Salesián Josef Převor přijal kněžské svěcení v sobotu 20. září 2025 ve zlínském kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů z rukou našeho biskupa Káji Herbsta.
Jožko, jak jsi svěcení prožíval?
Silný pro mě byl rozměr společenství. Už během příprav na svěcení jsem vnímal obrovskou podporu lidí, kteří se za mě modlili nebo nějak pomáhali. Díky tomu jsem si víc uvědomil, že dar kněžství není jen pro mě, ale že je opravdu pro církev, pro společenství. Při novokněžském požehnání jsem se mohl s lidmi potkat osobně, prohodit pár slov a zároveň jim zprostředkovat Boží milost do jejich životních situací.
Stát se knězem byla tvoje touha?
Vždycky jsem vnímal, že povolání ke kněžství je něco, co jsem si nedal sám, že mě k tomu volá Bůh, a to i skrze mou touhu. Přemýšlel jsem o tom asi pět let. Poprvé to bylo asi v sedmnácti, když kamarád začal chodit s kamarádkou, do které jsem byl já zamilovaný asi dva roky, ale nikdy jsem jí to neřekl. Říkal jsem si, že teď buď budu naštvaný, nebo tu situaci předložím Pánu Bohu, protože třeba pro mě má něco jiného. A tehdy jsem pocítil naprostý vnitřní pokoj. Asi během týdne jsem se od toho vztahu dokázal oprostit úplně. Byla to Boží milost, protože ve mně nezůstala žádná zahořklost, nic. Oni se pak vzali a jsme kamarádi dodnes. Zanedlouho na to jsem se zamiloval podruhé. Trvalo to delší dobu a ve mně se střídaly dvě touhy. Když byla ta dívka blízko, myslel jsem na ni. Když jsem ji ale delší čas neviděl, přestával jsem na ni myslet a cítil jsem víc tu jinou touhu, která stále rostla. Postupně ve mně zakořenila a už jsem ji nemohl ignorovat. Vnímal jsem, že bych do vztahu s dívkou nedokázal jít na sto procent, protože bych ji měl trochu jako „pokusného králíka“. Takže jsem se rozhodl, že půjdu k salesiánům.
Jakým knězem bys chtěl být?
Chtěl bych být knězem, který je opravdu lidský, ale ne zploštělý. Propojovat lidské s Božským. Myslím si, že to tak chtěl i Ježíš, který byl plně člověkem a plně Bohem. Líbí se mi, co máme napsáno v našich Stanovách: „být znamením a nositeli Boží lásky k mladým, zvláště nejchudším“. To mi připadá jako podstata mého salesiánského života. Kněžská služba je jedním z prostředků, protože kněz salesián může naplňovat tento cíl právě i skrze svátostnou službu. Salesián bratr zase jiným způsobem, ale nejdůležitější je opravdu přinášet Krista do každodenního života.
Jak čerpáš, abys Ježíše mohl takto přinášet?
Základem je osobní vztah s ním. Prostředky, jak zůstat na Krista napojen, jsou například duchovní cvičení jednou za rok. Pro každodenní kontakt vnímám jako důležitou osobní meditaci nad Písmem, kterou máme každé ráno v komunitě, dál třeba adoraci. A pak „střelné modlitby“, vzývání Ducha svatého, když se s někým potkám. Mám rád i Ježíšovu modlitbu – opakování věty „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným.“ Pomáhá mi být více v přítomnosti. Spontánně mi nabíhá v náročných situacích, když jsem ve vnitřním napětí, něco potřebuji, něco připravuji a tak podobně.
Jak vidíš situaci povolání k zasvěcenému životu dnes?
