Od útěku před válkou k práci s dětmi

Do Česka přijel v sedmnácti letech, sám, krátce po ruské invazi na Ukrajinu. I přes těžké začátky si zde vytvořil zázemí a pomáhá v tom i dalším dětem a mladým. Ivan Dashkevych vypráví o útěku před válkou, hledání místa v cizí zemi, práci v Oratoři i o tom, co ukrajinské děti a mladí lidé v Česku skutečně potřebují. Jaký je jeho sen o budoucnosti Ukrajiny?

Už přes tři roky žiješ v Česku. Za jakých okolností ses sem dostal?

Až do svých sedmnácti let jsem žil v Kyjevě. Před válkou jsem vůbec nepočítal s tím, že budu žít v jiné zemi. Do Česka jsem odjel v červnu 2022, po začátku války na Ukrajině. Hodně jsem o tom mluvil s maminkou – žil jsem s ní a s mladším bratrem. Věděla, že od osmnácti let už kluky z Ukrajiny nepouští, protože je to povolávací věk. Tak na mě trochu tlačila, ať odjedu dřív, dokud to jde. Koupil jsem si lístek na autobus Kyjev–Praha. Když jsme jeli přes Lvov a dál směrem k Polsku, viděl jsem domy rozbité raketami a zříceniny, bylo to velmi smutné. Cesta trvala asi 26 hodin a dlouho jsme stáli na hranicích mezi Ukrajinou a Polskem. Jel jsem sám, bylo mi sedmnáct a bylo to náročné.

Jak ses cítil, když jsi přijel do Česka?

Nebyl jsem v žádném uprchlickém centru, řešil jsem si všechno sám a máma mi pomáhala na dálku. Cítil jsem se hodně zmateně. Používáte úplně jiný jazyk, jiné písmo – háčky, čárky… Říkal jsem si, kam jsem se to dostal. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na lidi, kteří mi byli ochotní pomoct. Přes mámina kolegu jsem měl kontakty ve vesnici Křemže, kousek od Českých Budějovic. Nasměrovali mě na místní sociální služby, které tam hodně pomáhaly Ukrajincům. Ze začátku jsem byl nadšený, že mám možnost poznat jiný stát a jinou kulturu. Později to ale bylo náročné – pochopit školský systém, úřední systém, všechny překážky, na které jsem narazil. Také se u mě projevilo trauma z války, měl jsem panické ataky. Musím ale říct, že kdybych neměl podporu dobrých lidí, tak by to bylo mnohem horší.

Jak sis poradil s češtinou? Dnes už česky mluvíš velice dobře.

Děkuji. V Křemži jsem měl partu mladých Ukrajinců, přibližně mého věku, se kterými jsme jezdili autobusem do Českých Budějovic. Na tamní univerzitě nám byli ochotní pomáhat. Studenti vyšších ročníků pedagogické fakulty nás učili základy češtiny. Trvalo to dva měsíce a během té doby jsme s nimi jezdili na výlety. Bylo to moc hezké, kulturní i vzdělávací. Líbilo se mi, že používali jen češtinu, díky tomu jsme se rychleji naučili základy.

Prozradil jsi mi, že jsi dělal moderní pětiboj. To není jen dřina, ale musí se u toho i přemýšlet.

Přesně tak. Je to sport, kde se spojují technické a silové disciplíny dohromady. Šermoval jsem, jezdil na koni… Po příchodu do Česka jsem v tom chtěl pokračovat. Trenér z Velkých Popovic mi pomohl dostat se do Dukly Praha. Tam jsem mohl asi půl roku trénovat a nějak se zapojit. Pak to ale začalo být finančně náročné – potřeboval jsem si najít školu, abych měl status studenta, a taky jsem potřeboval začít vydělávat. Díky tomu trenérovi jsem našel Jabok (Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická, pozn. red.) a v září 2022 tam nastoupil. Pro ukrajinské uprchlíky tehdy bylo školné zdarma, i když je to soukromá škola. Zároveň nabízeli možnost ubytování na koleji. Tam bydlím dodnes.

Co ti dává studium na Jaboku?

Studuji speciální pedagogiku. Jabok mě hodně naučil a dal mi orientaci v sociálních službách i v pedagogických zařízeních. Zároveň mi přinesl důležitou zkušenost dospělého života. Vnímám to jako etapu života, díky které budu moct být někde zaměstnaný a ukázat zaměstnavateli, že i když jsem nevyrůstal v Česku, snažil jsem se něco dokázat, abych měl lepší budoucnost.

A tebe ten obor chytil?

