Skip to main content

Noví spolupracovníci aneb Nevyšlapanou cestou

By 2. 11. 20186 prosince, 2018Magazín
2/2018 ROZHOVOR
V sobotu 27. ledna 2018 se konala ve Zlíně pro salesiánskou rodinu celkem neobvyklá událost. Pětice diecézních kněží, P. Jiří Štorek, P. Pavel Macura, P. Pavel Martinka, P. Martin Vévoda a P. Jan Liška, složila slib salesiánů spolupracovníků. S posledním jmenovaným nyní přinášíme malý rozhovor.

Otče Jane, jak jste se vlastně seznámil se salesiánskou spiritualitou?

Při pohledu zpět zjišťuji, že mě vlastně salesiánské dílo doprovázelo po celý můj dosavadní život. Vzpomínám na jednu akci pro ministranty, bylo mi asi tak deset let, mě a další kluky z farnosti vzal náš ministrantský vedoucí na víkendové setkání do Sebranic. Byl to víkend plný her, společná mše svatá, ministrantská praxe, prostě jak to na takových akcí bývá. To, co mi však nejvýrazněji zůstává v paměti, byl okamžik, kdy jsme po dvojicích s jedním animátorem vyšli na krátkou vycházku a společně si povídali. Vůbec už nevím, o čem, ale zřetelně si vybavuji přátelskou atmosféru a velký údiv nad tím, že se o mě zajímá nějaký „dospělák“. Od dětství jsem byl ve skautském oddílu a relativně brzo jsem také převzal vedení družiny. Přes různé pubertální turbulence jsem se udržel v ministrantské službě, kdy postupně zrálo moje povolání ke kněžství. V deváté třídě, když jsme si v rámci přípravy na biřmování vybírali patrony, zvolil jsem si Dona Boska. Pravdou je, že krom něho a svatého Františka z Assisi (pocházím z františkánské farnosti) jsem v té době moc světců neznal, ale nakonec padla tato volba… Další podstatný krok při poznávání salesiánů, řekněme již uvědomělejší, byl v době studia na střední pedagogické škole v Brně. Na intru jsem bydlel se Štefanem, který pocházel Ostravy a byl „odkojen“ salesiány z „Boska“ ve Vítkovicích. Několikrát jsem účastnil víkendovek a táborů pro Romy a vůbec postupně poznával, jak funguje středisko, jaký mají salesiáni výchovný systém atd. Poslední etapou, která prosakuje až do současnosti, je období, kdy jsem jako jáhen nastoupil do jedné farnosti na Valašsko a přes kamaráda Pavla osobně poznával členy komunity ve Zlíně.

Byla ve vašem směřování k salesiánské rodině víc formující samotná osoba Dona Boska nebo spíš příklad salesiánů, se kterými jste se potkal?

Určitě obojí, jedno ke druhému patří. Největší motivaci v rozhodnutí však sehrálo zjištění, že salesiánské dílo jako celek je pro mladého člověka stále oslovující. Samozřejmě, kdybych potkal salesiány exoty, v tom negativním slova smyslu, zřejmě by vše mohlo být zabarvené také tímto směrem. Bohu díky, kluci, které znám, sice patří mezi exoty, ale v tom nejlepším významu.

Je to čistě teoretická otázka, ale dovedete si představit, že mohly vaše původní kroky spíš než do diecéze směřovat mezi salesiány?

Představivost mám poměrně bujnou, takže jistě dokážu. Proč tomu tak nebylo, nevím. Pravdou je, že během středoškolských let, kdy jsem se různě pral s otázkou povolání, jsem si s touto variantou ani nezahrával. Popravdě řečeno, byl jsem rád, že jsem s pomocí Boží vůbec „vybojoval“ odpověď na volání ke kněžství.

Jakým způsobem se opíráte o salesiánskou spiritualitu ve své současné pastorační činnosti?

Dona Boska jakožto světce, a tedy přímluvce před Pánovou tváří, silně vnímám jako mocného společníka v práci s děckama a s mladými lidmi. Učím poměrně hodně hodin náboženství, což je někdy, vlastně vždy, dost o nervy. Jsem v děkanátu Kyjov kaplanem pro mládež, vedu ministranty, prostě klasická farní pastorace s důrazem na budoucnost farností, jež je právě v dětech a mladých. A ona přímluva sv. Jana opravdu nese. Dalším důležitým momentem je pro mě velké povzbuzení, když vidím, jak se salesiánskému dílu daří, zvláště v ohniscích jejich činnosti, v Brně, ve Zlíně, ve Fryštáku a jinde. Často si říkám, když to jde tam, proč by to nemohlo jít u mě. Samozřejmě, jedná se o jiný kontext, jiné podmínky ale základní zacílení je přece stejné. A v neposlední řadě je to přátelství s pár salesiány, které znám.

Myslíte, že je správný krok udělat z kněží samostatnou „ASC buňku“? Proč se nepřidat do existujícího místního společenství?

