Před 150 lety Don Bosco založil Sdružení salesiánů spolupracovníků (ASC). Bez nadsázky se dá říct, že díky nim dnes mluvíme o celosvětové salesiánské rodině a jejich stopy najdeme i po celém Česku. O tom, co se před 150 lety stalo v Turíně, o počátcích sdružení za totality v Československu a o přerodu do svobodné společnosti až po výzvy dneška jsme si povídali s Marií a Mojmírem Novotnými. K tématu mají co říct i díky tomu, že Mojmír vedl ASC na začátku 90. let a Marika je v provinciální radě dnes.
Jan Kvapil / foto: archiv rodiny Novotných
Vyšlo v Salesiánském magazínu 2/2026
Brzy oslavíme 150 let od založení Sdružení salesiánů spolupracovníků. Jak to bylo s jeho vznikem?
Marika: Založil nás Don Bosco s vizí, která předběhla půl druhého století. Už tehdy cítil, že je potřeba zapojit do práce s mládeží také laiky – aby se podíleli na péči o mladé. A aby dokázali nést salesiánského ducha i tam, kam se salesiáni a salesiánky nedostanou. Věděl, že klíčová je starost o mládež především v duchovní rovině – aby mladí lidé směřovali k Bohu. A právě laici mohou tuto myšlenku přinášet do prostředí, kde řeholníci přítomní nejsou.
Mojmír: Do Turína tehdy přicházelo mnoho mladých lidí z venkova, kteří žili ve velmi těžkých podmínkách, a reálně hrozilo, že se morálně zkazí. Don Bosco pro ně chtěl něco udělat, ale sám na to nestačil. Naštěstí měl kolem sebe řadu podporovatelů, kněží i laiků. Někteří pomáhali finančně, jiní se zapojovali přímo do práce s mládeží. A právě to byl zárodek dnešních salesiánů spolupracovníků. Zajímavé je, že první „společenství“, které kolem Dona Boska vzniklo, nebylo řeholní (SDB ani FMA), ale byli to právě tito spolupracovníci. Nebylo to ještě Sdružení, které by mělo oficiální podobu. Don Bosco byl prostě obklopený dobrými lidmi, kteří mu pomáhali uskutečňovat jeho sen, který měl v devíti letech.
Maria a Mojmír Novotní Pochází z Brna, ale nyní žijí nedaleko ve Viničných Šumicích. Vychovali sedm dětí a už pomáhají s deseti vnoučaty. Mojmír pracoval a stále pracuje především jako ekonom. Maria pracovala jako programátorka, poté byla doma s dětmi, deset let působila jako tajemnice KDU-ČSL a dále byla manažerkou v chráněné dílně. V letech 1991 až 1997 Mojmír zastával službu koordinátora provinciální rady ASC. Maria působí v provinciální radě od roku 2021 jako hospodářka.
Od jakého okamžiku se počítá těch 150 let, které letos salesiáni spolupracovníci oslavují?
Mojmír: Po vzniku salesiánské kongregace chtěl Don Bosco dát jasný směr a ukotvení také všem spolupracovníkům a dobrodincům. Chtěl nabídnout duchovní dary, které salesiáni mají, také těm, kteří ho podporovali finančně, i těm, kteří pomáhali s katechismem, s programem pro chlapce… Salesiánů, kteří skládali řeholní sliby, bylo totiž jen několik a sami by nedokázali obsáhnout všechny ty davy mladých lidí, kteří do oratoří přicházeli. K oficiálnímu schválení Sdružení salesiánů spolupracovníků a jejich pravidel, která sepsal Don Bosco, došlo 12. července 1876. Právě od tohoto data počítáme těch 150 let.
Co tehdy znamenalo být salesiánem spolupracovníkem?