Ano. Před Jabokem jsem neměl žádnou zkušenost s prací s lidmi nebo s dětmi. Ale díky praxím mě to začalo bavit. Na první praxi jsem byl v salesiánském středisku v Brně-Žabovřeskách. Absolvoval jsem více praxí s dětmi, s různými skupinami klientů a zalíbilo se mi to. Na konci prvního ročníku jsem se rozhodl jet na Erasmus do Bulharska, do salesiánského střediska. Tam jsem se víc seznámil se salesiánským dílem. Byla to silná zkušenost. Místní salesiáni pracují hlavně s romskou komunitou na periferii – to se mi hodně líbilo. Po návratu jsem přes jednoho salesiána z Jaboku hledal něco podobného v Česku a on mě odkázal na Oratoř v Kobylisích. Tam jsem půl roku chodil jako dobrovolník a od září 2024 jsem se stal pracovníkem Oratoře.

V čem je podle tebe význam Oratoře?

Vnímám, že některé děti nemají vždy dostatek individuální pozornosti, zájmu nebo prostoru k tomu, aby mohly naplno prožívat své dětství. Rozumím tomu, že rodiče jsou pracovně vytížení a ne vždy mají možnost věnovat dětem tolik času, kolik by si přáli. Proto jsou podle mě volnočasové kluby a kroužky fajn. A Oratoř má navíc ducha Dona Boska – jeho přístup k dětem a mládeži. Vnímám to tak, že v mém pracovním čase jsem tam pro děti. Často jsme venku, na fotbalovém hřišti nebo děláme sportovní aktivity, které mě baví a je baví taky. Ale zároveň je pro mě důležité být s nimi i v klidu – hrát deskovky, povídat si, dát jim pocítit, že o ně někdo stojí a že jsou u nás v bezpečí.

Máte tam i ukrajinské děti?

Máme, docela hodně. V Kobylisích žije dost ukrajinských rodin. Mnoho dětí, které k nám chodí, je ze zdejší základní školy. A děti samy si vytvořily kontakty – poznaly se mezi sebou u nás a pak o klubu řekly dalším. Tak se postupně vytvořil mix českých a ukrajinských dětí. Oratoř je otevřená všem bez ohledu na národnost.

Dokázal bys říct, co ukrajinské děti potřebují?

Myslím si, že je fajn zapojovat je do interkulturních akcí nebo programů. Potřebují hlavně pochopit, jak to v Česku funguje. Během roku děláme v Oratoři různé mezikulturní akce a jedna z nich byla porovnání Česka a Ukrajiny – co máte vy a co máme my. Například zákony: u nás je zákaz prodeje energetických nápojů pod 15 let, tady to ještě není. Takže jsme tím dětem chtěli pomoct pochopit, jaká tu platí pravidla, co mohou a co nesmějí. Propojování kultur, zjišťování odlišností, ale ne s cílem ukázat „my jsme lepší, vy horší“, spíš ukázat, že jsme všichni lidé, máme třeba jiné zvyky a kulturu, ale pořád můžeme fungovat jako jedna společnost.

Museli jste v Oratoři řešit i nějaké problémy?

Řešili jsme třeba to, že některé děti tagovaly, tak jsme jim vysvětlovali, že je to ničení majetku a je to trestné. Připravili jsme koutek, kde mohou dělat graffiti legálně. Snažíme se jim vytvořit podmínky pro jejich nápady tak, aby to bylo bezpečné a v souladu se zákony. Vedeme je postupně k dospělému životu.

Jak bychom k ukrajinským dětem měli přistupovat s ohledem na to, čím si prošly?

Nechci nikomu říkat, jak se má chovat. Ale za sebe bych řekl, že je potřeba k ukrajinským dětem přistupovat s pochopením. I když jsme si kulturně podobní, jsou tam odlišnosti. A vzhledem k situaci je to pro ně obrovská změna. Myslím, že to budou řešit ještě dlouho, i v dospělosti. Jsou jiní – ano. Já jsem taky jiný. Ale byl jsem hodně v českém prostředí. Málo času jsem trávil v ukrajinských skupinách, protože jsem měl motivaci naučit se jazyk a pochopit kulturu, abych tu mohl fungovat. U ukrajinských dětí je to mnohem složitější. Nejsou tu samy. Jsou tu s rodinou – nejčastěji s maminkou, babičkou nebo dědou – a doma mluví ukrajinsky nebo rusky, jak je jim to příjemné. Je pro ně pak hodně náročné jít do cizojazyčného prostředí, třeba do školy. Myslím, že je pro ně důležité najít další Ukrajince, se kterými mohou sdílet svoje zkušenosti a zážitky, dobré i špatné.

Mluvili jsme o dětech. Co ukrajinská mládež v Česku? Mají jiné starosti?