Myslím si, že Pán stále volá mnoho mladých lidí. Rád bych, aby i v rámci naší salesiánské rodiny byla nová povolání, protože to vnímám jako krásnou a dobrodružnou cestu, která dává smysl. Na druhou stranu skutečnost, že ubývá duchovních povolání, nevidím nijak tragicky. Může to přispět k pozitivní proměně mentality uvnitř církve: aby se do života farností více zapojili laici a dění nestálo jen na knězi. Každopádně Pán Bůh nás neopouští a zase nás povede. Důležité je, abychom zůstali otevření k tomu, k čemu nás volá i skrze znamení času.
A co by dnes salesiáni mohli udělat pro to, aby mladí zaslechli Boží volání?
Je třeba tu možnost mladým přímo nabídnout, aby věděli, že tady je, že má smysl a že je krásná. Vychovávat mladé k povolání obecně. Bůh volá každého k životu, pak k životu křesťana. Navíc má každý své osobní dary, osobní povolání. Když se dám Bohu k dispozici, on je ve mně může postupnými kroky rozvíjet a i mně samotnému odhalovat, co všechno ve mně je. Velmi důležité jsou lidskost a společenství. Aby mladí měli možnost potkat se se zasvěcenými osobami na obyčejné lidské úrovni; nejen s jedním salesiánem, ale s komunitou. Společenství a rodinný duch jsou naším bohatstvím. Pokud komunita žije lidsky a zároveň s Pánem Bohem ve společenství, má potenciál oslovovat mladé lidi.
A jak by to prakticky mělo vypadat?
Na úrovni provincie bych byl rád, kdybychom obnovili víkendy pro mladé, kde by mohli zažít společenství a pokládat otázky i ohledně toho, kam si je Pán volá. Dávalo by mi smysl dělat víkendovky částečně společné pro holky a kluky. Třeba v Itálii na tom spolupracují salesiáni a salesiánky, a to mi připadá velmi plodné. Nebo i ve spolupráci s laiky, třeba s manželskými páry. Dobrá je i zkušenost v některých salesiánských domech u nás, kde se nabízí možnost ubytování pro studenty. Já sám jsem tím prošel ve třeťáku, což byl také jeden z důležitých momentů na mojí cestě k salesiánům. Významná pro mě byla i účast v programu Cagliero a vím, že i jiní salesiáni službou mladým na misiích prostřednictvím Sadby prošli. A pak nabídka osobního duchovního doprovázení.
A co bys poradil mladým, kteří přemýšlejí o duchovním povolání?
Především se v tom odevzdat Pánu s důvěrou, že kamkoliv mě povolá, bude to stát za to. Pak být pozorný na různé nabídky od Pána a nebát se ani věcí, které mě přesahují. S důvěrou dělat drobné kroky dopředu. Prohlubovat svůj osobní vztah s Kristem. A v rámci toho si třeba najít někoho, kdo by mě duchovně doprovázel. Nemusí to být nutně kněz, ale někdo, u nějž vnímám, že je v duchovním životě zakořeněný v Kristu a že se mu můžu svěřit s tím, co prožívám. Duchovní doprovázející pomáhá druhému člověku objevovat v jeho nitru Boží přítomnost a volání k následování, poznávat Boží působení v jeho životě. Jsem rád, že kurzy duchovního doprovázení jsou otevřené laikům. Myslím si, že to může být v církvi nová věc.
Jaký by měl být duchovní doprovázející?
Určitě je důležitá lidská zralost. Myslím si, že by se to lidské a Boží mělo i zde propojovat. Já sám u duchovního doprovázení, ale i u zpovědi vždy myslím na scénu z Písma, kdy Mojžíš přichází k hořícímu keři a slyší „Zuj si opánky, protože půda, na kterou vcházíš, je svatá“ (Ex 3,5). Tento obraz se mi vždycky vybaví, když s někým mluvím o hlubokých věcech, protože se dotýkáme něčeho svatého, něčeho opravdu niterného, kde přebývá Bůh a kde člověk musí našlapovat po špičkách, aby to nepošlapal.
Kateřina Cveklová
Foto: Vojtěch Janovič