Mojmír: Člen sdružení tehdy žádný slib neskládal. Kdo chtěl být členem sdružení, přihlásil se a byl zapsán prostřednictvím salesiánských domů do ústřední knihy v Turíně, kde bylo centrum kongregace. Dostal pravidla sepsaná Donem Boskem a ta se snažil naplňovat – pravidelně se účastnit duchovních obnov, slavit významné salesiánské svátky a žit plný křesťanský život. V pravidlech je zmíněno i zapojení se do práce s mládeží, jenže v praxi se postupně často zdůrazňovala hlavně ta finanční podpora. Do určité míry se tak překrývaly role dobrodince a spolupracovníka.
Kdy jste se poprvé dozvěděli o salesiánském díle?
Marika: Byla jsem vychována v salesiánském duchu, ale zároveň jsem žila v přesvědčení, že komunisté všechno zničili a že salesiánské dílo u nás už takřka neexistuje. A pak se stala taková náhoda. Byli jsme s Mojmírem ve stejné schole, tehdy jsme spolu ještě nechodili. Ve schole jsme to chtěli trochu oživit, tak jsem si připravila referát na téma: Můj oblíbený světec – Don Bosco. Mojmír za mnou po zkoušce přišel a řekl mi: „Ty se nějak zajímáš o salesiány?“ A já na to: „Ano, ale oni už bohužel u nás nejsou. Komunisté je rozprášili.“ A on říká: „Ale jsou. Jestli chceš, tak tě s nimi seznámím.“ Tak mě vlastně přivedl do společenství kolem Petra Barana. A tím to celé začalo.
Mojmír: U mě to bylo trochu oklikou. Byli jsme sice tradiční katolická rodina, ale o salesiánech se u nás moc nemluvilo. Hodně jsem se věnoval skautingu a trampingu. Později jsem objevil křesťanské společenství a zjistil jsem, že církevní život úplně nezanikl – že existují skupiny mladých lidí, kteří se scházejí. Dostal jsem se do jedné takové party v Brně. Jednou jsme hráli na svatbě dvou budoucích salesiánů spolupracovníků – Ivana a Marty Slavíčkových. A právě tam jsem se poprvé setkal s lidmi, kteří byli v kontaktu s Petrem Baranem. A tak jsem se vlastně seznámil se salesiány. Petr Baran dostal od salesiánů úkol rozvíjet práci s dívkami na Moravě a mě si vybral, abych mu pomáhal. Měl jsem na starosti středoškolskou mládež a školili jsme asistentky pro dívčí chaloupky.
Marika a Mojmír v roce 1986 na oslavě narozenin salesiána Petra Barana zvaného Děda
A jak jste se dostali mezi salesiány spolupracovníky?
Mojmír: Když jsem byl aktivní v práci s mládeží, postupně jsem začal vnímat, že se i na Moravě rodí společenství salesiánů spolupracovníků. V Praze už totiž taková společenství byla. Přes tu scholu a přes Dona Boska jsme se s Marikou postupně sblížili a zatoužili stát se salesiány spolupracovníky.
Marika: Slavíčkovi rozjížděli nové formační společenství salesiánů spolupracovníků spolu s Müllnerovými, Pospíšilovými a Palečkovými a přibrali tam i nás. Nakonec jsme 24. června 1989, tedy jen půl roku před revolucí, skládali v Krhově sliby salesiánů spolupracovníků.
Zůstaňme ještě chvíli v době před revolucí. Jaký charakter mělo sdružení za totality?
Mojmír: Jádro sdružení tehdy bylo v Praze. Společenství, která vznikla v Praze na konci 70. let, žila opravdu velmi intenzivně jako jedna velká rodina. Dalo by se říct, že žili skoro jako řeholní komunita, přestože to byly mladé rodiny s dětmi. Navštěvovali se navzájem, společně se modlili breviář, jezdili spolu na dovolené, třeba se i radili o koupi větších spotřebičů – v jistém smyslu to připomínalo skoro společné hospodaření. Rodiny byly velmi semknuté. Bylo to ale dané i tím, že všechno probíhalo v utajení. Za totality bylo nutné dávat si velký pozor, aby se některé věci nedostaly ven. Proto se společenství přirozeně chránila a držela víc při sobě.
Jak s tím zamíchala sametová revoluce?