Určitě. Třeba školu – co a kam půjdou studovat. A také velkou otázku: jestli tady zůstanou, nebo ne. Já sám dodnes nevím, jestli chci zůstat v České republice. Hodně mi to tady dalo, třeba i díky škole. A mám strach, že kdybych odjel jinam a začal budovat něco nového, tak o to všechno přijdu.

Mají teenageři více starostí o budoucnost?

Ano. V tom věku mají hodně možností a hodně času. Ale problém je v tom, že jak je těch možností spousta, je na ně vyvíjen velký tlak ze strany společnosti. Hodně lidí říká, že mladí dnes nic nedělají, že jen sedí na mobilech. Ale spousta mladých trpí psychickými problémy — ať už kvůli rodině, své životní situaci, studiu, nebo osobnímu životu. Dnešní doba klade na mladou generaci velké nároky. Jsme přetížení i kvůli životu na sociálních sítích. Děti mají už od první třídy chytré telefony a myslím si, že to hodně ovlivňuje psychiku.

Připadá mi, že ukrajinské děti tráví mnohem víc času venku společně s vrstevníky, než jsme zvyklí u českých dětí. Čím to je?

Na Ukrajině je ve školách plošný zákaz mobilů. Učitelé se snažili, aby děti mobily do školy vůbec nenosily. Možná si děti uvědomují, že nejlepší způsob komunikace je osobně. Tak poznáš lidi mnohem líp než přes chat nebo sociální sítě.

Jsou ukrajinské děti a mladí v Česku něčím ohrožení?

Ani já sám se úplně nevyznám v systému, jak to tu funguje. Když člověk něco nestihne nebo nedoloží na úřadě včas, může z toho být velký problém. A kvůli takovému problému může být někdo donucený z Česka odejít. Ohrožení můžou být i šikanou, rasistickými nadávkami — ve škole nebo i na ulici, klidně i od dospělých lidí. A pak i to, jak současná politická situace vytváří určitou xenofobii vůči cizincům, zvlášť Ukrajincům. To, jak se někteří politici vyjadřují, působí dojmem, že Ukrajinci jsou pro Českou republiku problém, že jen využívají veřejné peníze. Ale to si nemyslím. V každém státě je skupina lidí, která jde proti systému, ale i skupina, která systém podporuje.

V čem jsou Ukrajinci pro Česko příležitostí?

Myslím, že v obsazení pracovních míst — hlavně manuálních. V Česku málo mladých lidí studuje obory jako zedník nebo další řemesla. A často slyším od starší české generace, že právě v těchto oborech chybí mladí pracovníci. Tam vidím velkou příležitost.

V čem se můžeme od Ukrajinců poučit?

Za hodně důležité považuju, aby byli občané zapojení v politice. Občané totiž určují, jaká vláda přijde. Je důležité nenechat se ovlivnit sliby, které na začátku znějí dobře, ale později mohou mít nepříjemné následky. My jsme si to uvědomili například v roce 2014 během Revoluce důstojnosti. Prezident Jankovič utekl do Ruska, na Majdanu stříleli demonstranty a bylo to i v důsledku toho, že občané udělali chybu ve volbách. Proto si myslím, že volby a orientace v politice jsou základ, který může jakýkoliv stát posunout dopředu. Díky tomu můžete mít ve vládě lidi, které opravdu chcete, a ne ty, kteří něco slíbí, a pak dělají jen to, co vyhovuje jim.

Když se zasníš a představíš si tu nejlepší možnou budoucnost pro Ukrajinu, co vidíš?

Přál bych si, aby skončila válka. To si přeje každý Ukrajinec. A po skončení války bych si představoval, že Ukrajina porazí Rusko — nejen vojensky, ale i v hodnotách a přístupu. Aby Rusko neslo odpovědnost za to, co udělalo. A udělali to už mnohokrát v historii. Rusko vnímám jako agresora vůči světu, který chce žít v míru. Nechci k lidem přistupovat s nenávistí, ale myslím si, že jsou silně ovlivnění diktátorským režimem. Kdyby se probudili a snažili se ovlivnit politiku, možná by mohli dopadnout líp. Teď jsou zajatci toho režimu.

Jaká by měla být Ukrajina po konci války?

Vidím ji jako stát, který se poučil. Stát, kde občané budou víc dbát na to, koho volí. A taky stát, který se bude víc propojovat s ostatními zeměmi, bude součástí EU nebo NATO a bude umět přispět tomu společenství tím, co má nebo co vybuduje. Představuju si také, že zničená města budou obnovena. Přál bych si, abychom si pamatovali, že už nikdy nechceme něco takového zažít. Je to hlavně na nás mladých. Doufám, že budu mít příležitost se jednou vrátit a pomoci vytvářet stát podle svých představ – stát, ve kterém se bude dobře žít nejen mně, ale i dalším generacím.

 

Jan Kvapil

Foto: archiv VOŠ Jabok