny, aby jeho bratr lépe zvládl svou složitou povahu. Občas jsem slyšela, že to někoho trochu pohoršuje, a je pravda, že to pro malého Jeníka muselo být velice drsné. Ale Bůh dává svou sílu v každé situaci. Kdyby to Jeníka zdrtilo, byl by pak schopen toho, co později dělal? A jak by dopadl jeho bratr, kdyby maminka poslala pryč jeho? Jako spolupracovníkům je nám také velice blízká myšlenka preventivního systému. Na druhou stranu se těžko smiřuji s tím, že i Don Bosco některé děti z oratoře vyloučil. A to nejcennější, co jsme v salesiánské rodině získali, je neuvěřitelná duchovní opora a silná přátelství na celý život.
Co byste řekli manželům, kteří o adopci nebo pěstounské péči začínají uvažovat?
Karel: Je to občas opravdu záhul. Dobře zvažte své síly, nečekejte potlesk na otevřené scéně ani vděk dětí, neporovnávejte své děti s těmi ze „vzorných“ katolických rodin a nejlépe je nesrovnávejte vůbec. Neberte to jako „ skutky milosrdenství“, dítě vás nepotřebuje na týden, měsíc nebo rok, ale půjde s vámi celý život. A nemyslete, že to můžete zvládnout sami. Něco nechte taky na Pána Boha.
Jan Zindulka
- Nejstarší dcerku jsme dostali v jejích deseti letech. Když jsme byli na návštěvě u mých rodičů, představila jsem jí svou maminku. Udiveně se na mě podívala: „Takže ty jsi ještě dítě, když máš maminku?“ Tatáž dcerka první čas, kdy byla u nás, po každém jídle volala: „Já, já chci mýt nádobí!“ (V ústavu si takovou zábavu nikdy neužila.)
- Pětiletá dcerka slyšela o narození synovce císařským řezem a se zděšením reagovala: „Tak to já si radši vezmu dítě z kojeneckého ústavu.“
- Narodilo se nám první „biologické“ dítě. Šla jsem s ním a dvěma staršími dětmi k lékaři. Seděli jsme v čekárně a nějaká paní si nás stále prohlížela. Zdálo se, že si nemůže srovnat v hlavě naši vzájemnou různost. Nakonec se na mě obrátila: „Prosím vás, jak je to možné, ti dva jako by vám z oka vypadli, ale ta maličká vám vůbec není podobná?“
- První dcerka, která se nám narodila, se ke mně přitulila, když se nám narodilo poslední dítě, a řekla: „Já jsem tak ráda, že už nejsem sama, kdo se vám narodil.“
- Náš synek asi v šesti letech nemohl pochopit, proč se někdo oženil: „To já si nikdy žádnou holku nevezmu. A i kdyby, tak si vezmu tebe, mami.“
- Jela jsem s osmiletou dcerkou autobusem. Nedávno jsme slavili výročí jejího příchodu k nám do rodiny, kdy jsme se opět vrátili ve vyprávění k počátku jejího života. Dcerka se najednou zeptala na celý autobus: „Mami, jak to, že se ta paní, které jsem se narodila, o mě neuměla starat?“ – „Asi ji to nikdo nenaučil…“ – „Jé, a mě to prosím naučíte?“
- Dcerka v těžkých depresích dospívání nebyla schopna téměř žádné komunikace. Zkoušeli jsme z ní dostat, co ji nejvíc trápí. Na dotaz, zda přemýšlí také o tom, že k nám přišla odjinud, se přes svůj depresivní stav upřímně rozesmála: „Jak vás tohle mohlo napadnout?“
Během života s našimi dětmi jsme však byli zároveň postaveni před náročné zkoušky. Tušili jsme, že výchova dětí, které se nenarodily do prostředí lásky, nebude bez těžkostí. Přesto jsme byli zaskočeni intenzitou a dobou trvání těchto těžkostí. Když přišel čas jejich dospívání, naše prožitky naprosto přesahovaly to, co jsme očekávali. Prožívali jsme jejich složité hledání životní cesty a boj o místo na světě a nezřídka i o život, který ale nakonec všechny jakžtakž „přežily“. Bylo to pro mě velice intenzivní dlouhé období strachu o ně, doba, kdy jsme nadělali spoustu chyb, denně naráželi na hranice svých sil, prožívali každý své vlastní krize, krize víry i krize manželské. Přesto jsme zažívali zázraky, například neuvěřitelnou proměnu, když se dítě náhle odrazilo ode dna. V poslední době nás zaskočilo, že ještě „není dobojováno“, jak jsme se donedávna domnívali. S velkou bolestí prožíváme náhlou krizi jednoho z našich dětí, které už se zdálo být „za vodou“. Bohužel tentokrát na to silně doplácí i jeho rodina, zvláště malé děti. A tak znovu čekáme na zázrak…