Mojmír: Najednou se všechno otevřelo. Svět jako by nám ležel u nohou. A před námi stála nová otázka: jak se otevřít světu, a přitom neztratit rodinného ducha, který se v těch počátcích utvářel. V roce 1990 proběhly volby nové provinciální rady Sdružení salesiánů spolupracovníků. Tehdy jsem byl zvolen zástupcem moravského společenství a na jaře roku 1991 jsem převzal službu koordinátora – tedy toho, kdo měl v Česku na starosti vedení celého sdružení.
„Úbytek kněží a řeholníků, přetížení lidí v životě a práci, stárnutí a další okolnosti nás nutí efektivně využívat síly a začít žít opravdu jako salesiánská rodina, ne jako její jednotlivé složky.“
Byla u spolupracovníků shoda na tom, co s nově nabytou svobodou?
Mojmír: Z kraje 90. let se ve sdružení rozběhla poměrně velká diskuse. Dá se říct, že se střetly dva pohledy na to, jak by se mělo sdružení dál vyvíjet. Na jedné straně byl spíš náročnější a uzavřenější směr. Na druhé straně byl přístup, který chtěl sdružení víc otevřít. Takže v devadesátých letech bylo jedním z hlavních úkolů provinciální rady najít cestu, jak naložit s nově nabytou svobodou, a přitom neztratit to dobré, co vzniklo za totality – tedy malá společenství silného rodinného ducha. Chtěli jsme zůstat společenstvím, kde je spolupracovnictví skutečně životním povoláním, a zároveň se otevřít společnosti.
Marika: Současně probíhal přechod od života v utajení, který byl někdy až trochu individualistický, ke skutečné spolupráci s místní církví. Jinými slovy: nežít si jen sami pro sebe, ale vstoupit do života farností a diecézí.
Co tedy sdružení nabídlo církvi a společnosti?
Marika: Především náš apoštolát, tedy službu druhým, zvláště mladým lidem, skrze kterou přinášíme radostnou zvěst evangelia v duchu Dona Boska. Apoštolát byl různorodý: výchova vlastních dětí podle preventivního systému Dona Boska, příprava snoubenců, kroužky pro děti, psychologická a sociální podpora rodin, další akce pro širší veřejnost… Snahou bylo zapojit do činnosti spolupracovníků také mládež, a podílet se i na aktivitách Salesiánského hnutí mládeže (SHM). Současně se hledala rovnováha mezi spoluprací se salesiány a salesiánkami a vlastní autonomní činností ASC – spíš spolupracovat tam, kde salesiáni nejsou, a tam, kde jsou, podporovat jejich práci, být jim účinnou pomocí.
Mojmír: Přispěli jsme především v oblasti apoštolátu, katecheze a přípravy snoubenců. To všechno, co se dříve dělalo tajně, jsme mohli začít dělat oficiálně ve farnostech a školách. A k tomu se přidalo vydávání publikací přes nakladatelství Portál, takže materiály mohly být přístupné široké veřejnosti.
Jak šel ruku v ruce s tím profesní život jednotlivých spolupracovníků? Vždyť s nově nabytou svobodou měli najednou všichni tolik možností…
Mojmír: Mnozí spolupracovníci začali podnikat nebo se věnovat kariéře, takže už neměli tolik času na apoštolát. Ale zase se ztratilo to uzavření a strach, které tu byly za totality. Lidé mohli otevřeně působit, učit, pracovat s mládeží, vnášet hodnoty salesiánského způsobu výchovy a rodinnosti i do svých profesních prostředí. Hodně spolupracovníků šlo učitelskou cestou, protože za komunistů to nebylo možné – a teď mohli své znalosti uplatnit.
Z provinciální konference ASC, Marika je první zleva. Foto: Petr Macek
Jak se vám podařilo otevřít sdružení pro nové členy?
