Salesiánský magazín 2/2025 MISIE
Ve světě působí několik českých misionářů a misionářek. O některých píšeme častěji, ale rádi bychom vám představili ty méně známé. Mohou nám nabídnout jedinečný vhled do nejzazších koutů světa.
Salesiánka Michaela Kubíčková, které říkají Miki, působí od roku 1997 v Albánii ve městě Skadar. Země se potýká s násilím, korupcí, chudobou, mladí odcházejí do zahraničí, ale má také co nabídnout. Albánci jsou proslulí svou pohostinností a poklidným soužitím mezi muslimy a křesťany. A co místním dětem a mladým nabízí Miki, která je ředitelkou několika salesiánských škol? Začtěte se do jejího poutavého vyprávění.
Na úplném začátku mého řeholního povolání byla touha po misiích. Když mi bylo 19 let, oslovil mě sv. Pavel: …mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství (Ef 3,8). Po několika letech prožitých v České republice mě „zburcovala“ misijní neděle, při které jsem se rozhodla, že do misií nechci posílat hračky, ale chci nabídnout sebe. Podala jsem žádost, kterou naše hlavní představená téměř okamžitě přijala, takže jsem hned v září 1995 odcestovala do Říma studovat misiologii. Po dvou letech mi byla nabídnuta misie v Albánii. Byla jsem vždy názoru, že chci jít tam, kam budu poslána, a tak jsem přijala.
Albánie si prožila období komunismu velmi drsným způsobem. Čtyřicet mučedníků, kteří byli v posledních letech církví blahořečeni, jsou toho důkazem. Přijela jsem v roce 1997, v době, kdy zde byly nepokoje. Ale ty už jsou Bohu díky za námi. Albánie má krásnou přírodu – hory, moře, řeky. V zimě padá sníh většinou jen na horách, v létě prožíváme i celý měsíc při teplotách kolem 40 °C. Lidé jsou zde velmi srdeční, zvlášť k hostům. Naše „host do domu, Bůh do domu“ je v tradiční albánské kultuře tak silné, že v jejich nepsaném zákoně, takzvaném Kanunu Leka Dukagjina, je povinností postarat se se vší péčí i o člověka, se kterým jste v krevní mstě, jestliže tento zabuší na vaše dveře. V té chvíli si může být jistý, že mu nic zlého neuděláte. Další charakteristikou albánské kultury je besa, což znamená slib. Když někomu dáte slib, je nemožné ho nesplnit. Porušení slibu bylo po staletí nevětším prohřeškem. Další výjimečností Albánie je pokojné soužití mezi křesťany a muslimy. Státní svátky jsou svátky obou náboženství. Je normální přátelit se mezi sebou bez ohledu na náboženství, které vyznáváme.
V současnosti má Albánie problém s korupcí a s velkými sociálními rozdíly mezi lidmi. Najdou se tu lidé s bohatstvím, o kterých se nám ani nesní, ale i mnozí chudí, jejichž chudobu si jen stěží umíme představit. Mladí lidé se potýkají s násilím a všeobecně je zde velká nedůvěra ve stát. Mnozí lidé chtějí opustit Albánii a mnozí už to udělali. Říká se, že jestli je v Albánii kolem 2 800 000 obyvatel, podobný počet Albánců žije v zahraničí.
S muslimy žijeme v přátelství
Naše sestry přišly do Albánie v roce 1991, hned po pádu komunismu. Zjistily, že hlavně školství potřebuje značnou pomoc. To je důvod, proč je v našem salesiánském středisku tak velká škola. Dodnes se Albánie potýká s problémy v tomto sektoru. Působím na severu Albánie ve Skadaru, městě se 100 000 obyvatel. Albánci považují Skadar za město kultury. Naše středisko zahrnuje mateřskou školku, základní devítiletou školu a gymnázium. Od nejmenších po nejstarší navštěvuje naše školy na 750 dětí a mladých lidí. Podíl věřících v Albánii tvoří zhruba 46 % muslimů, 8 % katolíků a 7 % pravoslavných, ale v našem městě je procentuálně daleko více katolíků. Naše děti jsou většinou z katolických rodin, i když v každé třídě se najde několik muslimů. Dokonce i mezi našimi zaměstnanci je nemálo muslimů. Myslíme si, že je důležité svědčit v běžném životě, že spolu můžeme žít jako přátelé.
V současné době jsem ředitelkou komunity salesiánek. V komunitě jsme celkem tři sestry, dvě mladé Albánky a já. Tady to funguje tak, že kdo zodpovídá za komunitu, zodpovídá i před státem za celé dílo, takže jsem i ředitelkou všech škol, které jsou v našem středisku.
Naše škola je velmi vyhledávaná. Naší prioritou je otevřít náruč pro děti a mladé, kteří žijí v problematických rodinách. Bohužel jich je tady v Albánii celkem dost. Máme děti, kterým zemřel táta, dokonce i ty, kterým zemřela maminka. Někdy na nemoc, někdy při havárii, někdy i proto, že byli zabiti. Bohužel krevní msta je tady stále ještě problém. Rádi bychom našim mladým ukázali, že mají možnost prožít svůj život ve své zemi hezky a zodpovědně a dělat ji čím dál lepší skrze poctivou práci a skrze žití křesťanských hodnot.
Za spoustu zážitků, kdy nám Pán dává najevo, že naše práce není zbytečná, dám tento příklad: Naši bývalí studenti za námi často a rádi chodí. Jeden z nich, se kterým jsem se setkávala často v ředitelně, protože to byl velmi „náročný“ kluk, přišel, sedl si u mě do ředitelny a ptal se mě: „Pamatuješ si na mě?“ „Jak bych si tě mohla nepamatovat? Stali jsme se ‚přáteli‘. Během jednoho týdne jsme spolu alespoň třikrát řešili nějaký problém po celou dobu tvojí docházky.“ Zasmáli jsme se, potom zvážněl a řekl: „Kdyby nebylo vás a této školy, dnes bych byl buď pod drnem, nebo ve vězení.“ Pohlédli jsme si z očí do očí. Bylo mi jasné, že to myslí vážně. Bohu díky. Dnes je člověkem, který umí svůj život žít dobře.
Naše škola je považována za privátní školu. Tím pádem od státu nezískává žádné finanční prostředky. Naopak. V tomto směru je tu dost nestabilní situace, ze dne na den vzrůstají poplatky, platy, které jsme povinni platit zaměstnancům, a daně, které se odvádí státu. To vše nám ztěžuje život. Rodiny platí jen potřebné minimum a i tak je to pro mnohé z nich nemožné, zvlášť když mají ve škole dvě nebo tři děti. Proto přijímáme mnohé děti se slevou, některé i zcela zadarmo. Víme, že potřebují naši pomoc, a tak se obracíme na Boží prozřetelnost. Jestli nám chce někdo pomoci, může tak učinit prostřednictvím sester salesiánek v Česku. Příspěvek na školné dětí je pro nás největší pomocí.
Michaela Kubíčková, FMA
Foto: archiv střediska FMA v Albánii
