5/2021 RECENZE
Petr Ostrouchov vydal s Vladimírem Mišíkem už druhé CD, Noční obraz, které je v lecčem mimořádné, i když na první pohled velice nenápadné. Na předchozím CD se starý pán, zakladatel kapely Blue Effect a Etc., pražský letenský chodec, důchodce, v otvírací písni Jednou tě potkám pomalu loučí se životem muzikanta a něžného rockera, který si kdysi dávno našel svůj styl postavený na ryze českém hospodském blues a textech mladého bouřliváka Václava Hraběte. Jeho milostná báseň Láska je jako večernice se stala hymnou rockerů, kteří inklinovali spíš k folku a nikdy nedospěli k metalu nebo jazzrocku, ale zůstali zkrátka věrní tomu svému. Mišíkovo Špejchar blues nebo coververze textů Langstona Hughese (Sladké je žít) jsou dnes klasiky.
Mišík se nedávno rozloučil se svými fanoušky s tím, že už nebude koncertovat naživo, protože je „nemocný starý penzista“. O to překvapivější je jeho skoro až mladistvý zápal pro novou studiovou tvorbu. Jeho poslední album Noční obraz navazuje – jak jinak – na Jednou tě potkám a na spolupráci s vydavatelem jazzové hudby Petrem Ostrouchovem, který je podepsán pod většinou skladeb jako autor hudby. Na albu se sešla vybraná společnost zahraničních hostů, jako jsou Blind Boys of Alabama, Jerry Douglas, irské hvězdy Davy Spillane a Dónal Lunny, perkusista Jamey Haddad nebo mandolinista Mike Marshall, z domácích muzikantů varhaník Ondřej Pievec, hornista Radek Baborák, Lenka Dusilová, Robert Křesťan, Lenka Nová a další.
Poezie se stala pro Mišíka druhou přirozeností a do svého portfolia přibral tři mistry verše a poetického slova, které v jeho verzích potkáme poprvé: Jana Skácela, Jiřího Ortena a Františka Hrubína. Václav Hrabě samozřejmě nechybí, text poslední písně napsal nedávno zemřelý David Stypka. Verše jsou to většinou melancholické a jaksi rekapitulační, a navíc přesažné neřkuli metafyzické. Slovo Bůh se v nich tuším neobjeví ani jednou, ale poletují tam andělé a On se tam taky nenápadně mihne.
Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě.
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic –
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.
Jsou to takové „skoromodlitby“ (M. C. Putna), nesmělé dotýkání se druhé strany, která je kdesi za zdí, ale už je tak blízko. Vladimír Mišík dospěl do muzikantské zralosti, která nehledá sebe. Falešné předvádění se, efektní melodie nebo zbytečné opakování starého – to vše je pryč. Zůstala hudební a textová dřeň, nesmírně sympatický, trochu rozechvělý a vzrušený hlas, pomalé tempo a jakási zář na pozadí všech písní. Noční obraz je hudba zralého muže.
Zdeněk Jančařík