Marika: Členů přibývalo a už se nedalo scházet tak, jak to bylo před revolucí. Po rodinách jsme se scházeli dál, ale začali jsme mít problémy s místem. Nastalo tedy období dělení. To bylo někdy bolestivé, protože lidé byli zvyklí na úzké vztahy, a najednou museli být rozděleni do různých společenství. Současně se řešila jednotná formace nových členů. Připravili jsme nové formační materiály. Pořádala se pravidelná setkání formátorů.
Když minula 90. léta, kam se dál sdružení ubíralo?
Mojmír: Postupem času jednotlivé větve salesiánské rodiny začaly být přetíženy, a tak se trochu stáhly do vlastních ulit. Provázanost salesiánské rodiny se začala rozpadat. A uběhla dvě desetiletí, než jsme se znovu začali vracet k tomu, co už jednou bylo, a hledat nové cesty spolupráce. Církev i salesiánská rodina dospěly k tomu, že je nás méně, a proto je důležité přestat si každý hrát na svém písečku a začít pracovat společně, šetřit síly a sdílet zkušenosti.
Jaké z toho plynou výzvy pro dnešek?
Mojmír: Úbytek kněží a řeholníků, přetížení lidí v životě a práci, stárnutí a další okolnosti nás nutí efektivně využívat síly a začít žít opravdu jako salesiánská rodina, ne jako její jednotlivé složky. Dnes už se vracíme k tomu, co bylo za totality v malých společenstvích, ale s větším rozhledem a možností dát víc prostoru ženám, trvalým jáhnům, laikům… Církev se učí přestat rozlišovat podle pohlaví a dát prostor všem. Každý může žít blízký vztah s Pánem a předávat duchovní život dál – nejen svěcené osoby.
Jakou roli by měli spolupracovníci hrát dovnitř salesiánské rodiny?
Marika: Po synodě církev začíná chápat, že laikům může dát větší prostor. A salesiáni, kterých rapidně ubývá, zjistili, že je nutné s laiky více spolupracovat a předávat jim třeba i vedení některých svých děl. Je důležité postarat se o to, aby si ta díla zachovala salesiánského ducha. A tady se otevírá hodně veliké pole pro spolupracovníky. Naše trvalá formace spočívá nejen v rodinném setkávání, v účasti na společenství, ale také v účasti na duchovních obnovách a cvičeních. Tím vším si navzájem pomáháme růst v živém vztahu s Kristem a v lásce k mládeži a sobě navzájem – v duchu Dona Boska. A toto všechno nyní můžeme a chceme nabízet dalším zájemcům.
Takto roste rodina Novotných.
Jak si to mám představit?
Marika: Mnozí žijí salesiánským posláním v práci nebo v rodině, ale nemají kde čerpat. Mnozí se cítí být také salesiány nebo je salesiánský způsob života přitahuje a chtějí ho víc poznat. Těm všem chceme nabídnout nejen naše akce, duchovní obnovy a duchovní cvičení, ale i možnost scházet se s námi na měsíčních setkáních. Na duchovní cvičení ASC se první tři měsíce v roce můžou přihlásit jen naši členové, ale poté je otevíráme všem a přihlásit se může kdokoliv, kdo má zájem. Také v současné době vzniká duchovní skupina laiků, kteří by mohli vést duchovní cvičení, obnovy a doprovázet další spolupracovníky či lidi ve střediscích.
Jste členy Sdružení salesiánů spolupracovníků. Co vám to dává?
Mojmír: Hlavně tu rodinnost a hlubší začlenění do salesiánské rodiny. Učíme se od sebe navzájem čerpat a sdílet, jak prožíváme vztah s Pánem.
Marika: Z dětství jsem měla základ – přátelství s Bohem – a vždy jsem toužila dostat se do nebe, ale ne sama. V salesiánské rodině jsem brzy získala nadšení pro vlastní svatost. Ale postupně jsem pochopila, že nejde o mě; jde o Boží plán spásy každého člověka. Na životě v salesiánské rodině je krásné, že osobní vztah s Bohem, někdy až mystický, projevujeme činy – ve skutcích, ve službě, v konkrétní pomoci druhým, zejména mladým.
Jan Kvapil
Foto: rodinný archiv Novotných