Tato otázka byla v rámci naší přípravy sáhodlouze diskutována, zaznívala různá pro a proti. Nakonec jsme viděli jako dobré být, jak říkáte, samostatnou „buňkou“. Hlavním důvodem je přesvědčení, že přeci jen, jakožto u diecézních kněží, náš životní styl nese různá specifika a to poměrně vzdálená od radosti a starostí např. manželů a celých rodin. Rozhodně nejde o nějaký V. I. P. exkluzivizmus, ale o potřebu ve společenství stejného životního stylu sdílet naše radosti a trampoty hlavně tedy v rámci práce s mladými. Pravdou však je, že je naše skupina napojena na místní skupinu ASC Fryšták. Chodí nám různé informace o aktuálním dění, máme v plánu účastnit velkých setkání a rádi přijmeme pozvání do místního společenství. Přijde mi to takhle fajn vyladěné – a že to byla fuška!

Spojuje vás s ostatními kněžími, kteří s vámi složili slib spolupracovníků, něco víc než jen touha být součástí salesiánské rodiny?

Se dvěma kněžími se znám dlouhou dobu a jsme dobrými přáteli. Doufám, že až to budou číst, neřeknou si: „Tak to se teda Jenda plete“. Opravdu, známe se důvěrně řadu let. S Pavlem Martinkou jsem studoval v semináři, společně jsme také sdíleli svoji mladickou nerozvážnost, pro kterou nás vylili na rok z fakulty. S Pavlem Macurou se naše kroky zkřížily cca před osmi lety. Právě Pavel nás seznámil s Petrem Boštíkem a Liborem Všetulou. Scházeli jsme se několik let na pravidelném sportíku, jednalo se o večerní nedělní squash ve Zlíně. Následovalo příjemné posezení u ještě příjemnější večeře, různorodé debaty, ze kterých se třeba vyklubala zimní dovolené na horách a další společné akce. Později přišel Pavel Macura s návrhem, že bychom mohli utvořit něco na způsob „salesiánských terciářů“. Po tříleté etapě setkávání a hledání konkrétní podoby jsme tady. Díky, Pavle. Do skupiny patří ještě Martin a Jirka. S Martinem se známe letmo z kněžského semináře, s Jiřím až díky formačnímu setkávání.

Co Vás vedlo k rozhodnutí, že se chcete „natvrdo“ stát salesiánem spolupracovníkem? Proč být něčím víc než pouhým sympatizantem?

V práci s mládeží vidím velkou důležitost. Nejde jen o zvedání počtů ve smyslu rozšiřování „členské základny katolické mládeže“, ale především o ryzí odhodlání, být jim lidsky nablízku, naslouchat, a když o to mladí stojí, s Boží pomocí je postrčit správným směrem. Jistě nebudu a ani nechci být druhým Janem Boskem. I v nejlepším výsledku imitace by se jednalo přece jen o karikaturu. Přál bych si, abych byl autentický ve svém vztahu k Bohu a v upřímném zájmu o mladého člověka. A mladí na to mají čuch. Být blízko salesiánské rodině způsobem „kněžské skupiny“ vnímám jako osobní přilnutí k charizmatu, které nese plody. Zdravá, normální víra a upřímnost vztahu, v tom vidím cestu k srdci mladého člověka.

Jaké dojmy ve vás zanechal samotný den slibů?

Byl to velký den, velký a radostný. Vnímal jsem, že Pán bere mé rozhodnutí vážně a též jsem si byl naprosto jistý, že se slibem přichází obdarování. Měl jsem velkou radost, že při slibech byla přítomna moje rodina a též farníci, kteří vypravili do Zlína celý autobus. Veliké poděkování patří zlínské komunitě a spoustě dobrovolníků za jejich veliké nasazení.

A nakonec, můžete nám krátce říci něco o sobě, kde vás najdeme?

Narodil jsem se 17. listopadu 1983 v Poličce. Rodákem jsem sice z Poličky, ale vyrůstal jsem v Moravské Třebové. Pocházím z poměrně velké rodiny, mám pět sourozenců. Po základní škole jsem začal studovat střední pedagogickou školu v Brně (sestry „cyrilky“). Po maturitě jsem pak šel do Teologického konviktu v Olomouci, jednalo se o nultý ročník před samotným studiem teologické fakulty a formací v kněžském semináři. Po druháku jsem na rok přerušil studium, přesněji řečeno pro nesplněné zkoušky na fakultě nám bylo studium ukončeno. Pak jsem rok pracoval ve Šternberku v denním stacionáři s mentálně postiženými klienty. Po tomto roce jsem se vrátil na fakultu a do kněžského semináře, tentokrát již bez přestávky. Mým prvním působištěm v pastoraci se stala farnost Valašské Klobouky, kde jsem jeden rok sloužil jako jáhen a tři roky kaplanoval. Na svém prvním samostatném místě, což je aktuálně farnost Vracov a Vlkoš u Kyjova, působím čtvrtým rokem. A co mě vedlo ke kněžství? To je poměrně stručné: Boží volání.

Milena Alday Delgado